𝐭𝐡𝐞 𝐡𝐞𝐚𝐭𝐢𝐧𝐠 𝐜𝐡𝐚𝐭 | brian may

twenty - five

camila's pov

Návrat z klubu byl podobný tomu z prvního ročníku, tentokrát jsem ale Charlese netahala s nějakým čtvrťákem, nýbrž s Johnem. Jeho pomoc jsem ze začátku odmítala, ale brzy jsem usoudila, že s ním se dostaneme domů o dost rychleji. A popravdě… chtěla jsem s ním strávit ještě nějakou tu chvíli.

Po tom, co jsme dostali Charlese domů, mě John doprovodil k mému domku, kde jsme se i rozloučili a slíbili si, že se ještě musíme sejít.

Následující den jsem pak prožila nepříjemnou kocovinu, můj program se tedy skládal z ležení, spaní a občasného chození do koupelny. Nedokázala jsem si ani představit, jak na tom museli být ti extremisté, kteří se tam opíjeli ještě dlouho po tom, co jsme odešli. K obědu jsem si dala jeden plátek chleba s pomazánkou, z čehož se mi udělalo nevolno ještě víc a proto to také bylo jediné jídlo, které jsem ten den zkonzumovala. Brzy jsem zjistila, že Charles na tom byl úplně stejně – ještě ten večer jsme spolu chvíli telefonovali.

Další dny jsem prožila v poklidu. Překvapivě i Nový rok, ten jsem strávila s rodiči a jednou sklenkou šampaňského za celý večer. Nemohla jsem být spokojenější. Spokojenost mi částečně přetrvala i po návratu do školy, a to ani ne kvůli škole samotné, nýbrž kvůli jednomu zařízení, které kdysi dávno sloužilo k ohřívání této staré budovy a na kterém už se skvěla zpráva od neznámého. Byla však odlišná od těch ostatních…

You never heard my song before
the music was too loud
But now I think you hear me well
For now we both know how
No star can light our way
in this cloud of dark and fear
But some day, one day…

(Veselé Vánoce. -M)

Očima jsem běhala po řádcích dolů a zase nahoru, s každým dalším přečtením jsem byla více zmatenější. Byl to text nějaké písně, kterou bych měla znát? Nebo báseň? Nebo…?

Část mě byla opravdu potěšena, brala jsem to od něj jako maličký, ale moc milý dárek, který jsem vůbec neočekávala a díky tomu se má náklonnost k neznámému ještě o něco více znásobila. Druhou část mé osoby však zachvátila panika.

Co mi tím chtěl říct? Jak mám odpovědět? Co si mám myslet?

Mou mysl zaplavilo tolik otázek, že by ani celé topení nestačilo na jejich odpovědi. Snažila jsem se tuto panickou stránku potlačit a více se soustředit na příjemný pocit, který pomalu prostupoval celým mým tělem. Připomínal mi ten pocit, když se po zmrzlém dni konečně posadím s hrnkem teplého čaje, pomalu jej usrkávám a s každým dalším douškem se cítím o něco lépe, o něco šťastněji. To je přesně ono.

Na chvíli jsem se také pozastavila nad jeho “podpisem”. I když... Na chvíli není moc přesné. Přemýšlela jsem nad tím po zbytek dne, a i několik dalších poté. Možná můj neznámý pomalu přestával být neznámým.
Krátce před zvoněním jsem ještě v rychlosti načmárala odpověď.

Děkuji ti. Moc mi zlepšuješ dějiny a nejenom ty.
Krásné po-Vánoce. -C

-

Byl pátek. Pátek, který vypadal, že nikdy neskončí. Poslední hodina dějin tomu moc nepomohla, jako by se z pětačtyřiceti minut stala nekonečná smyčka, ze které nebylo úniku. Už jsem si skoro živě představila myšlenku na Hustlerův čaj, který si po skončení školy, v rámci doučování s Charlesem, půjdeme dát. Pokud se toho konce vůbec dočkám...

Světe div se, dočkala jsem se. Jen co zazvonilo a McWangová ukončila její sáhodlouhý a velmi detailní monolog o životu Viktora Emanuela III., jsem zamířila na chodbu k známé výstavce s nízkým počtem cen a trofejí. Opět jsem si sedla na lavičku a opět jsem sledovala procházející studenty. Při tom jsem začala přemýšlet nad věcí, která už mi v hlavě nějakou dobu sídlila.

Přišlo mi, že všechny dny v mém životě začínají být nerozeznatelné. Každý týden se zdál být úplně stejný jako ten předchozí, a i když jsem se snažila zaměřit na ty malé neobvyklosti, vždy jsem do té rutiny znovu spadla. Někdy mi nevadila nebo jsem ji nevnímala, ale pak tu byly chvíle jako tato, kdy jsem se měla dojem, že se z toho všeho brzy zblázním. Čím dál častější pocit, že se ocitám v hluboké díře a z vrchu na mě mávají ostatní lidé, kteří se zdají být šťastní a spokojení se svým žitím na této planetě, mě doháněl k šílenství. Nevěděla jsem, co mám dělat, jak mám získat ten pomyslný žebřík, vyškrábat se zpět nahoru a veselit se s ostatními. Cítila jsem se bezmocně, ale zároveň hrozně naštvaně, že se v té bezmoci tak utápím. Začínala jsem být zoufalá.

Možná by mi pomohlo, kdybych si o tom s někým promluvila, s Charlesem, rodiči, mým ne-už-tak-neznámým neznámým, ale strach z nepochopení byl větší než vše ostatní, co se ve mne přelo. Proto jsem se celou tuhle záležitost snažila ignorovat.

Vystrnadila jsem ji i v ten moment, kdy jsem zahlédla přicházejícího Charlese a Tima v popředí a za nimi další dva členy kapely Smile. Všichni vypadali pozitivně naladěni, a proto jsem se také usmála a připojila se k jejich menší skupince.

,,Ahoj Lyr!” pozdravil mě, až příliš hlasitě, můj doučovatel a přehodil svou ruku přes má ramena. Tim mi také věnoval (klidnější) pozdrav, Roger s kudrnáčem pouze kývli a pokračovali v debatě, která, jak jsem brzy pochopila, se netýkala ničeho jiného než plesu. Byl již za pár týdnů, a proto se vážně o ničem jiném nemluvilo.

Lehce jsem protočila očima a přehodila ruku přes Charlesova ramena. ,,Ahoj. Jak jsi se dnes měl?”

,,No už jsem rád, že odcházím. Dnes ráno jsem měl McWangovou a ta zas byla příjemná jak osina v prdeli! Úplně mi to zkazilo dopoledne.”

Chápavě jsem přikývla.
,,Mám pro ni nové přirovnaní. Představ si, že my všichni lidi bychom měli představovat hady, někteří by byly neškodní a někteří zase jedovaté zmije, ale furt bychom byly stejného původu. No a ona by představovala veležížalu obrovskou! Z dálky se může zdát, že vypadá jako my, ale v realitě je to jen bezpáteřní obluda.”

Hlasitě jsem se rozesmála. Ano, Charlesova energie byla přesně to, co jsem dnes postrádala.

,,Ty jsi pako!”

,,Ale neříkej, že to tak není.”

,,To opravdu neříkám.”