Disaster

Prolog

Pohled Káji:

Byl to den jako každý jiný, spolu s bráchou Kubou jsme dělali všechno jako každý den. Když jsme šli nakoupit něco se začalo dít, něco zlého. Z ničeho nic se prudce zvedl vítr a ochladilo se. Byl konec srpna a přesto teplota klesla téměř na bod mrazu. S Kubou jsme se otočili a šli co nejrychleji domů. Už jsem odemykala dveře, když v tom se na nás někdo vrhl. Kuba vběhl přede mě a pral se s tím něčím... už to moc nevypadlo jako člověk, spíš jako nějaký zombík. Viděla jsem jak ho to kouslo. Hned na to ho Kuba odkopl a rychle jsme se zamkli v domě. Neváhala jsem a začala balit několik nejdůležitějších věcí. Oblečení a hlavně zásoby potravin. Viděla jsem dost filmů a hrála dost her s touto tématikou, abych věděla co se děje. Začíná apokalypsa. Brácha mi pomáhal a přidržoval si to kousnutí.

,, Ukaž mi to."

Odendal ruku a já si to pořádně prohlédla. Nebylo to pěkné. Nařídila jsem mu ať se posadí a doběhla pro ošetřovací potřeby jako dezinfekci a podobně.

,, Kar... sama dobře víš, že tohle nepomůže. Oba víme co se na 99% stane."

,, Nestane se nic rozumíš...to se děje jen ve filmech ne v realitě."

,, Stejně tak jako to co se právě děje tam venku. Poslouchej mě pozorně. Jsi statečná a chytrá... navíc máš zkušenosti ve zdravotnictví. Jestli někdo má šanci tuhle apokalypsu přežít tak ty. Zkus najít někoho komu můžeš pomoct a kdo může pomoct tobě. Na vlastní pěst se bude přežívat těžce."

,, Mám přece tebe..."

,, To kousnutí by mě změnilo v monstrum a to nemůžu dopustit. Musíš... musíš to ukončit dřív než se to stane."

,, Já... přece tě nemůžu zabít."

,, Prosím je to jediný způsob...je to moje přání... prosím... víš kde mám pohotovostní zbraň. Udělej to prosím tě o to."

Pomalu jsem došla k šuplíku v chodbě a sebrala z něj zbraň. Se slzami v očích jsem jí namířila na Kubu. Vím, že je to správné rozhodnutí ale je to tak zatraceně těžký. Je to můj bratr. Zavřela jsem oči a zmáčkla spoušť. Neměla jsem odvahu se podívat na gauč a tak jsem rychle popadla připravené věci teple se oblékla a vyběhla z domu. Věděla jsem, že nesmím zastavit protože bych se pak nedokázala přimět k tomu pokračovat a bojovat. Slzy mi zaschy na tvářích a nové jsme potlačila. Nesmím začít znovu brečet nesmím si to připustit jinak se zhroutím. Tak jsem zablokovala veškeré emoce a s chladným výrazem jsem pokračovala v chůzi městem...

V příštím díle potká prvního společníka. Za jakých okolností. Bude Karolína schopná se někomu svěřit a otevřít se po tom co musela udělat?