Thank you, star [SnK; CZ]

#31

Ohledně kalendáře v SnK: nemám šajna, jaký kalendář tam mají, a ani můj podrobný průzkum mi to neodhalil. Proto nepočítejte se stoprocentní pravdivostí, jak to tam u nich vypadá s Novým rokem nebo dny v týdnu.

Nyní k obsahu: počtete si. Máme tu zase 20+ tisíc slov, takže za hodinu si to určitě nezhltnete, ale pokud to chce někdo rozkouskovat, prosím. Příliš akce nečekejte. Jsme zpět v prvním světě a máme na talíři spoustu problému k vyřešení, jenže nad námi stále visí staré záležitosti. Ty se začnou míchat s těmi novými a vznikne emoční horská dráha. A to Vy přece rádi.

Pokud není jedna vlna emocí za druhou dost, možná Vás nalákám na prvního Leviho. Poprvé dostaneme opravdový náhled do Leviho myšlení a první Levi, ten Erwinův, bude mít tu čest hostovat pravděpodobně ty nebolestivější pocity. Druhý Levi také dostane prostor, stejně jako Lucie a Erwin.

Protože toto jsou nyní hlavní postavy, musí si společně vyřešit všechny resty, jež mezi nimi vznikly omylem či ne, než se budou moc hnout dál se svými životy. A právě na tuhle část příběhu se dnes podíváme. Už teď Vám můžu prozradit, že to nebude procházka růžovým sadem ani záležitost na deset minut. Držte všem palce a třeba dojdou rozřešení a šťastného konce.

Po probdělé noci s kladivy v hlavě a viděním v RGB barvách,

My Soul Needs

P. S.: Bude tam nová postava. A ne, nezabiju ji.

​

***

„... a tak jsme tady," dopověděla jsem a úlevně se opřela do nepříliš pohodlného křesla Erwinovy prosté, avšak čisté kanceláře. Jediné světlo vydával pouze dřevěný lustr visící z nízkého stropu. Já i Levi jsme dostali suché oblečení. Levimu padlo, protože bylo vlastně jeho, a to mé na mě trochu viselo, zvláště kalhoty jsem musela stáhnout páskem.

Byly to náročná dvě hodiny. Vyprávěla jsem Erwinovi a Levimu svůj příběh po zmizení z toho světa, poté vše o událostech druhého světa, ale především to, jaká je pravda. Všechno, co by se dozvěděli z knih Grishy Jägera, jsem jim vyložila na stůl. Netřeba dodávat, že to s nimi nemálo zatřáslo a dlouho vstřebávali. Po celou dobu vyprávění jsem sledovala, jak se na tvářích obou mužů mění výrazy značící, že si uvědomují, jak spoustu věcí dělali zbytečně. Nebyl to příjemný pohled, už jsem ho jednou zažila.

Erwin, už v košili a opřený o lokty na desce prostého stolu, spojil dlaně a s pohledem upřeným kamsi mimo tento svět a přemýšlel; velmi usilovně. První Levi stojící u okna se zavřenými dřevěnými tabulemi vše vstřebal a uložil to na později, kdy se se svými pocity bude moct vypořádat sám. Po zbytek času byl zaměstnán zíráním na sebe. Když se dozvěděl, že Erwin zemřel, věnoval svému nadřízenému několik tajuplných pohledů, které Erwin sice neviděl, ale bez pochyb si je domyslel. Druhý Levi sedící na křesle dělal přesně to samé, čili pohlížení na sebe samého, takže jsem všechno musela odříkat já. Bála jsem se, co dvojitá verze Leviho provede s mým psychickým stavem, ale zároveň mě neskutečně zajímalo, co se oběma z nich honí hlavou.

Dlouho, opravdu hodně dlouho, jsme seděli v tichu, každý ponořen ve vlastních myšlenkách.

Nakonec se Levi s Levim okoukali (nejvíc to ovlivnilo mě) a upřeli pohledy na v pořadí druhé nejzajímavější objekty v místnosti – první Levi si prohlížel mně a druhý Levi Erwina. Já prvnímu pohled velmi ochotně, snad až přespříliš ochotně, oplácela a Erwin si prohlížel druhou verzi svého nejoblíbenějšího člověka.

Nebudu lhát, bylo to drsné. Všichni jsme věděli, že k pronesení v soukromí je toho zde víc než dost. Potřebovala jsem si promluvit s prvním Levim a najít mezi námi konce přetržené niti, a pokud možno je opět svázat dohromady. Potřebovala jsem si promluvit s Erwinem, protože žil, protože jsem mohla a také protože mám na jazyku jistá slova, která před Levim vyslovit nemůžu.

Druhý Levi si potřeboval promluvit s Erwinem, také protože žil, ale především sám se sebou. Myslela jsem, že se bude zdráhat, že si bude sám sebe nepříjemně prohlížet a snad na sebe i vrčet, ale zvědavost byla očividně silnější. Vlastně to bylo znát na obou z nich.

Bude to ještě zajímavé.

Jako první za přinejmenším hodinu promluvil Erwin: „Takže ty prsteny fungují okamžitě?"

„Měly by," potvrdila jsem. Otočila jsem se na Leviho. „Jak ses vlastně přenesl ty?"

Podle jeho výrazu se mu vzpomínka nelíbila. „Nasadil jsem ho jako ty a řekl dvojku. Pak mě něco popadlo, vyrazilo to se mnou dveře na terasu a pohřbilo mě to ve sněhu."

„Asi jsem spotřebovala veškerou vlhkost vzduchu, promiň." Na křesle jsem se zavrtěla, abych byla natočená k němu, „Ale to není všechno, viď?"

V očekávání jsem pozorovala jeho oči, jak pátrají v až příliš živých vzpomínkách, které byly vytvořeny iluzí. Málem bych přísahala, že se mu v nich ony mrtvé obviňující tváře míhají a já je můžu rozeznat. Mrzelo mě to.

„Byl jsem," začal nejistě a pohledem přelétl všechny přítomné, až spočinul na mně. Když jsem ho svým pohledem postrčila, dopověděl: „Ve vesmíru...?"

Horlivě jsem přikývla hlavou. „Viděl jsi ho, že jo? Slyšel jsi ho a cítil, viď?"

Souhlasil.

Přelezla jsem ze svého křesla na to jeho a posadila se na opěrku. „Viděl jsi všechny ty hvězdy, jak blikají a hřejí. Viděl jsi galaxie a hvězdokupy, co jsem tě o nich učila. A ty mlhoviny! Dvě zelené a jedna trochu do ruda." Vybavilo se mi vše, co jsem před nedávnou chvíli viděla, a bylo mi stejně do pláče jako do smíchu. „A cítil jsi to, že jo? A slyšel jsi. Mluvil na tebe, ale ne přímo slovy, ne naší řečí." Vyvolala jsem si ten pocit klidu, kdy mě vesmír ujišťoval, že to bude všechno v pořádku. Na tváři se mi roztáhl úsměv a oči se mi do široka rozevřely. „Všechno jsi to zažil. Byl jsi tam taky, byl jsi ve vesmíru jako já! A bylo to dechberoucí! Byla to nádhera, viď, Levi?" Chtěla jsem, aby mi ukázal, že sdílí mé nadšení a že se do vesmíru zamiloval stejně jako já.

Až do teď mlčel a jen se na mě díval, vstřebávajíc spíše každý můj výraz než každé mé slovo. Pak se mu obličej uvolnil. „Jo," stvrdil, „byla to nádhera."

Viděla jsem na něm, že právě teď v tuto chvíli krásu oceňuje na nejvyšší možné úrovni.

Nemohla jsem přestat. „A že to bylo naprosto boží? Teda boží ne, protože to má k adjektivu vesmírné sakra daleko, ale víš, jak to myslím. Ani slovy to nedokážu popsat, a to je co říct! Jak já bych tam chtěla znovu. No, řekni, viděl jsi někdy něco krásnějšího?"

Nevěnovala jsem jemu ani okolí dostatek pozornosti, jak jsem byla myšlenkami zpět v mém malém vesmírném dobrodružství. Asi se budu přenášet jen tak, abych se tam ocitla znovu. I přes ty mrtvé tváře.

„Jo, viděl," pronesl po chvíli Levi pode mnou a pohledem mi dával najevo, že to myslí vážně.

Nechápavě jsem se na něj zamračila. „Jak to? Ty už jsi někdy ve vesmíru byl? A to jsi mi to nemohl říct!?"

„Tohle byla moje první nedobrovolná návštěva vesmíru," ujistil mě.

„Ale tak jak –"

„Myslím," přerušil nás Erwin s lehkým odkašláním, „že byste se měli soustředit na trochu závažnější problém."

Mrkla jsem na Leviho stojícího za svým velitelem a nechápala, proč má na tváři výraz značící šok a silnou nelibost. „A jaký problém?"

„Třeba jak se dostanete zpátky."

A sakra.

„Hlavně že jsem ty prsteny vymyslela, abychom nebyli závislí na úplňku, co?" osopila jsem se na svého Leviho. „Proč ses vůbec přenášel taky? Vždyť jsi souhlasil, že půjdu jenom já."

„A co se měl asi tak dělat?" vrátil mi to. „Najednou tě obalí masa vody, pak tě rozdrtí, ty křičíš a hned seš pryč. To jsem tě měl jako nechat zmizet a pak v klidu čekat u čaje, jestli se vůbec někdy vrátíš?"

Měl pravdu, udělal správně. Přinejmenším z mého pohledu, poněvadž já bych jednala naprosto stejně.

Promnula jsem si kořen nosu. Protože jsme si s Levim rozhodili spací režim a celou noc jsme nespali, byla jsem unavená jak fyzicky, tak díky všemu tomu přemýšlení i psychicky. Těšila jsem na postel.

„Budeme tu muset zůstat do příštího úplňku," vyslovil Levi bez známky potěšení.

„Moment, ale co Rex? Nemůžeme tu být celý měsíc. Vždyť on ani neví, kde teď jsem a proč jsem se nevrátila." Začala jsem maličko panikařit. Nechtěla jsem tam nechávat Rexe úplně samotného, navíc bez rozloučení.

„Rex se o sebe postará," ujistil mě. „Vycvičila jsi ho dobře. A jídlo s vodou bude mít."

„Jak to víš?"

„Nechtěl jsem ti to říkat," odpověděl zdráhavě, „ale někdo mu potají nosí zbytky z oběda a večeře. Nevím kdo, ale je to jen jeden člověk. Tipoval bych to na tu černovlasou holku, co se na tebe vždycky tak nepříjemně kouká, jako bys Rexe týrala hlady."

„Tak já se snažím mu dávat mu najíst tak, aby neměl hlad, ale nepřežral se, a to navíc běhá všude možně, takže dostává docela dost, a ona ho potají krmí!" Zatnula jsem pěst, pak ji uvolnila. „Moje teta má tři kočky a ty jestli brzo nedostanou bypass, umřou na obezitu. Nechci, aby takhle dopadl Rex jen proto, že ho nějaká slepice krmí druhou snídaní, druhým obědem, a ještě večeří."

Opakovaně jsem zatínala čelist. Ona slečna, kterou jsem viděla asi dvakrát nebo třikrát, je pravděpodobně milovnicí zvířat a nejspíš si nemohla pomoct, ale krmit několika dalšími porcemi cizího psa, který je viditelně zdravý a dobře živený, není správné. Budu jí to muset po příjezdu vysvětlit. Teď momentálně však má svolení ho krmit.

Do ticha místnosti se ozvalo: „Ty máš psa?" Byl to první Levi a nevypadal nadšeně. Pohlédl na své druhé já. „Tys jí dovolil nechat si psa?" Nyní vypadal naštvaně sám na sebe, jako by si vyčítal slabost vůči mně.

Došlo mi, že má pointu. První Levi by mi nedovolil nechat si psa.

Nesvolil by, protože byl proti mně imunní, nebo protože jsem ho ještě dostatečně neoslabila? Jaký by byl, kdybych nikdy nezmizela?

Druhý Levi na prvního vrhl pohled, ať už ani necekne.

První kupodivu vyhověl, i když velmi neochotně.

Erwin si připadal jako principál v cirkusu, jemuž se zbláznili účinkující a zvířata začala mluvit. Chudák. Jestli ho nezabije budoucnost, tak starost o nás určitě ano.

Slezla jsem z křesla a přešla k oknu, u něhož stál první Levi.

Věnoval mi obezřetný pohled a odstoupil ode mě.

Co jsem zatím vypozorovala, byl stejný jako vždy, možná o něco uzavřenější, a ještě méně hovorný. Díky dopisu jsem přibližně věděla, co se v tomto světě událo. Nedivila jsem se tedy, že tento Levi není přívětivý nebo alespoň trochu uvolněný, jako býval dřív. Jako by všechna ta radost a to rozptýlení, které jsem v něm při svém pobytu zde probudila, vymizely; přinejmenším byly potlačeny. Chtěla jsem, aby na chvíli upustil od svého vražedného výrazu s ještě vražednějším pohledem a aby se třebas jen na chviličku usmál, jako se to poslední dobou dařilo jeho budoucímu já. Nabyla jsem však dojmu, že tento Levi je vůči mně ještě chladnější, než když jsme se teprve poznávali.

Nyní, když mi v hlavě naskakuje výčet rozdílů mezi oběma verzemi téhož člověka, mě můj násilný odchod mrzí více než kdy dřív.

„Úplněk je dneska, že?" zeptala jsem.

Odsouhlasil to Erwin a zmařil tím mé naděje, že je třeba zatmění a domů se dostaneme už za dva týdny.

„A proč jste si něco nepřáli?" Odhákla jsem páčku na dřevěných okenicích. „Mohli jste tu situaci vyřešit sami."

„Nemohli," vyvrátil mé tvrzení první Levi.

Erwin dovysvětlil: „Nevíme, kdy padá hvězda."

Při otevírání okna jsem pronesla: „Jak to můžete nevědět? Stačí se podívat ven a..."

Za oknem žádné nebe nezelo. Do dálky se táhlo mnoho, ale přeci prapodivně málo světel a nad hlavou byla tma. Nejednalo se o černotu jako takovou nebo o temné a zatažené nebe. Nad námi visel strop a z něho malé i velké, slabé i mohutné stalaktity; ty byly matně ozářeny ohni osvětlujícími město pod sebou. Na obzoru nikde žádná tyčící se zeď; kolem dokola se táhly skalní stěny.

Byli jsme v Podzemí.

S šokem ve tváři jsem se otočila na přítomné a ukázala z okna. Mlčky, neb jsem nebyla schopna slova, jsem čekala na vysvětlení.

„Taky máme příběh k vyprávění," přiznal Erwin nerad.

Druhý Levi se zvedl z křesla a s kamenným výrazem přešel k oknu. Položil mi ruku na rameno a vyhlédl ven. Při pohledu na Podzemní město, v němž žil plus mínus 27 let, mu tuhla krev žilách. Stisk na mém rameni zesílil, až to začalo trochu bolet, ale on si toho nevšímal.

Nyní jsem pochopila tři věci. Zaprvé, už vím, proč je první Levi neustále nasupený a vypadá, jako by měl každou vteřinou vyvraždit všechny v kilometrovém dosahu. Zadruhé, druhý Levi bude přesně taky takový. Zatřetí, musíme být v hodně velkém srabu, když jsme skončili tady dole. Pokusila jsem najít na celé situaci alespoň nějakou světlou stránku, ale nedařilo se.

Otočila jsem se k prvnímu Levimu, který se z okna nehodlal podívat, a slíbila mu: „Dostanu tě odtud a už se sem nikdy nevrátíš."

Myslela jsem to smrtelně vážně a on to poznal. Toto jsem považovala za první krok ke znovunalezení našeho rádoby vztahu upadlého kamsi do neznáma. Pro Leviho to znamenalo nesmírně moc, věděla jsem to.

Sundala jsem si Leviho ruku z ramene, odstrčila ho od okna a to zavřela. Nadechla jsem a vydechla. „Tak spusťte."

Ujal se toho Erwin. „Jak díky dopisu jistě víš, po tvém odchodu se toho moc neudálo. Vše bylo až podezřele klidné, a dokonce nám schválili tu misi za Zeď, výpravu do Jägerova sklepení."

„To mě zarazilo," vyrušila jsem ho hned. „Omlouvám se, že Vám skáču do řeči, ale jak se vám povedlo, aby vás hned nešoupli do vězení?"

„Stačilo, abys nám přestala do všeho kecat," ozval se první Levi za Erwinem.

Vytáhla jsem zpod svého Leviho malý polštářek a hodila ho po něm.

Chytil ho a s kamenným výrazem vložil pod zadek, kterým se opět opíral o parapet okna.

Chtěla jsem se otočit na Erwina, ale tomu už starosti přidělávat nemůžu. Pohlédla jsem tedy na Leviho pod sebou a ukázala na toho u okna. Pohledem jsem mu přikazovala, ať sám sobě domluví.

„Když to říkám já, asi to bude pravda," prohlásil spokojeně pohledem tázaný.

Na truc jsem si odsedla zpět do svého křesla. „Pokračujte, prosím."

Erwin setřásl zmatený výraz a pravil: „Dvoudenní termín byl nesplnitelné ultimátum, takže jsme se pojistili, že když se nevrátíme včas, nestihne nás sankce. Mise neuspěla. Naše vysoká karta však nebyla dost vysoká. Oni sami ji roztrhali a pak nám zbytek spálili před očima; doslova."

„Ano, to všechno vím," potvrdila jsem. „Zjistili jste, že máte svázané ruce jako nikdy dřív a byli jste jako pod lupou. Žádné mise, žádné zdroje, žádná autonomie. Udělali z vás obětní figurku, protože se vás zatím nemohli zbavit."

„Jsem rád, že nám to připomínáš," ucedil hořce Erwin.

Odmávla jsem ho a vyzvala, ať pokračuje.

„Na konci měsíce nás zničehonic poslali na misi, prakticky nesplnitelnou a zcela nesmyslnou. Jako když tenkrát poslali tisíce lidí do ještě nevyčištěné oblasti mezi Marii a Rosou, aby tam obdělali půdu a začali znovu sázet. Jednoduše sebevražedná mise."

„Ale vy jste odmítli," poznamenala jsem.

„Ano. Nejprve jsme souhlasili a nechali si přidělit směšně malé zdroje. Poté jsme vše naplánovali a přepadli Radu. Drželi jsme je v šachu, měli jsme je v hrsti." Erwin zatnul pěst, chvíli koukal do prázdna, načež se vrátil zpět k nám. „Naneštěstí se objevila posila."

Ozval se druhý Levi vedle mě: „Jak to, že jste s tím nepočítali? Taková blbost. Jak jsi mohl zapomenout?"

„Nezapomněl jsem," odvětil Erwin sebejistě. Nelíbil se mu tón nového Leviho. „Věděli jsme o nich. Bylo těžké je najít, protože se pečlivě skrývali. Ze začátku se byli snadno na očích, ale poté přešli do ústraní, aby to vypadalo, že byli rozpuštění. Nakonec jsme je našli a nastražili léčku mimo město, takže jsme měli volné ruce."

„Jo, tady jsem to trochu nepochopila. Oni tu léčku prokoukli nebo co se stalo, že se hned vrátili?"

„To nebyli oni," opravil mě. „Byl to Kenny a jeho jednotka."

Obočí mi vyšplhala k vlasům, snad jako by se bála pravdy a snažila se ukrýt mezi delšími bratry. „Kenny? Jakože Kenny Ackerman, Leviho strýc?"

Erwin přikývl a Levi za ním taktéž.

Otočila jsem na svého Leviho. Vzpomněla jsem si, že v našem druhém světě už Kenny nežije.

„Neříkejte, že chránil Radu," řekl.

„Pochybuji," zareagoval Erwin. „Myslíme, že byl jednoduše poblíž nebo byl svědkem něčeho, co jsme provedli, a z nějakých pouze jemu známých důvodů se rozhodl jít proti nám i na hradě."

„A nikoho nezabil?"

„Kupodivu ne. Něco si s Radou domluvil, nejspíš jak získat peníze. Nás všechny zavřeli a postavili před soukromý soud. Řekli nám, že když pojedeme na tu jimi určenou výpravu, vyjdeme z toho jen s dosazením jejich lidí do každé naší jednotky a stále platnou podřízeností vůči jakémukoli jejich rozkazu. Když ne, tak... Řekli jsme ne a místo držení nás pod zámkem z nás chtěli poslušnost dostat jinak."

„Udělali vám něco?" vystartovala jsem ihned. Správně bych neměla tak přehnaně reagovat, lidé tu přeci umírají jako lusknutím prstů, ale nemohla jsem si pomoct. Jestli jim ta prasata jen zkřivila vlas...

„Nic hrozného," ujistil mě velitel, ale já tomu nevěřila.

Podívala jsem se na Leviho u okna. Ten se však raději díval sám na sebe, než aby čelil mému zkoumavému pohledu. Zeptala jsem se tedy ještě jednou: „Udělali vám něco?"

„Všichni jsme v pořádku," ujistil mě znovu.

První Levi řekl: „Až na Zoë."

Zavřela jsem oči. Podle dopisu v zajetí utržila řeznou ránu, která nebyla nijak vážná. Uprchla s nimi, ale ještě ten den zemřela. Otrava krve.

Já i Levi jsme o tom věděli, ale přece nás to zasáhlo stejně, jako když se první Levi a Erwin dozvěděli, že Erwin skutečně zemřel.

Ani jedna z událostí nebyla příjemná.

Přísahala jsem, že je ochráním. Přísahala jsem.

Sklopila jsem pohled. Nechala jsem mlčení, ať dosvědčí mou neschopnost. Na jednu stranu si přeju, abych se sem nikdy nevrátila. Nevěděla bych tak, jakou katastrofu jsem způsobila.

Jakmile jsem si byla jistá, že se hůř cítit nemůžu, pokračovala jsem: „Dobrá, a co bylo dál? V dopise stálo, že jste uprchli a toť vše."

V dopise toho stálo o trochu víc, ale to už byla Leviho vlastní připsaná slova, která s událostmi neměla nic společného. O těch nebudu mluvit s nikým jiným než s příslušným Levim.

„Nic."

„Jak jako nic?" řekl místo mě druhý Levi. „Něco očividně jo, když sedíme v nějakým skladišti v Podzemí." Poslední slovo vyslovil způsobem, že nebylo pochyb o pociťovaném vzteku.

„Rozhodli jsme se poslat Lucii ten dopis, to ano. Nemohli jsme ji nutit se sem vrátit a pomoct nám, když se tu za celý měsíc neobjevila. Řekli jsme si, že se možná vrátit nechce, tak jsme se rozhodli pouze ji informovat."

Ihned jsem pohledem střelila k prvnímu Levimu.

Pohled upřený do země mi by byl nemilou odpovědí.

Mrzelo mě to, tak strašně mě to mrzelo. Chtěla jsem se vrátit a bývala bych se i vrátila, kdybych já pitomá neřekla manga místo anime. Mohla bych tu být, mohla bych všemu zabránit, nikomu by se nic nestalo a nikdy bychom neskončili v téhle podzemní díře.

Jenže kdybych se nespletla, nikdy bych nepotkala druhého Levi a nedala mu naději k životu. Nepomohla bych mu vypořádat se s Erwinovou smrtí zdravým způsobem, nestala bych se novou osobou k ochraně, nezalepila bych mu všechny rány, které mu život už od narození uštědřoval.

Bylo dobře nebo špatně, že jsem se spletla?

O tom nikdy přesně rozhodnu. Nemůžu se přiklonit k jednoznačné odpovědi.

Levi by mi řekl, že jsem nic z toho nemohla tušit, ať teď své volby nelituju. Jenže tady nešlo o volbu. Byla to – možná – chyba a ta mi změnila život. Doopravdy nevím, jestli k horšímu, nebo lepšímu.

Nechtěla jsem se tím zaobírat teď, o tom si později promluvím s Levim. „Takže co se dělo?"

„Nic," odpověděl znovu Erwin. „Skoro dva týdny se nic nedělo. Nešli po nás, přestali nás sledovat, alespoň veřejně, a přerušili s námi veškerý kontakt. Už jsme plánovali změnu sídla, ale pak to přišlo. Celou tu dobu na nás štvali obyvatele. Všechno shodili na nás, připsali nám velmi nechtěné zásluhy, a dokonce si toho nemálo přimysleli. Za čtrnáct dní proti nám obrátili prakticky každého člověka uvnitř hradeb."

„Jak se jim to povedlo?"

„Jako by to bylo něco super těžkýho," ucedil první Levi spíše pro sebe. Tvářil se velice nepříjemně. „Všichni na nás nadávaj, a kdyby mohli, už dávno by přestali odvádět daně jenom proto, že jdou z části na Legii. Parchanti zabedněný. Měli by bejt rádi, že ty jejich tlustý pr-"

„Chápeme," zarazil sám sebe Levi a v křesle se ošil. Cítil se naprosto stejně.

Já taktéž. Identické pohrdání lidmi uvnitř Zdí a lidstvem samotným bylo něco, co jsme měli všichni společné. Erwin by se mohl do skupiny počítat také, ale on to bral jako skutečnost, kterou lze nějak využít ve svůj prospěch. Proto se neřídil city, když na to přišlo.

Přála bych si být jako on – démon bojující proti pekelné armádě. V našem aktuálním případě jsou totiž andělé, naivní lidé stále věřící ve spásu lidstva, neužiteční. Já sama jsem donedávna byla jedním z andělů, ale poslední dobou cítím, jak má naděje pomalu, ale jistě vyhasíná.

„Co se stalo?" pokračovala jsem.

„Když se rozneslo, že titáni, kteří probourali Zeď, jsou nejen jako Eren, nýbrž jsou našimi členy, byla to poslední kapka. Lidé ihned uvěřili, že to bylo na náš rozkaz, protože nenávidíme vládu a lidi uvnitř Zdí, a že se takhle chceme pomstít, protože když jako jediní umíme na výstroji, jsme v bezpečí. Vrhli se na nás."

Nastala odmlka, jako by si Erwin – vlastně i Levi vybavovali onu událost.

Nechtěla jsem je do toho tlačit, ale musela jsem vědět, co se stalo, tak jsem Erwina vyzvala, ať pokračuje.

„Noc po roznesení fámy zorganizovalo celé město povstání. Dlouho po západu slunce, uprostřed tmy, vtrhli na základnu s loučemi a zbraněmi a vrhli se na nás. Byla to krvavá noc, hodně jich zemřelo. My jsme také přišli o nemalý počet členů, ale na jejich straně bylo ztrát víc. Zapálili úplně všechno, hořela dokonce i krev všude kolem. Nic nezůstalo. Nakonec jsme museli uprchnout, protože bychom uhořeli nebo by nás zmasakrovali."

To bylo trochu hodně ke zpracování. „Vy si nevymýšlíte, že?"

Bohužel, Erwin zakroutil hlavou.

Já tu svou složila do dlaní. A to už jsem si myslela, jak bude jejich pobyt v Podzemí pouze nedorozuměním, že to nakonec nějak vyřešili.

Představila jsem si základnu Průzkumné legie, ubytovny, skladiště, jak za temně bezměsíčné noci poklidně chrání každého člena. Všude ticho a klid, všichni spí a sní o tom, že jednoho dne bude mít jejich oběť smysl a Zdi padnou bez hrozby býti sežrán za živa. Pak se najednou odevšad ozve křik, jak členů Legie, tak hrom davu, divoké plameny požírají vše v dosahu a kouř dusí plíce těch, kteří se snaží utéct. Komu se to podaří, je ihned vystaven zběsilému davu a holýma rukama bojuje o vlastní život. Zmatek a panika ovládají každého druhého, někteří se chopí vlastních zbraní, které mají naštěstí poblíž. Když vše hoří jasněji než slunce za bílého dne, kouř se mísí s kovovým pachem krve a mezi posledními výkřiky znějí konečně rozkazy k úprku, všichni popadnou, co jde, a utíkají do lesa.

Rozmazalo se mi vidění při představě, jak se přeživší prchající za chladné noci temným lesem naposledy otáčejí na jediný domov, který měli. Rychle jsem mrkala, abych slzy zahnala. Zklidnila jsem dech a tlumeně se zeptala, kolik jich přežilo.

„Méně než polovina," odpověděl Erwin.

„Někdo, koho znám?"

„Nejspíš ne. Jenom Ymir. Nevíme, jestli utekla jinam, protože je měnič, nebo jestli v ohni opravdu zahynula, každopádně je pryč."

„Když jste se díky mým vizím dozvěděli, co je zač, plánovali jste ji nějak využít?"

„Samozřejmě, ale když po nás jdou lidé kvůli tomu, že máme měniče, moc by nám její využití nepomohlo. Navíc si ani nejsem jistý, jestli by chtěla."

„Dokud máte Historii, máte ji. Dopis jí náhodou nepřišel?"

Erwin s Levim se na sebe podívali, načež oba zakroutili hlavou.

Levi se zeptal: „Máš na mysli ten dopis, o kterém jsi psala na konci vizí?"

„Přesně ten. Druhá Historia už ho dostala, protože... protože se všechny vize splnily."

Nebylo příjemné to slyšet, ale byla to skutečnost a nic se s ní nedalo dělat. Stejně jako v druhém světě zemřeli Erwin a Sasha (s největší pravděpodobností i Ymir), zde zemřela Hanji a nejspíš Ymir. Nyní jich mohlo celkem zbývat něco kolem šedesáti.

„Nemusíte se tím ale trápit," hodlala jsem téma uzavřít. „Stejně bylo asi nejdůležitější, jak psala, že ji mrzí, že si Historii nemohla vzít." Že z dopisu vyplývalo, že je sama Ymir nejspíš po smrti, jsem neřekla.

Na tváři druhého Leviho se překvapení téměř neobjevilo, u prvního Leviho to byl jasně patrný šok a Erwin se jen lehce ušklíbl na způsob ‚já jsem to říkal'.

„Copak, Levi?" promluvila jsem na toho u okna. „To tě pomyšlení na dvě ženy ve vztahu tak děsí?"

Samozřejmě jsem věděla, že si hraju s ohněm, ale nebylo zbytí. Když jsem si tenkrát, během prvních dnů zde po přenosu, získávala Leviho důvěru a poprvé jsme se navzájem dobírali nebo jsme společně žertovali, dalo to spoustu práce. A tak nějak mám pocit, že tentokrát to bude ještě horší. Soudě dle jeho uzavřenosti a nevraživosti mi dá spoustu práce přimět ho dívat se na mě jako dřív, než šlo všechno do kytek. Čím dřív začnu, tím dřív dosáhnu cíle.

„Tch."

Aspoň něco.

„Ale prosím tebe," spustila jsem znovu, „je to jen Ymir a Historia. Není to taková hrůza jako třeba já a Mikasa."
Všem třem mužům v místnosti zaskočil neviditelný drobek.

Přiznám se, možná jsem provokovala i pro své pobavení. Ale na mou obranu, potřebuju si vybít svou denní dávku škodolibosti; držet to v sobě není zdravé.

Nejvíce v šoku byl asi první Levi, protože ten mohl můj vztah s Mikasou posoudit z vlastní zkušenosti. Věděl, jak se my dvě máme rády a že bychom spolu náramně vycházely.

S druhou Mikasou v druhém světě to bylo kupodivu jiné, tam bych i v nuceném manželství s ní přežila, poněvadž jsme si nešly po krku. Já jsem jí nedala záminku podezírat mě ohledně Erena, protože ten šel proti nám zevnitř, a ona nedělala nic, čím bych si ji zprotivila (kromě její existence). Nebyla to úplně symbióza, ale trpitelnou koexistencí se to nazvat dá.

„Nepřežila bys ani tři dny," prohlásil Erwinův Levi, nyní s výrazem hrůzy, jak si mou poznámku o manželství jistě představil naživo.

Chytla jsem se za srdce a nasadila ublížený výraz. „Bolí to, když mě takhle podceňuješ, Levi."

„Bolelo by tě soužití s ní. Já už mám pomalu chuť ji zardousit vlastníma rukama."

Později se budu muset přeptat na povahy zdejších členů jednotky, poněvadž to vypadá, že jsou to přesné opaky těch v druhém světě.

„Zvládla bych to," dupla jsem si. Najednou jsem měla chuť to doopravdy udělat už jen proto, abych jim vytřela zrak. „Byla bych v pohodě."

Levi si odfrknul. „Jo, a až budu rejt tvoje jméno na náhrobní kámen, připíšu tam: ‚Řekla, že bude v pohodě'."

Omylem jsem vyprskla smíchy.

Levi protočil očima.

Pak se stalo něco, co jsem nečekala a dorazilo mě to – druhý Levi řekl tomu prvnímu, ať neprotáčí očima, že může dostat křeč a svaly mu samy vymáčknou bulvy z důlků.

V tu chvíli jsem to nevydržela a začala se smát nejupřímněji za poslední týden. Paže jsem složila na opěrce křesla a hlavu do nich schovala. Nemohla jsem si pomoct a musela se smát nad výmyslem, kterým jsem druhého Leviho odnaučila tento zlozvyk. Asi mě tlak posledního týdne – co týdne? Měsíce! – svíral příliš silně, že jsem si nenašla chvíli na opravdové zasmání. Do teď jsem nevěděla, jak moc jsem potřebovala něco, čemu bych se mohla upřímně zasmát.

Když mě to konečně přešlo, všichni se na mě dívali jako na blázna. Což je trochu zvláštní vzhledem k tomu, že to o mně všichni vědí. Můj Levi vypadal uvolněně, první nejistě, jako bych ho svou nenadálou veselostí uvedla do rozpaků, a Erwinovi hrál na tváři maličký úsměv.

Došlo mi, že to tu během mého pobytu budu muset trochu oživit.

Otřela jsem si oči a v křesle se uvelebila. Chvíli jsem jen tak zírala do stropu a uvažovala nad provokací, kterou spáchám na Mikase. Pak jsem se vrátila zpět do přítomnosti a nechala na sebe dopadnout tíživou atmosféru uplynulých událostí. Nebylo to vše a bylo toho moc, ale pořád toho nebylo dost.

Velmi neochotně jsem se zeptala: „A co pak?"

Erwin se ošil a ještě méně ochotně opověděl: „Kamkoli jsme přišli, vrhli se na nás. Očividně je proti nám i ta nejmenší osada a všichni v ní. Nemohli jsme se ukázat nikde na veřejnosti, protože všichni slyšeli, jak jsme – podle slov vlády – zbaběle utekli. Asi týden jsme se schovávali. Neměli jsme však vůbec nic a nikdo z ilegálních vrstev s námi nechtěl nic mít. Zvolili jsme tedy poslední volbu – ukryli jsme se sem."

Bylo mi jasné, že se to nikomu nelíbilo a ještě teď se to nikomu nelíbí. Jenže co mohli dělat? Všude o nich věděli a čekali na ně a bez výstroje nemohli jinam než zůstat uvnitř Zdí.

„Jste tu asi týden?" ověřila jsem si.

„Ano."

„A ví o vás někdo?"

„Tady odsud jen ti, které Levi znal už z dřívějška, a pár pochybných jedinců. Nahoře se to jistě dozvěděli, ale mají, co chtěli – klidili jsme jim z cesty."

Promnula jsem si čelo. „Mám dotaz."

„Ty abys někdy neměla," ozval se potichu první Levi.

„Co jsi říkal?"

„Že jsi mi strašně chyběla."

„No proto."

Druhý Levi se snažil zadržet přicházející facepalm, ale nepodařilo se. Vypadalo to, že nad námi, resp. nad sebou a mnou, zlomil hůl. Když se pak podíval na Erwina a pohledem se ho ptal, jak tohle mohl celou tu dobu zvládat, odpovědí mu byl jednoznačný vítej-v-mém-světě výraz.

„Ten dotaz," připomněla jsem se. „Vypořádali jste se s církví, jako to udělali v druhém světě?"

Erwin zakroutil hlavou. „Ne. A ani jsme nemohli. Církev, která nás snad už od úsvitu věků nazývá heretiky, dostala od rádoby krále volnou ruku a patřičně toho využila. Nyní má silnější postavení než samotná Městská nebo Posádka."

„To je blbost," prohlásila jsem. „Vždyť těm jejich nesmyslům nikdo nevěří. Lidi přeci nemůžou být tak pitomí, aby poslouchali církev." Poslední slovo jsem vyslovila s takovou nechutí, až mi hořkost odkapávala ze rtů.

„Ha," ujelo prvnímu Levimu. Pak na mě lítostivě pohlédl, jako bych byla děvčetem, které se stále dívá na svět svýma dětskýma očima.

Druhý Levi věděl, že to není pravda. Jemu jsem, na rozdíl od toho prvního, občas řekla i o nepříjemných aspektech lidstva v mém rodném světě. Oba jsme lidstvo nesnášeli a pohrdali jím, ale já měla jednu chybu – stále jsem si myslela, že se má šanci. Už jen nedočkavě očekávám den, kdy mi to konečně dojde a přestanu lidem dávat i tu nejtitěrnější šanci. Pokud ale lidé následují církev i zde...

Jednoduše nesnáším církev. Víra je něco jiného, proti té nic nemám. Ať si každý věří, v co chce, pokud tím nebude ohrožovat ostatní a nebude jim to vnucovat. Jenže církev není víra. Církev je zkažená instituce, která se schovává za lidské ideály. Vždyť ani králové nebo diktátoři nedělali takové nechutnosti jako církev. Hitler a obecně 20. století je kapitola na někdy jindy a je pravda, že každá doba byla strašná, že měla kladné i záporné aspekty, ale když byla u moci církev, ničemu se to nevyrovnalo.

Z myšlenek mě naštěstí vytrhl Erwin. „Lidé tomu ani tak moc nevěří, řekl bych. Spíš jim vyhovuje to, co říkají o nás a o obecných věcech, protože jim dává možnost ospravedlnit tak svou zášť proti nám a jejich vlastní neschopnost a omezenost."

„Právě jste definoval víru," sdělila jsem mu. „Víra v nějaká božstva vznikla jen díky lidské hanbě."

Nejprve nikdo nereagoval, než se jeden Levi ozval, jak to myslím. Byla jsem příliš zaneprázdněná zíráním na Erwina, než abych si všimla, který z nich promluvil.

Tohle byl test. Tak jako Erwin nejednou ověřoval mě, ať už kvůli mé inteligenci či nevině, nyní jsem já zkoušela jeho, jestli je stále tentýž Erwin, se kterým jsem mohla vést filozofické debaty, se kterým jsem mohla mluvit o věcech, které by nikdo jiný nechápal, a se kterým jsem cítila, že lidstvo přeci jen má své světlé chvilky, když mezi sebou hostí mysl tak vytříbenou, jako je ta jeho.

Erwin věděl, co mám za lubem, což mě jen ujišťovalo, že projde. Díval se mi sebejistě do očí a řekl: „Myslí tím lidskou podstatu. Lidé jako takoví mají v povaze dělat to, co je nejpohodlnější. A nejpohodlnější je to, co je nejjednodušší. Lidstvo se jednou začalo ptát na otázky, na něž nikdo neznal odpověď. A protože je jednodušší si odpověď myslet než ji doopravdy zjistit, učinili tak. A tak se zrodilo náboženství. Pokrylo všechny nejasnosti, které mohou lidskou mysl trápit, předurčilo jakýsi způsob prožití života, protože je jednodušší následovat příkladu než vymýšlet svůj vlastní způsob. Náboženství dalo lidskému životu smysl."

Musela jsem se usmívat. Tohle byl Erwin, jakého jsem znala.

„A kde je ta hanba," zeptal se nějaký Levi.

Spokojeně jsem pokynula mluvčímu, aby pokračoval.

„Když se začnou věci řešit, když se na otázku objeví logická odpověď, přebije to otázku víry, protože je to skutečnost. Logické vysvětlení něčeho je nevyvratitelnou pravdou, jež automaticky vyřazuje náboženství. I když tomu lidé třeba nebudou věřit, pořád to bude pravda a náboženství bude pořád jen výmyslem, ačkoli to lidé dlouho úspěšně popírali. Jakmile přebere otěže věda, náboženství zprůhlední a všichni alespoň průměrně inteligentní lidé si uvědomí, že je to celé jen zástěrka."

Měl pravdu, a přesto jsem se divila, jak je možné, že tolik lidí v mém světě pořád v něco věří. To jsou tak slabí, že nedokážou vidět pravdu o bezcennosti lidského života?

„Lidstvo se bojí toho, co nezná. Například tma. Lidé se nebojí tmy, protože nevidí. Lidé se bojí tmy, protože neví, co v ní může být. A právě to je ono. Strach z nevědomosti je lidskou přirozeností. Lidé nevěděli a do teď nevědí spoustu věcí a stydí se za to. Protože byli zahanbeni strachem z nevědomosti, aniž by byli ochotní si to přiznat, rozhodli se na trefné otázky odpovídat. A to nás vrací zpět na začátek – lidé se přikloní k tomu jednoduššímu. Tak si vytvořili náboženství jako iluzi, jako odpovědi na své otázky, a tím zakryly svou vlastní hanbu."

Překryla jsem si ústa dlaněmi. Měla jsem co dělat, abych se nedala do pláče.

Erwin byl prostě... Erwin je perfektní.

Hřejivý pocit v hrudi, že jsem zase doma, že jsem na správném místě se správným člověkem, mě ubezpečil v mých dosavadních rozhodnutích jako snad nic. Nemohla jsem si pomoc a jednoduše se musela cítit správně, tak zatraceně správně, že jsem tu zpátky a mám Erwina pořád naživu.

Dívala jsem se na něj jako na boží zázrak (ach, ta ironie) a stále jaksi nemohla uvěřit, že tu mám stejně inteligentního, stejně bystrého a stejně erwinovského Erwina přímo před sebou z masa a kostí a že se na mě také usmívá, protože ví, že prošel.

„Ani nevíš, jak strašně mi tohle chybělo," přiznala jsem po dlouhé chvíli.

Erwinovy oči trochu zněžněly. Určitě měl velmi přibližnou představu, co za člověka v něm vidím, takže mu bez pochyb došlo, co pro mě znamená jeho přítomnost po dvou měsících navštěvování jeho hrobu. A nesoudil mě za to. Jednak nemohl, ale především by to nikdy neudělal už proto, jaký člověk byl.

Vypadal však trochu zaskočeně, protože to bylo poprvé, co jsem mu během rozhovoru nevykala. Nejspíš mu to nevadilo nebo to výjimečně toleroval. Každopádně měl na tváři chápavý výraz a tak trochu to vypadalo, že má slova by mohla být docela dobře jeho.

„Podle tebe," ozval se můj Levi, „existuje logické vysvětlení na všechno, že?"

Přikývla jsem.

„Tak proč na něco ne? Lidi bojujou mezi logikou a vírou, ale na něco prostě vědecká odpověď není. Jak to?"

Já i Erwin jsme nastejno odpověděli: „Protože lidé jsou příliš hloupí, aby to pochopili."

Usmáli jsme se na sebe. Tedy, já jsem se šťastně usmívala, Erwin zahnul koutky nahoru, což byl prakticky úsměv. Pak mi pokynul, abych to dokončila.

„Logické vysvětlení existuje na všechno, úplně všechno, a jestli ho lidstvo na něco nenašlo, je to jen proto, že není dostatečně inteligentní, aby ho objevilo nebo mu porozumělo."

Levi se nad tím zamyslel a pak nám dal zapravdu. „Ale vždyť ty taky mluvíš o vesmíru jako o nějaký vyšší moci," namítl po chvíli. „Copak to není přesný příklad vaší definice o náboženství?"

Musela jsem se znovu usmát. Byla jsem na oba tak pyšná. „Ano, máš pointu," přiznala jsem mu a sledovala, jak je na sebe náležitě hrdý. Věděl, že se mi líbí, když nad věcmi uvažuje. „Ale toto není ten případ. Já si to nevymýšlím jako zástěrku, protože tomu nerozumím. Já jsem ochotná přiznat svou nevědomost a omezenost, která mi byla nastavena jakožto člověku, tudíž pojem ‚vyšší moc' používám jako parodii.

Nerozumím všemu, co se ve vesmíru děje, to ani náhodou. Třeba by tam mohly proudit sféry myšlenkových toků nebo by se mohly každou milisekundou prolínat dimenze alternativních realit, ale protože jsem člověk, nebudu to vědět, nebudu tomu rozumět, nezaregistruju to. Třeba to má všechno na svědomí nějaká hyper-inteligentní rasa, oproti které jsme my jen právě zrozenými nemluvňaty.

Já jednoduše vím, že odpověď tam je, jen jsem na ni krátká. Bolí to, fakt to bolí vědět, ale na druhou mě to uspokojuje, protože jsem jedna z mála, kdo si toto uvědomuje a nedělá tak ze sebe víc, než kým je."

Stála jsem si za tím, co jsem řekla. Levi to věděl, vzal to v potaz a promyslel to. Pak mu došlo, že mu to vlastně celou dobu bylo jasné, tedy alespoň ta část, že se svým pohledem na věc odlišuji od ostatních. Na chvíli jsem měla pocit, že je za to na mě pyšný. A přesně to jsem chtěla. Chtěla jsem, aby na mě někdo obdivoval, že nejsem jako ostatní, že nejsem obyčejná.

Cítila jsem se dobře. Cítila jsem se víc doma než za posledních devatenáct let.

Tvrzení, že domov není místo na zemi, nýbrž tam, kde srdce leží, nabylo definitivní platnosti.

Můj domov, můj opravdový domov, který jsem si sama zvolila a který mi nebyl vnucen narozením se do konkrétní rodiny, byl zde, s těmito lidmi. A je jedno, jestli tu bude někdo dvakrát nebo jednou, jestli bude něčí první verze milá a druhá protivná. Byli to lidé, kteří patřili do mého života víc, než kdokoli z mého rodného světa; vyjma několika členů mé biologické rodiny.

Rodina nezačíná, a především nekončí krví. Nyní mi to bylo nad slunce jasné. Veškeré pochyby, které bych snad mohla mít ze skutečnosti, že jsem už dva pozemské roky pryč, že by mi mělo být jednadvacet a že nevím, co se ty dva roky dělo s mámou a sestrou, zmizely. Patřila jsem sem, ne na Zemi.

Někdy má výrok, že se člověk narodil buď ve špatnou dobu, nebo na špatném místě, vážně něco do sebe. V mém případě – jak taky jinak – to opět překračuje měřítka.

Ticho protrhlo unavené povzdechnutí prvního Leviho. „Myslím, že toho bylo na jednu noc trochu moc. Mám ještě nějakou práci, takže pokud je to všechno, rád bych se vypařil."

Nemýlil se - bylo toho až příliš. Když navíc připočítám svou a Leviho nevyspalost, není to dobrý stav k řešení jejich – naší situace.

„Musíme je odstranit," pronesla jsem rozhodně. „Jakmile bude možnost, celá církev půjde ke dnu a nezbyde jeden jediný kněz."

„Fajn, píšu si to na seznam, hned pod bod číslo 148: naučit Kirsteina a Springse nedělat na oknech při mytí šmouhy."

Vyplázla jsem na něj jazyk a dočkala se přesně předpovězené reakce – nasupil se a pohledem Erwina vyzýval, aby něco řekl na jeho obranu.

Ten jen zbědovaně zakroutil hlavou. Určitě si představil, jak to tu bude následující měsíc vypadat.

Můj Levi se na mě a svou mladší verzi znepokojeně díval. Snad nemohl uvěřit, že mezi námi panoval takovýto vztah. Určitě hloubal nad tím, jestli i on sám reagoval na mé popudy tímto dětinským způsobem.

Spokojeně jsem si povzdechla, a kdybych mohla, hodím nohy na stůl. Skutečná atmosféra domova.

Nakonec jsem řekla: „Jdi a vezmi s sebou Leviho. Jistě si máte hodně o čem povídat. Já si taky potřebuju s Erwinem promluvit v soukromí."

Obě Leviho verze si mě nejistě prohlédly, ale nakonec svolily.

Ještě než odešli, Erwin je upozornil: „Ať o vás nikdo neví. Až do odvolání je přítomnost tebe a Lucie přísně tajná, takže žádné hádky."

Oba už otevřeli ústa, aby namítli, že se hádat nebudou, ale Erwin je odmávl a trpělivě čekal, až za sebou zavřou dveře. Když se tak stalo, zeptal se: „Tak o co jde?"

„No málo toho není," odpověděla jsem popravdě. „Ale máme hodně času. Teď jen tři věci. Ta první se týká Leviho. Vlastně se všechny tři týkají Leviho." Nervózně jsem si poposedla a uhnula pohledem.

„Takže mi dáváš konečně zapravdu? Uvědomila sis, že dokážeš milovat, že? Tak nakonec stačilo přenést se za jinou verzí člověka, kterého už jsi tu měla. A to jsem doufal, že –"

„Moment, cože? Jak milovat a co s tím –... Aha. Ale ne, o tohle tu nejde. Vůbec to sem netahejte."

„Ale mám pravdu, že?" Erwin vypadal až nezdravě spokojen sám se sebou.

„No... Tak na půl. Je to trochu komplikovanější a já sama ani pořádně nevím, co se děje a... A vůbec, na tohle se nedá jednoznačně odpovědět, takže téma zamítám."

„No jak myslíš," odvětil klidně a dal mi tak nenásilně najevo, že se pletu. „Tak co se tedy děje?"

Spustila jsem. Řekla jsem mu všechno o mých šílených teoriích o Leviho původů a jeho trojí krvi. Nic jsem nevynechala a nezapomněla zdůraznit, že mě to jen tak napadlo a nemám jediný přímý důkaz.

Erwin si to bez přerušování vyslechl. Poté se zeptal: „A říkáš mi to, protože ve vašem světě nemůžete dát onu sílu Historii, že?"

„Přesně tak. Je královnou, a kdyby se z ní stal titán, který dokáže kontrolovat ostatní titány i lidi, byli bychom zase na začátku. Vy můžete sílu Historii nějak předat a na trůn si dosadit vlastní loutku, my ne. Levimu jsme to ještě neřekli, protože by ho to dorazilo, takže spoléhám na Váš přínos. Hlavně pořád nevíme, jak sílu přenést, aniž by musel být Eren sežrán. Bojím se, že žádný jiný způsob ani neexistuje."

Erwin přikývl; nemusel říkat, že to chápe.

Spojil dlaně a krátkou dobu přemýšlel. „Abych ti pravdu řekl, mám pocit, že vám nebudeme schopni pomoct. Slibuji, že se o to pokusíme, ale pokud jste na řešení nepřišli vy s vašimi informacemi, šance, že se to podaří nám, tak silně klesá."

Přikývla jsem; nemusela jsem říkat, že to chápu.

Prohlédla jsem si muže před sebou. Vypadal starší a nebylo to jen únavou. Jako by na něj platila přenosová relativita času: dva měsíce = dva roky. Na Levim to nebylo téměř znát, přeci jen je to Ackerman, ale vsadím se, že kdybych zašla za kýmkoli zde, našla bych tu samou únavu. Rozcuchané blonďaté vlasy měly daleko do perfektního účesu velitele Průzkumné legie, lehké strniště a kruhy pod očima k tomu také neseděly, snad jen ten konečný výraz, jako by každý kdy vykonaný skutek pozbýval smyslu, se k jeho postavení hodil. Mrzelo mě to.

Měla bych si začít dělat seznam toho, co mě mrzí. A mám tušení, že by mi na to nestačila ani role od seizmografu.

„Nový účes," poznamenal do ticha Erwin. Zřejmě si mě také prohlížel. „Nějaký konkrétní důvod?"

Mimoděk jsem si prohrábla nad ramena krátké vlasy. „Čistě praktická stránka."

„Mohu tvou volbu jen pochválit. Sluší ti to."

„Děkuju," odvětila jsem slušně. „Levi si to taky myslí."

Erwinovi cuknul koutek úst vzhůru.

Proklela jsem svou neschopnost držet před tím chlapem jazyk za zuby a zatvrdila se, že od teď si budu dávat pozor, v jaké souvislosti vyslovím Leviho jméno.

„Zpět k mým záležitostem," změnila jsem raději téma. Když nad tím tak přemýšlím, radši bych dál mluvila o Levim. Rozhodla jsem se nechodit kolem horké kaše. „Mučili vás, když jste odmítli misi?"

Nejprve se mi odpovědi nedostalo, ale po chvíli pracného zírání jsem dosáhla svého. Odpověď zněla: „Ano."

Zatnula jsem čelist a s velkou námahou se přesvědčovala, ať ji zase uvolním, jinak mě bude po zbytek noci bolet.

„Co vám udělali?"

„Těm nejmladším a vojákům nic, ale u kapitánů a velitelů se už nedrželi zkrátka. Ještě Erena pořádně zřídili, ale ten může děkovat svým regeneračním schopnostem." Opřel se v nepříliš pohodlně vypadající židli a zavřel oči. Pár vteřin nato si uvědomil, že to byla vzhledem k probíranému tématu chyba a opět je otevřel. „Jen Hanji následky dostihly."

„A co udělali Vám?"

„Jen si trochu hráli s rozžhaveným železem," odbyl to.

Bylo od něj hezké, že své trápení zlehčoval, ale zároveň také hloupé. Že si o něj budu dělat starost ještě není důvod ke skrývání své bolesti. V normálních případech bych řekla, že je, ale Erwin byl stejně jako Levi člověkem, o kterého jsem dokázala mít upřímný zájem a starost.

Přísně jsem se na něj podívala. „Víte, jak nesnáším, když se musím opakovat."

Vzdal to. „Na levé noze mám několik popálenin, ale není to nic vážného. Zůstaly jen jizvy a pohyb to neovlivňuje," ujistil mě vzápětí.

Část mě si přála, aby mi to nikdy neřekl.

Bylo mi jasné, že mým úkolem zde nebude jen vyřešit jejich situaci a pokud možno přijít na řešení té naší, nýbrž také zajistit všem tam nahoře zaslouženou pomstu za vše, čeho se na mých blízkých dopustili. Troufám si o sobě tvrdit, že v jistém ohledu jsem jako Alexandr Makedonský – získáš si mou přízeň a snesu ti klidně modré z nebe, ale zprotiv si mě a stanu se tvým osobním ďáblem ve tvém vlastním pekle. A podle tohoto přirovnání to vypadá, že budu mít v blízké době pořádně napilno.

„A Levi?" procedila jsem skrz zuby.

Jako by se v Erwinových očích na chvíli mihla bolest. Byla pravda, že své podřízené viděl jako figurky, se kterými buď zvítězí, nebo je obětuje za účelem jeho dosažení, a rozbité mu budou k ničemu, ale Levi je úplně něco jiného. Stejně jako by Levi položil život za Erwina, on byl položil život za něj. A právě bolest z toho, že ho nedokázal takové události uchránit, byla důkazem.

Řekl: „Na zádech má jizvy. Opatrně, když se ho budeš chtít dotknout."

„Taky ho popálili?"

Zakroutil hlavou.

„Takže ho pořezali."

Znovu zakroutil hlavou.

Oni ho zbičovali.

Pohlédla jsem Erwinovi do tváře a on na mou nevyslovenou myšlenku přikývl.

Složila jsem hlavu do dlaní. Myslela jsem, že mi začne být do pláče, jenže se dostavily úplně jiné dojmy. Představila jsem si, jak těm parchantům dělám přesně totéž, co oni Erwinovi a Levimu a všem ostatním, a ještě mnohem, mnohem víc. A nad tím si ruce umývat nebudu, ba právě naopak, budu je mít rudé od krve až po ramena.

Tvář jsem si promnula a ruce, zatím čisté a neposkvrněné, jsem položila do klína. Pronesla jsem k nim, ale ve skutečnosti k Erwinovi: „Doufám, že jste si zapamatovali, jak vypadali."

„Až moc dobře," ujistil mě velitel, v pořadí třináctý, který si toho za dobu své pozice vytrpěl víc než všichni předchozí dohromady. Nebylo to jen tím, že jeho lidé umírali a trpěli, že musel zápasit s vedením, aby jim financovali misi, že jezdil ven a vracel se s prázdnou – to vše řešili i jeho předchůdci. Erwin to měl nejtěžší v tom ohledu, že znal pravdu, že věděl, jak to ve skutečnosti je, ale nemohl s tím nic dělat. Jenže musel, musel s tím něco udělat.

Tak jsem mu přísahala, že mu pomůžu vrátit se nahoru na povrch a vzít si zpátky, co jim patří. Přísahala jsem, že jim zajistím postavení, jaké jim za jejich skutky náleží. Přísahala jsem, že zvítězí.

A Erwin se na mě pousmál, napůl hrdě, napůl smutně. „Vážně jsi byla pryč jen dva měsíce?"

„Plus dva týdny v mém rodném světě, které mi ty dva roky přičetly, takže jo, teoreticky to byly jen dva měsíce. Proč?"
„Teoreticky dva měsíce, prakticky bez dvou týdnů dva a čtvrt roku."

„Jenže to zestárlo jenom moje tělo, mysl pracovala v rozpětí těch tří měsíců, ne dvou let." Pak mi něco došlo. „Nemůžu se vrátit."

„Kam?"

„Za mámou a sestrou. Nemůžu se tam nikdy vrátit," zašeptala jsem.

Nezeptal se proč, raději si to sám domyslel. „Ještě se vrátit můžeš, ještě není pozdě."

„Já se vrátit nechci," odvětila jsem ihned. „Teď mám ještě čas, přičetli by se mi jen dva roky. Jenže kdybych tu pak strávila dalších třeba dvanáct měsíců a opět zaskočila do rodného světa, mohla bych být po návratu stejně stará jako Levi. Ale jenom tělem."

V tom byl ten problém. Mohla jsem zestárnou o kolik let bych (ne)chtěla a mysl bych měla pořád stejně mladou, protože na tu by se časový rest nevztahoval. Možná bych v pozdním věku začala trpět výpadky paměti nebo bych dostala Alzheimera, ale v duchu bych to byla pořád já, mladá Lucie. Proto jsem se mohla vrátit domů teď, kdy věkový rozdíl k dohnání nebude tak drastický; čím déle tu zůstanu, tím se bude rozdíl zvětšovat.

Představila jsem si, co by se stalo, kdybych tu žila čtyři pět let. Ještě by mi nebylo ani pětadvacet, pořád bych to byla já s tělem padnoucím k duchu. Jenže kdybych se přenesla zpět nebo by se něco nedej bože stalo a já byla nucena se vrátit, přičetlo by se mi šedesát let a stala by se ze mě osmdesátiletá bába. Přišla bych o celý zbytek života, sebralo by mi to všechen čas, který jsem měla prožít tady, s Levim a hezky plynule.

Pak jsem si řekla: proč se vracet do světa, kde mi byť jen jedna minuta v něm sebere celý život, když můžu zůstat zde a doopravdy ho prožít s lidmi, které v něm chci? A tím bylo rozhodnuto. Už se nikdy nevrátím.

Řekla jsem to Erwinovi.

„A nemrzí tě, že už je nikdy neuvidíš?" bylo mi odpovědí.

„Trochu," přiznala jsem. „Chtěla bych vědět, co ze sestry bude a jestli se nakonec podívá do Moskvy, jak pořád sní, nebo co za práci bude mít a jestli nakonec zůstane věrná tvrzení, že nikdy nebude mít děti, jako v to věřím já. Jenže na to bude muset být dospělá, a to je spousta let – tou dobou se já už vrátit nemůžu, protože bych přišla o svůj život a své sny k naplnění. Taky by se mohlo stát, že kdybych se přenesla za opravdu dlouhou dobu, zabilo by mě to."

„Nechceš se za nimi podívat teď, jak si vedou, když ještě můžeš?"

„Ani ne. Dokážu bez nich žít, stačí že vím, že jsou v pořádku. Navíc to byly jen dva roky, nic drastického se nejspíš nestalo."

Tím jsme téma uzavřeli. Erwin přispěl, jak uznal za vhodné, a chápal, že toto je mé rozhodnutí. Navíc nejspíš tušil, a správně, že každá minuta tady je mi mnohem cennější než návštěva tamtoho světa. Jednoduše už to nebyl můj domov. Rodina to stále byla, ale já byla schopna nechat ji za sebou.

Seděli jsme v tichu, ani nevím, kolik bylo hodin. Ráda jsem trávila čas v Erwinově přítomnosti, jen jsem to preferovala v době, kdy jsme vedli osvěcující debatu nebo hráli dámu či probírali vztahy našich podřízených. Doufala jsem, že než se s Levim vrátíme, dostanu k tomu příležitost.

„A proč jste se vlastně ptal, jestli to byly vážně jen dva měsíce?"

„Protože mi připadáš starší. Dokážu si představit, že vzhled ti takto změnily dva roky, které správně ani neuplynuly, ale protože jsi ve skutečnosti starší jen o dva měsíce, připadá mi zvláštní, že jsi takto dospěla v ohledu duševním. Očividně v sobě pořád máš tu svou šílenost, která je pro tebe příznačná a nikdy nejspíš nezmizí, ale zdáš se mi nějak... moudřejší."

Nevěděla jsem, co na to říct. To, co právě vyslovil, mělo nedozírnou hodnotu. Jeden Erwinův odstavec vážil víc než všechno, co mi kdy řekli mí spolužáci, a to dohromady. „Jak... Jak má člověk reagovat na takový úžasný kompliment?"

Erwin se pobaveně pousmál. „Upřímně poděkuje, případně kompliment oplatí."

Odkašlala jsem si. „V tom případě děkuji, velmi si Vašeho názoru vážím. A pokud Vás to potěší, jedinou věcí kromě Leviho, kvůli které jsem se vůbec vracela, jste Vy a ten Váš fascinující mozek."

Tentokrát se dokonce i zasmál. „Myslím, že tvá poklona přebíjí tu mou – má mnohem vyšší význam."

„To Vás nikdo neučil, že komplimenty se neodmítají?" Povytáhla jsem obočí.

„Už mlčím, už mlčím."

Oběma se nám uvolnil výraz a s tím i atmosféra v místnosti. Třeba toho blaženého stavu, kdy budu s Erwinem pozorovat východ slunce a pletichařit s ním proti Levimu, dosáhneme mnohem dřív.

Když už jsme byly v té nekontroverzní náladě...

„Chcete slyšet něco, co Vás rozesměje?"

„No prosím."

„Tak si představte, že jsem jednou takhle ponocovala, potají četla knížku, i když mi Levi přikázal jít spát, jinak že mi knihu zabaví. A dostala jsem hlad. Tak jsem si chtěla něco uvařit, protože mi bylo jasné, že jen tak spát nepůjdu. Řekla jsem si, že si udělám chleba ve vajíčku na cibulce, protože mě chytla mlsná.

O několik chvil později jsem na chodbě narazila na Leviho. Už na mě spustil, v jak obrovském průseru jsem a že to se mnou špatně skončí. Pak si všiml nože v mé ruce a slz, které mi tekly po tváři. Hned začal panikařit, koho že jsem zase zabila a kam schováme tělo a co vymyslíme za alibi. A pak zjistil, že jsem krájela cibuli. Ten mě hnal, to Vám teda povím. Ještě tři dny jsem se mu vyhýbala."

Erwin se začal smát. Doopravdy se smál. Stejně jako byl Leviho úsměv a pravý smích zázrakem, tak tomu bylo i v případě Erwina. Ten muž se usmíval opravdu zřídka, a ještě méně se smál. A pak jsem přišla já a o všechno se postarala. Upřímně, rozesmát vlastním přičiněním osobu, která se zpravidla nesměje, je jeden z nejúžasnějších pocitů na světě. Byla jsem za to na sebe náležitě hrdá.

Nechala jsem ho smát se a obdivovala jeho úplně jinou tvář, jíž jsem právě byla svědkem. Přede mnou seděl zcela odlišný Erwin, mnohem přívětivější, veselejší a obecně šťastnější; ten Erwin, který byl vždy odstrčen do pozadí. Chápala jsem to, protože se to dá – a Erwin to tak dělá – považovat za slabinu, ale chtěla jsem této jeho stránce umožnit také se vyhřívat na výsluní. Chtěla jsem, aby byl Erwin šťastný a smál kdykoli, kdy se mu zachce, protože si to sakra zasloužil.

Další šílený plán, který mi nakonec stejně nevyjde a já za to budu těžce pykat. Bezva.

Musela jsem se zeptat: „Smějete se, protože Vám to přijde vtipné?"

„Přesně tak. Úplně to před sebou vidím."

Všimla jsem si, že se smějí i Erwinovy oči, kolem nichž se tvořily malé vějířky vrásek. Neskutečně mu to tak slušelo. Doufám, že se dožiju dne, kdy je uvidím i na Leviho tváři.

„Ale kdyby se to stalo tady, tak už to taková sranda nebude, co?" zeptala jsem se.

Úsměv mu na tváři zmrznul. Představil si, že by musel něčemu takovému čelit.

Teď jsem se smála já.

Dal mi zapravdu a naposledy se zasmál, než jsme oba ztichli.

Zbývala ještě jedna otázka.

„Veliteli," začala jsem, ale na chvíli se odmlčela. „Levi... Neviní mě za to, co se tu stalo, když jsem tu nebyla, že ne?"

Erwin se na mě zadíval a čím déle mlčel, tím nervóznější jsem byla. Jistě uvažoval nad mým dotazem a proč se na něj vůbec ptám, což nebylo nic složitého. Nakonec řekl: „Ne. Ví, že to nebyla tvoje chyba, ani když jsi byla přenesena do svého původního světa.

Oddechla jsem si, jenže se ozvalo vražedné ale.

„Sice mi to nikdy přímo neřekl, jenže ani nemusel. Spočítali jsme dobu, kdy by ve tvém světě měl uběhnout měsíc, takže by ses měla vrátit do tří dnů. Když ses tu do týdne neobjevila, změnil se. Myslím, že se bál, jestli ti něco nestalo, protože kdo ví, kam přesně jsi se přenesla a jestli se to vůbec podařilo.

Napadlo nás, že třeba nespadla žádná hvězda. Dali jsme tomu tedy další týden, ale ty pořád nikde. To se změnil podruhé, tentokrát však jinak – přestal na tebe čekat. Každý další den bez tvého příchodu věřil méně a méně, že se vrátíš. Tou dobou už jsme měli vlastních starostí dost, než abychom spoléhali na tvůj návrat."

Nechtěla jsem slyšet víc, ale musela jsem. Věděla jsem, že příchod sem nebude procházka růžovým sadem.

„Přesto jste se rozhodli poslat ten dopis," připomněla jsem.

„To ano." Erwin se ošil a pod stolem si promnul levou nohu. „Protože jsme to chtěli zkusit. Když jsme utekli, rozhodli jsme ti dát vědět, co se tu děje. Třeba by tě to mohlo zajímat. My jsme stejně neměli čas vymyslet přání, které by nepokřivilo naši realitu."

„Veliteli, víte, že si Vás navážím nade vše," vyrušila jsem ho, „takže mě nenuťte ho přehodnotit a řekněte mi pravdu. Celou pravdu. Nevyužili byste přání, které vás mohlo zachránit, abyste mě jen informovali, když jsem se ani po měsíci, v rodném světě po roce, nevrátila."

Upřel na mě pohled. Nelíbilo se mu, že jsem poznala, že mi něco tají. Zčásti to ale vypadalo, že je rád, že jsem na to přišla a teď mi to říct musí, takže on sám nebude muset podléhat dilematu o upřímnosti.

Ještě než mi stihl říct pravdu, zeptala jsem se: „Četl jste ten dopis?"

Zakroutil hlavou. „Řekl jsem Levimu, co musí obsahovat, ale psal ho celý on. Nečetl jsem, co tam připsal."

Tím vlastně pravdu vyslovil. Nechal poslat dopis kvůli Levimu.

A ten do něj skutečně něco připsal, jak bylo jeho velitelovi jasné. Pamatuju si každé slovo, které v dopise stálo, protože jsem ho četla nesčetněkrát, a navíc mám zčásti fotogenickou paměť. Na poledních dvou listech stálo: