𝐭𝐡𝐞 𝐡𝐞𝐚𝐭𝐢𝐧𝐠 𝐜𝐡𝐚𝐭 | brian may

nineteen

camila's pov

Nějakou chvíli už jsme společně s Charlesem seděli na pohovce, která pod námi vytvářela menší prohlubeň a poslouchali. Poslouchali jsme hraní té nádherné - a pro nás dva neznámé - skladby. Byla jsem jimi upřímně fascinována. Ano, samozřejmě mi bylo jasné, že budou skvělí, ale že až takhle? Pootočila jsem se na Charlese, abych si ověřila, že je z nich také tak nadšený. Měl přivřené oči, hlavou pokyvoval do rytmu hudby, a culil se tak, až se mu na tvářích objevily dolíčky. Vypadalo to tedy, že jsme na stejné vlně.

Když se píseň blížila ke konci Charles oči znovu otevřel a vesele se na mě podíval, jeho tvář zdobil šibalský úsměv. Také jsem se pousmála a svou pozornost přesměrovala zpět na kluky. Dohrávali poslední tóny a u toho se každý z nich tvářil trochu jinak; Tim se culil podobně jako Charles, blonďák se tvářil soustředěně a stejně tak i ten podivný kudrnatý kytarista.

Mně samotné hra na kytaru nikdy moc nešla a to jsem to zkoušela opravdu mnohokrát - doma jednu máme, táta dřív hrával. Pokud to však někdo jiný uměl a uměl to opravdu dobře, byla jsem vždy okouzlena. V tomto případě jsem byla okouzlena stoprocentně. Zdálo se mi, jako by snad jeho dlouhé prsty na strunách tančily. Bylo to krásné.

Tanec skončil a s ním i celá skladba. Nevěděla jsem, jestli mám zatleskat, nebo je nějak pochválit, a tak jsem jen rychle ukázala Timovi palec nahoru. Charles kýval hlavou a dokola si pro sebe mumlal „Pěkný, pěkný, pěkný...”

Jako první se ozval kudrnáč. „Možná bych ten konec zahrál ještě trošku víc nahoru.”

„Jasně,“ odpověděl mu Tim, zatímco bubeník vypadal, že mu to je poněkud lhostejné. Tvářil se, jakoby se ho ta situace ani moc netýkala.

„Hele,“ řekl zamyšleně Charles, „mám takový nápad…“

Nadzvedla jsem obočí. „Jo, jaký?“

Charles se na mě ušklíbnul a trochu si poposedl. „Nechci vám do toho mluvit, ale-„

Tak to bude sakra špatný nápad.

Rychle jsem mu položila ruku na jeho koleno, což bylo jasné gesto, aby přestal. Samozřejmě to byla ta poslední věc, co by v tu chvíli udělal.

„Ale myslím, že celá ta poslední sloka by mohla být zasazena výš,“ lehce moji ruku odstrčil, „Nebo tomu možná chybí klavír…“

Vykulila jsem oči. No to si snad dělá srandu! Naprosto přesně jsem věděla, co chce udělat.

„Tady Camila by vám mohla pomoct, na klavír hraje skvěle.“

Moje tváře na to začaly chytat růžovou barvu. Ano, Charles měl pravdu, alespoň z poloviny. Na klavír jsem tak nějak hrála, ale nepřišlo mi, že bych hrála skvěle. A už vůbec ne v poslední době, kdy jsem sedla ke klavíru jen párkrát do měsíce.

„Charlesi…“ zamumlala jsem.

Jmenovaný pokrčil rameny a obejmul mě kolem pasu - dělával skoro stejně často, jako objímání kolem ramen. ,,No co? Hraješ skvěle.”

Po tomhle prohlášení nastalo ticho. Nikdo asi nevěděl, co má na takovou úžasnou nabídku odpovědět a tak jsme jen mlčeli a koukali jeden na druhého. Tohle bylo tak trapné, musela jsem něco říct!

,,Neberte ho vážně,” snažila jsem se znít ledabyle, bohužel, to se nepovedlo ani z poloviny.

Charles se zamračil. ,,Ale-…" hodlal nadále pokračovat, ale má dlaň na jeho ústech ho utišila.