Jenom kočka

XIX

„Ježíš, běžte s tím jinam." zabručel Jeff. Okamžitě jsem se k němu otočil. Max pustil můj obojek a volnou ruku mi omotal kolem pasu.

„Jeffe, bez těch poznámek." zabručel Dan. Max mi zatím okusoval krk, hladil mě po zádech a bocích. Zoufalé jsem koukal na Jeffa, chtěl jsem aby mě od nich dostal pryč. Nelíbí se mi jak na mě sahá.

„Dane, vždyť tu není ani týden a ty na něj pustíš Maxe." řekl otráveně.

„Ty žárlíš." zasmál se Max, když se konečně pustil mého krku.

„NE!" výkřik okamžitě. „Ja ho nechci nutně jenom na to jedno..."

„Žárlíš." zopakoval posměšně Max, načež mě chytil za čelist a hrubě mě políbil. Chtěl jsem se bránit, ale Danovo odkašlani mi naznačilo, že bych neměl.

„Debile." zavrčel Jeff, když přecházel obývákem do kuchyně.

„Fajn stačí." zavelel Dan. Max okamžitě se vším přestal. Uff, konečně. Rychle jsem z něho slezl a natiskl jsem se k Danovi. Hned mi položil ruku kolem ramen. Fuj, už nikdy nechci, aby byl Max tak blízko. Oklepal jsem se.

„Nedělej, hysterko." řekl otráveně Dan.

„Nelíbilo? To máš teda blbý, budeš si muset zvykat." podle se usmal. Zvykat? Nechci si na tohle zvykat. Už to nechci nikdy zažít.

„Netlač na něho, ještě není pořádně vycvičený." upozornil ho Dan, přičemž si mě k sobě více přitiskl. I přes tyhle jeho drobné ochranářské posunky, se u něj necítím bezpečně.

Venku zatroubilo auto, hned na to se Max s Danem rozešli ke dveřím. Takže je to tady... Se sklopenou hlavou jsem následoval svého pána. Posadil se se mnou na zadní sedačku, zatím co se Max vepředu pustil do rozhovoru s řidičem. Natiskl jsem se co nejvíce k Danovi. Chci jit domů. Celou cestu kolem mě měl ruku a hladil mě.

„Jsme tu!" Max vyskočil z auta a otevřel mi dveře. Nejistě jsem vylezl. Byli jsme předpokladám v centru, všude tu bylo dost lidí.

„Jdeme kočičko." Dan mě potáhl za vodítko. Vedl mě po schodech dolů. Jeho bar je ve sklepě. Po průchodu velkými dveřmi, jsme se ocitli v lehce osvíceném baru. Nebyla tu tma, spíš je příjemné šero. Šli jsme dál, prošli jsme kolem barového pultu, byl dost zastrčený v zadu místnosti. Hned vedle něj v rohu se nacházeli sedačky. Vypadalo to jako takový V.I.P. roh. Sedělo tam pár chlápků a jedna slečna? Paní? Nevím.

„Hej! Dane, nazdar!" zavolal k nám jeden z mužu, čímž upoutal pozornost všech v rohu.

„Koho to sebou máš?" usmála se žena.

„Tohle je Nicki." řekl, když si mě postavil před sebe. Já jsem si kolem jeho nohy omotal ocásek.

„Nový kousek? Necháš nám ho tu?" zasmál se blonďák v obleku.

„Hej! Klidni hormon. Je tu prvně a nezná ani pravidla. Ani není ještě vycvičený." vyjel po něm Max, přičemž mu ukazoval kousanec na ruce.

„Však ho tu chvili nech, on se naučí." zasmál se.

„Jo, Dane nech nám ho tu." přidala se paní.

„Pujč mi ho." natáhl se ke mě silnější tmavovlasy chlápek.

„Nesahat." Dan si mě natiskl, co nejvíc k sobě. Chytl jsem se jeho ruky, která spočívala na mém hrudníku. Nechci tu být. Ti lidi se na mě koukají jak na jídlo. Chci odsud.

„Tak proč ho sem tahaš, když si ho ani nemůžu prohlídnout." zabručel.

„Byl to jeho nápad." hodil hlavou k Maxovi.

„Chtěl jsem urychlit výchovu." pokrčil rameny. „Jdem ho seznamit s tím jak to tu funguje, zatím." Max do nás strčil. Šli jsme někam dozazu do skladu. Okamžitě jsem se namáčknul na Dana.

„Fajn, takže řeknu ti, jak to tu chodí." začal Max. „Jsem Danův nadřízený. Tenhle podnik mi tak trochu patří. Vás neka tu máme pro pobavení. Jsou tu určitě místa a v každém má být jedno. Bohužel nám momentálně jedno chybí u těch mílích lidí, které jsi právě viděl." zasmál se.

„Děláš si srandu že jo?" vyděšeně jsem na něj zíral. „Jak jako pobavení? Jak mi..." větu mi přerušila Danova ruka, kterou mi dal přes pusu.

„Klídek kočičko. Páníček určuje pravidla, jak se k jeho mazlíčkovi můžou chovat. Tak buď hodný a já budu taky." řekl až moc chladně. Nejsem věc, nemůžou o mě takhle rozhodovat... Tohle nejde.

„Srandu si nedělám, tak půjdeš se mnou a ukážeš mi jak se umíš hezky chovat. Mám už od Dana pravidla." vřele se na mě usmíval.

„Proč nemůžu jit s Danem?" natiskl jsem se na něj. Nechci být s Maxem sám. Radši budu s Danem.

„Musí jít pracovat, ale neboj, uvidíš na něj a on na tebe." chtěl mě pohladit, ale já jsem se rychle schoval za Dana.

„Tak teď posloucháš Maxe." řekl Dan, když mu předal vodítko.

„Já nechci." zoufale jsem na něho koukl, držíc se jeho trička.

„Je úplně jedno co chceš a co ne." strčil mě směrem k Maxovi, ten mi hned položil ruku kolem ramen a omotal si voditko kolem ruky, abych se od něj nemohl hnout.

„Maxi, pravidla znáš, nic nezkoušej." probodl ho pohledem.

„Nemusíš mít strach." zasmál se. Nechci s ním nikam jít. Natlačil mě směrem z malé místnosti. Bál jsem se bránit. Dan šel někam pryč. Jak mě tu může jen tak nechat... Proč to dělá, nechci tu být sám s těma lidma. Prosím, že je to jen hloupý vtip.

Max mě dotáhl mezi šest lidí. Postavil se se mnou doprostřed. Předemnou byl gauč, na kterém seděli dva chlápci, za mnou byli dvě křesla a na takže straně ještě dvě. Rozklepali se mi nohy. Strašně jsem se bál, všichni se na mě hladově koukali.

„Nicki je úplný nováček, ještě ani není dostatečně vycvičený. Takže výchovně ho praštit můžete. Nesmíte ho svlékat a sahat pod oblečení od pásu dolů. Žádné prasečinky." řekl přísně. Udělalo se mi zle. Srdce mi bilo jako o závod, měl jsem pocit že za chvili zkolabuju.

„Vodu a jídlo máš tam." ukázal na dvě misky vedle gauče. Zděšeně jsem se koukl na bar, kde už stál Dan a flirtoval s nějakou slečnou. Rozešel jsem se za ním, ale škubnutí vodítkem mě strhlo na zem.

„Zůstaň, nesmíš tenhle prostor opustit." zamračeně mě sledoval.

„Dej mi ho." ozval se s nechutným úsměvem obtloustlý muž v křesle. Rychle jsem se natiskl k Maxovi.

„Pfff žádné takové, tentokrát jsem na řadě já." ozval se vypracovány muž z gauče.