𝐭𝐡𝐞 𝐡𝐞𝐚𝐭𝐢𝐧𝐠 𝐜𝐡𝐚𝐭 | brian may

eleven

camila's pov

Bylo před sedmou ráno, když se mi u hlavy hlasitě rozezvonil malý budík. Začala jsem očima lehce mžourat a rukou nahmatala tu kovovou věc, kterou jsem co nejrychleji vypnula.
Minulou noc jsem nemohla usnout, ať jsem se snažila sebevíc.
A to i přesto, že jsem v ten den přišla ze školy naprosto vyřízená a jediné, po čem jsem toužila, bylo pořádné jídlo a spánek.
Jen co jsem však dodělala poslední věci, které jsem udělat musela a ulehla, můj mozek začal pracovat na sto procent a já buď přemýšlela naprosto o všem, co existuje, nebo si jen četla.

Spánek se dostavil až v brzkých hodinách ranních.
Dohromady jsem tedy naspala tak tři hodiny a to na mé normální fungování ani zdaleka nestačilo.
Proto mi trvalo nejmíň čtvrt hodiny, než jsem se zvedla na nohy a pomalu se začala plazit ke koupelně.

Do mé krátké a jasné cesty mi však vstoupila má matka.
Byla už hezky oblečená, upravená a připravená k odchodu.

„Dobré ráno, Cam!“ pronesla zvesela, ale když si mě více prohlédla, úsměv z  jejích rtů opadl a její obočí se nadzvedlo. „Beruško, vypadáš příšerně.“

Promnula jsem si oči. „Dobré i tobě.“

„Camilo, jestli se necítíš dobře, můžeš zůstat doma,“ řekla starostlivě.

„Ne, dobrý. Je mi fajn,“ odpověděla jsem.
Samozřejmě jsem lhala, fajn mi nebylo ani trochu, ale dnes jsem do školy musela.
Čekaly mě dva, předem ohlášené, testy.
První z chemie, na který jsem se opravdu těžce učila a předpokládala jsem, že kdybych měla ty informace držet v hlavě ještě o den déle, nejmíň polovina by z ní zase vymizela.
Jako druhý byl test z literatury, se kterou jsem sice (výjimečně) problém neměla, ale i tak bych to měla nejraději co nejdřív za sebou.

„Dobrá,“ pousmála se.
Hned na to sklouzla pohledem ke svým hodinkám, které zdobily její ruku a zase se naladila do své předchozí veselé nálady.
„No nic, musím letět. Užij si dnešní den,“ rychle mi vlepila malou pusu na tvář a po schodech dolů sešla ke dveřím.

„Ty taky,“ zavolala jsem za ní. Nechápala jsem, jak může být takhle pozitivně naladěná.
Celkem jsem jí to záviděla.

Ještě malou chvíli jsem tam stála, než jsem se zas donutila k pohybu a došla do té koupelny.
Jako první jsem se na sebe podívala do zrcadla.
Vážně jsem vypadala příšerně.
Mé krátké vlasy byly rozčepýřené, oči jsem měla lehce načervenalé a pod nimi se pyšnily velké kruhy.
Začínala jsem máminu starost chápat.

Obličej jsem si jen omyla vodou a vlasy jsem se pokusila tak nějak učesat, abych vypadala alespoň trochu k světu.
To se však moc nepovedlo – pořád jsem vypadala jak kdybych dnešní noc strávila na ulici.
Dalších pár minut jsem se snažila se svým vzhledem něco udělat, ale nakonec jsem to vzdala.
Místo toho jsem si začala čistit zuby a přitom si sedla na vanu.
Dalo mi hodně zabrat, abych dokázala nechat oči otevřené.
Věřila jsem v to, že bych v klidu dokázala usnout a to klidně i v sedě.

Po dokončení hygieny jsem se odebrala zpátky do pokoje.
Přešla jsem ke své skříni, začala se v ní přehrabovat a vytahovat všemožné věci.
Z těch pár kousků oblečení jsem vybrala obyčejné kalhoty a šedý rolák. Venku už nebylo takové teplo, které bylo ještě před pár týdny, takže jsem se snažila vybrat co nejteplejší věci.

Do batohu jsem si nacházela pár sešitů a papírů, které mi od včerejška zůstaly ležet na stole.
Batoh jsem si poté hodila na záda, vyšla z pokoje a, stejně jako před chvílí máma, jsem sešla dolů na chodbu a pokračovala do kuchyně. Zaujmul mě (naplněný) svačinový pytlík, který ležel na stole a u něho malý lísteček.
Nadzvedla jsem obočí – jídlo jsem si do školy dělala po většinu času sama. Papírek jsem vzala a rozložila jsem ho.