Boj mrtvých

3

"To mi neuvěříš, co jsme viděly," vlítne do domu Dahy právě v okamžik, kdy se celá nesvá svezu do křesla pár minut poté, co se vracím ze schůzky u právníka. Vil poklidně zavírá vchodové dveře a pokračuje do místnosti.
"Potkaly jsme jednoho týpka, mohlo mu bejt tak dvacet max," pokračuje v líčení Dahy. "A ten měl úplně dokonalý štěně, no fakt, ale ne jen taký štěně. Šarpej to byl. Jmenuje se Monty, a ten kluk je Dano, dobrý co? Mám na něj číslo..."

Upřímně se ani nedivim, tohle je zkrátka Dahy, ale momentálně na ni vůbec nemám náladu. V hlavě se mi vybavují veškeré vzpomínky, které na Damiena mám. Na jeho šibalský úsměv, rozcuchané vlasy z podhelmy nebo jeho pokoj vylepený nejrůznějšími plakáty. Často jsme tam byli na hokejové poradě. V momentě, kdy jsme potřebovali dohnat učení, nakvartýrovali jsme se tam.
"Ty mě ale vůbec neposloucháš," přerušuje tok mých myšlenek Dahy. Tupě na ni přemksťuji svůj pohled.
"Neposlouchám, promiň," souhlasím. "Musím něco vyřídit a nemám nějak na nic jinýho náladu. Ale koupila jsen zmrzlinu cestou zpátky, tak si můžete dát. Obědvaly jste?"
"Jo," odpovídá Dahy. "Vil vařila, Deš tu byl taky."
Čaruji na tváři vděčný úsměv.
"Jdu pro tu zmrzku," odbíhá Dahy. Vil si sedá do křesla.
"Co se děje?" ptá se.
Chtěla bych jí to říct, opravdu moc chtěla. Jenže nemůžu. Nemůžu, ani když byla Damienovou kamarádkou. Nesmím.
"Nemůžu ti to říct," sklápím pohled. "Promiň, ale až budu moct, celý ti to převyprávím."
Vil mě zkoumá skenujícím pohledem. Nemyslím si, že by mi nevěřila. Jen zkrátka přemýšlí.
"Fajn," usmívá se nakonec povzbudivě. "Budu čekat."
Mlčky jí děkuji. Zná mě. Přesně ví, co jí chci říct. Mohu to vyčíst z jejího pohledu. I když Vil neznám od věky věků, tohle mezi námi vždycky fungovalo. Zkrátka jsme si rozuměly.
Zároveň s Dahy, která přichází s kyblíkem zmrzliny, já mizím na schodech do patra. Shazuji ze sebe oblečení a beru si pohodlné tepláky s trikem.
"Jak bylo?" ozve se za mnou znenadání hlas, který mě překvapí tak, že leknutím poskočím. Stačí se otočit a zase hledím do těch jeho uhrančivých očí.
"Dobře," mykám rameny. Zpytavě si mě prohlíží. "Poslyš, nemůžu ti to říct, dala jsem slib," pokračuji než stačí cokoli říct. Chápavě kýve hlavou.
"A jinak?" ptá se.
"Jinak dobrý," odpovídám. Otráveně na mě hází pohled, ze které jde jasně vyčíst: nakecej. Zhluboka si povzdechnu.
"Je to špatný," uznávám. "Myslela jsem si, že je zkrátka kapitola uzavřená, nebude se nic řešit. Konec, finito. Ale ne. Teď se to řeší a já zjistila, že jde vlastně všechno do kopru."
Deš pomalu přechází těch pár metrů a sedá si na židli u stolu vedle postele. Frustrovaně vydechnu.
"Jde o Damiena, znals ho," pokračuji. "Zkrátka si mi znova vracej vzpomínky a posledně, když to tak bylo, jsem si málem rozbila palici, takže to není nic příjemnýho."
Zavládne ticho. Deš přemýšlí, pozoruje mě.
"Můžu pomoct?" ptá se po chvíli.
Zahřeje mě u srdce.
"Buď tady, prosím," žádám ho. Pomalu vstává. Moc dobře ví, jak to myslím. Jde ke mě a věnuje mi jedno obří objetí. Vděčně ho přijímám. Jeho teplé ruce se obmotají kolem mého těla. Je to radst cítit tohle. Jen se schovat a užívat si chvíli, kdy není potřeba se rvát. Na pár vteřin vypnout.
"Musím dodělat objednávku," říká tiše Deš. "Uvidíme se večer?"
"Samozřejmě," usmívám se. Deš roztahuje tvář do jemného, sotva viditelného projevu radosti. Mlčí. Stejně jako já. Netrvá dlouho a odchází. A neznamená to, že odchází, aby mě zklamal. Pořád je se mnou.
Za malou chvíli ho následuji. Musím splácat něco k večeři. Je neskutečné, jak ten den utekl. Ani jsem nemrkla a už je večer. S pocitem hladu, poněvadž jsem skutečně dneska moc nesnědla, za pomoci Vil a Dahy, která přispívá především vyprávěním, se mi daří vytvořit poživatelnou večeři.