Painted In Blood

//3// Crimson Love

Dorian viděl jak tělo jeho bratra padá na zem, slyšel to tupé zadunění, když spadlo na podlahu a ucítil železitý zápach krve, která se začala řinout z rány v jeho spánku. Viděl, jak cit z jeho světle modrých očí mizí a mění se na kamennou ztuhlost. Tmavě rudá krev mu špinila béžové sako a vytvářela morbidní kontrast na jeho světlé pokožce.       
 
Na chvíli v jeho mysli nebylo nic jiného než jeho bratr. Muž, kterého nenáviděl. Muž, který z jeho života jen tak odešel. Muž, kterého i přesto, jaký to byl kretén měl i trochu rád. Poté jeho mysl zahalil vztek, který ho pohltil.

Jeho pohled skončil na Perkinsovi, který se pomalu začal proměňovat. V úsměvu se mu začaly objevovat ostré zuby, místo těch, co by jste očekávali u normálního člověka. Na rukou se mu úhledně střižené nehty prodloužily na drápy podobné těm psím. Uši se mu protáhly a lehce ochlupily. Bylo uslyšt tiché trhání nitek jeho saka a košile, když se pod nimi začaly tvořit další chlupy.

Dorianovy oči se rozšířily, zasyčel a vrhnul se po Perkinsovi, synu alpha vlkodlaka.

Byl to vyrovnaný souboj, ale nakonec rozhodující ránu zasadil Dorian. Švihl drápy po vlkodlakově krku a trefil se, drápy přeťaly tepnu. Perkinsovi to nějak závažněji neublížilo, ale na chvíli ho to připravilo o pozornost a povalilo na záda.Upír si k němu klekl, pravou rukou mu prorazil hrudní koš a vzal do dlaně vlkodlakovo bušící srdce. Naklonil se k němu, aby mu viděl do obličeje pošpiněného krví, jak svojí, tak i Dorianovo.

Usmál se."Chceš bitvu, já ti dám válku." Zasyčel Dorian. Ze rtů mu stekla kapka jeho krve, která dopadla na Perkinsův obličej. "Nezáleží na tom, jestli mi to zabije, ale postarám se o to, aby všichni vlkodlaci do jednoho pochcípali jako psi."

Perkins vykašlal trochu krve, tekla mu od koutku úst po tváři dolů. "Oh, Doriane... Proč vždycky zabiješ každého koho jsi kdy miloval? Smrt tvého bratra je též tvoje vina." Rty se mu zkroutily do bolestného a ironického úsměvu. "A teď s tím budeš muset žít... A dáš mi válku? Válka začala už když jsi si jako mladý vybral jeho přede mnou!" Trochu se zakuckal, v ústech cítil chuť krve a také cítil jak mu kapka stéká po rtech a tváři.

Dorian se musel pousmát v ironickém šklebu. "Láska zabíjí, Perkinsi. A zabila i tebe. Zabije každého kdo se ke mně jen přiblíží." Řekl předtím, než rukou škubl a z díry v Perkinsově hrudníku vytáhl tmavě rudé srdce protkané žílami.

Na vlkodlakově bledém obličeji zůstal už jen prázdný výraz. Dorian odhodil srdce stranou, pomalu se zvedl a roztřeseně se nadechl. Pohled mu opět spadl na tělo jeho bratra, pomalu k němu došel a padl na kolena, dřevěná podlaha pod nárazem zavrzala.

"Ty jeden blbče!" Ulevil si a jednou zatnutou pěstí zoufale udeřil do Orthusova hrudníku a zhluboka se nadechl.

V plicích ucítil palčivé zaštípání a až teď si uvědomil, že se celá jídelna pomalu plní hustým černým kouřem. Instiktivně se rozhlédl po celé místnosti, aby identifikoval zdroj dusivého dýmu. Pohled mu skončil na několik závěsů, které byly v plamenech. Pravděpodobně při boji museli schodit jeden z několika svícnů, co zdobily jídelní stůl, což vedlo k zapálení závěsu.

Oheň se rychle šířil dál po hebkých záclonách dál do sídla a Dorian si uvědomil, že pokud rychle ze sídla nevypadne, potká ho stejný osud jako jeho bratra a vlkodlaka. Pokusil se vstát, ale tento pokus vyústil v opětovné spadnutí na kolena. Černovlasý muž zavřel oči a snažil se uklidnit. Byl vážně zraněný díky Perkinsovi, jen to by mu stačilo na to, aby se ze sídla nedostal, ale byl i oslabený díky kouři, který každým nádechem zaplňoval jeho plíce. Cítil jak mu teplá krev stéká po kůži na briše a tváři a jak ho hustý dým štípe hluboko v plicích.

Skoro až v křeči se chytl hrany stolu a s velkou námahou se zvedl. Volnou rukou si držel bok, aby se aspoň pokusil zastavit krvácení. Opět se rozhlédl po místnosti, nyní už její většina byla v plamenech a začínalo tu být až nesnesitelné horko. Pohled mu sjel na bezvládné tělo jeho bratra. Tak moc ho chtěl vytáhnout ven z tohoto hořícího pekla a udělat mu důstojný pohřeb. Ale věděl, že se sotva dostane ven sám. Dlouhým pohledem se s ním naposledy rozloučil a poté začal klopýtat ven.

Podařilo se mu projít více jak polovinou hlavní haly, když uslyšel zlověstné praskání vysoko nad sebou. V tu chvíli si byl jistý, že pokud nepřidá, strop se na něj sesype. Dopotácel se až ke dveřím, kde oheň už sžíral jejich dřevo. Naposledy se zhluboka nadechl, než se s vypětím všech jeho sil pokusil ramenem vyrazit oslabené dřevo.

K upírově údivu dřevo hned napoprvé zapraskalo a prkna se zlomila, tudíž Dorian propadl přimo zkrze ně. Dopadl na ledový kámen honosných schodů, která vedla do sídla a prudce se rozkašlal. Cítil jak mu po ramenu, které použil na vyražení dveří stéká krev a jak spálená kůže štípe. Cítil také jak mu z rány na břiše teče stále další a další krev a jak smáčí zem pod nim. Trhavě do plic dostával čistý vzduch, který vyháněl dusivý dým.

Pomalu zavřel oči, všude bylo až moc jasno. Pak slyšel dupot bot jeho služebnictva jak se k němu sbíhají. Také slyšel jejich hlasy, ale nebyl schopný se na ně zaměřit, či rozumět tomu, co říkají. Pomalu se propadal do temnoty bezvědomí, ve své hlavě volající matku a bratra, protože byl vyděšený. Bože, byl tak moc vyděšený.