Konce a začátky

1.

"Hele, Sámo, co kdyby ses jim zkusil bránit?" navrhla má spolužačka, když mne opět našla zmláceného v křoví s potrhanou bundou, odřenými džínsami a taškou v kaluži. Nebyl jsem zrovna nejčistším dítětem z rodiny po příchodu ze školy. Avšak se to více neřešilo, pokaždé jsem se vymluvil na svoji příšernou smůlu a nešikovnost.
"A co kdybys mi pomohla vstát? Je mi jedenáct a jim patnáct, pohybují se výhradně v tlupě. I kdybych byl silný jako Macháček, v životě bych je nepřepral a dostal bych napráskáno ještě víc, to snad chceš?"
Jen marně jsem čekal nějakou odpověď. Bezeslov mě vzala na ruku a pomohla mi vyhoupnout se na rozklepané nohy s nádechem modré či zelené. Záleží jak staré mé modřiny byly.
Vydaly jsme se mlčky domů a já si tak přemítal v hlavě, jak tyto šarvátky mezi mnou a partičkou starších studentů, vlastně začala.

Na začátku bylo světlo. Obrovské světlo kulovitého tvaru, zářící do mých očí. Rušilo mě.
Abych vám to lépe specifikoval, hráli jsme softball. A já, jakožto pálkař, jsem byl ozářen tímto gigantickým tělesem. Mé myšlenky měly směřovat na míček, rychlost a sílu nadhozu, na soupeřův výraz, který je ve hře nejdůležitější, ale to ne. Slunce mi v tom bránilo.
Nastalo hrobové ticho. Pravá ruka nadhazovače doslova vymrštila míč velkou rychlostí. Zareagoval jsem téměř automaticky a zcela přirozeně, avšak ne tak úplně správně. Pokrčil jsem mírně nohy, napřáhl se a svůj cíl odpálil. Letěl opravdu daleko, až moc daleko. Trefil do ramene jednoho ze starších studentů naší školy.
Ačkoli byl můj odpal do dálky, nenabral takovou sílu, aby studentu nějak ublížil. Učitelé tělocviku, aneb pan Jáhel a paní Obermannová, se po jeho prohlídce shodli, že po tomto nezůstane ani modřinka. A přeci byl tento začátek pro mě koncem. Koncem všech těch pěkných slunných dnů. A začátek psychického pekla nebo fyzického bití.
Stal jsem se obětí šikany od Jakuba Mráze a jeho pubertální partičky.

Další den jsem pochopil, jak moc se mi díky jedné hodině tělesné výchovy zhroutil celý život. Svět. Vesmír. Vše bylo roztrháno na nejmenší kousíčky, menších než pár nanometrů, které měly být v testu využity na převody do jiných jednotek. Fyzika mi nyní však činila nejmenší problémy.
Brečíc, držen za svou novou bundu, jsem poslouchal nejrůznějších výhrůžek všech druhů. Některá slova jsem neznal, ale z kontextu jsem pochopil, že jistě měly pošpinit moji osobnost. Prosil jsem, naříkal, omlouval se, ale všechna snaha byla marná. Kopance převracely můj žaludek naruby, pěsti se mi snažily drtit žebra a tahání za vlasy mi po tomto všem přišlo jako jemné zacházení v rukavičkách.
Neměl jsem štěstí a nedělal jsem dobře. Vždy jsem do školy přicházel mezi prvními a dozor měl být přítomen až za patnáct minut a dnes se mi tento detail silně vymstil.
Už už jsem myslel, že je všemu konec, vybili si na mě svůj vztek a hněv, kvůli jedné ráně balónkem na softball, pomstili se mi a už mě nechají být. Ale opak byl pravdou.
Na můj natržený ret se nikdo z kantorů neptal a na můj stav nebo proč tak těžce dýchám. Spolužáci ukusovali ze svých svačin a řešili své první jarní záchvěvy lehké zamilovanosti.
Náhle jsem poznal a prozřel. Všem jsem ukradený. Osudy druhých jsou nám vesměs volné, nejde-li o někoho nám velmi blízkého. Což v mém případě neplatilo. Přátelil jsem se pouze s děvčetem jménem Ema Nachová, která shodou okolností přišla do školy až na dvě poslední hodiny. Prý byla u lékaře, ale já moc dobře věděl, že musela pomáhat své mámě v jejich rodinném podniku. Vlastnili maličkou cukrárnu, ve které se prodávalo jen domácí sladké. Od malých dortíčků se šlehačkou, až po pořádné máslové dorty zdobené kokosem, jahodami a mátou. Záviděl jsem jí tu možnost pomoci a že mohla ujídat z těchto výtečných pohárků hladících chuťovek. Byla na to velmi šikovná, měla vždy smysl pro detail a hlavně už znala většinu rodinných receptů nazpaměť. Obdivoval jsem ji po všech stránkách. Nechápal jsem, kde bere čas a energii se po práci ještě učit na písemky, zkoušení a jiné vykutalené zkoušky našich učitelů.

"Vypadáš jako kdyby tě přejel takový ten traktor, co stojí u vás za domem na poli a ještě tě políbila Štraumová. Pochlub se, co se ti stalo?" zajímala se, nasadíc posměvačný výraz, jelikož zmínila Kristýnu Štraumovou, nejošklivější holku ze třídy, o které ví, že bych si o ni ani koloběžku neopřel.
Z jejího projevu jsem pochopil, že musím vypadat strašně a navíc dost vyděšeně. Rozhodl jsem se tedy její narážky na mé dětské vztahy ignorovat a pověděl jí, co se onoho rána událo.