Thank you, star [SnK; CZ]

#09

Do pevnosti, kde jsme měli podle plánu strávit ještě týden, než se budeme moci vrátit z mise domů, jsme dorazili druhý den v podvečer.

Ve skutečnosti si na onu cestu vůbec nevzpomínám, celou jsem ji prospala. Jediné momenty, které si pamatuji, byly ty tři: jak mě drze vzbudili s nadějí, že jim při balení budu nějak užitečná, ale krutě se zmýlili; jak mě nakládali na vůz tažený dvěma koňmi, na kterém se nacházely i zásoby jednotky; a jak jsme přejeli tak hlubokou díru v zemi, že jsem z vozu vypadla – opravdu geniální nápad položit mě na kraj, protože zásoby už se jim nechtělo přemisťovat.

„Tak dělej, vstávej," zahučel na mě někdo a sundal mi deku. Naštěstí bylo léto, jak se patří, a večery i noci zůstávaly teplé.

„Ještě pět minut..." zamumlala jsem a i přes bolest v noze se stočila do klubíčka.

„Spala jsi skoro dva dny v kuse!" ozval se nevěřícně hlas, který patřil někomu mladšímu.

Nikdo už se neozval a já s napůl funkčním vědomím doufala, že jsem je přesvědčila.

Už jsem opět upadala do slastné říše snů a zdálo se mi, že slyším šplouchnutí. Pak se přese mě přelila vlna mrazu a já byla dokonale vzhůru. Šok mi projel celým tělem. Po blízkém infarktu jsem se celá promočená posadila a v oslepující záři rudého slunce sklánějícího se k okraji Zdi pohledem pátrala po jediném možném viníkovi.

Téměř okamžitě jsem spatřila osobu s černými vlasy, posměšným úšklebkem na tváři a prázdným kýblem v ruce. Zírala jsem na něj nenávistným pohledem na takové úrovni, že ani on sám by se za něj nemusel stydět.

Bohužel to s ním ani nehnulo. Začala jsem po něm tedy házet vše, co mi přišlo pod ruku (převážně plechovky), ale on se každé hozené věci ležérně vyhnul. Pokusila jsem se po něm dokonce vrhnout sama, ale za snahu postavit se na nohy jsem bolestivě zaplatila. Další alternativou bylo nařídit Erenovi, který stál u vozu, aby ho za mě praštil. Rozkázala jsem to takovým tónem, že vypadal, že to opravdu udělá, ale jakmile se otočil k Levimu a pohlédl mu do tváře, okamžitě zbledl a raději se postavil po jeho boku, aby dal najevo, na čí straně stojí.

Zrádce! Erenovi jsem pohledem naznačila, že tento jeho podlý čin bude mít dohru a pak na Leviho vztekle, překvapivě solidně, zavrčela; čisté, nefalšované vrčení. Otočila jsem se k nim zády a navzdory promočenému oblečení a zmáčeným vlasům se stočila zpět do klubíčka a hodlala – teď už čistě jen na truc – spát.

Zaslechla jsem smích. Erenův nebyl. Nikdo jiný se poblíž vozu nenacházel. Ten parchant se mi ještě směje! Z okraje vozu jsem se uraženě přeplazila úplně dozadu, kde jsem si, ignorujíc bolest, která s tím přišla, ustlala v malém rohu mezi krabicí pečiva a truhlou se zbraněmi. Založila jsem paže na prsou, otočila se tváří do rohu a odhodlala se bez boje nevylézt.

„Sundej ji dolů," promluvil Levi na jeho poměry nezvykle lehkým hlasem.

Eren samozřejmě uposlechl rozkaz a já ucítila, jak se vůz pod jeho vahou zhoupnul, když na něj lezl. Došel ke mně, ale do tváře mi neviděl. Pokusil se mě párkrát zbytečně přemluvit, abych si to nedělala ještě horší, když už je desátník takhle naštvaný.

Naštvaně teda rozhodně nevypadá.

Přitáhla jsem si košili blíž k tělu a přemýšlela nad tím, jak hodlá Eren splnit Leviho rozkaz. Zkoušel všechno možné, od podbízení přes zastrašování až po vydírání. Nutno dodat, že ani jedno mu nešlo moc dobře. Povzdechl si a ohlásil desátníkovi, že se mu nedaří splnit zadaný úkol.