Jenom kočka

XII

„Cože?" nechápavě jsem se k němu otočil.

„To oni můžou za to, kde teď jsi. Prodali tě jako kus masa. Bezmyšlenkovitě mi tě vydali, jen ať se tě co nejrychleji zbaví, ani je nezajímalo, co s tebou bude."

„To je lež!" vykřikl jsem. „Oni si kontrolovali kam půjdeme. Nedali by nás do nevhodného domova. Tys je oblbnul!" Dan s Viki se začali smát. Proč se smějou? Naši kontrolovali kam jdeme, říkali nám to.

„To ti tloukli do hlavy? Broučku neka si jen tak někdo dovolit nemůže. Takoví lidi maji vždycky nějaký majetek a jsou zabezpečení."

„Ale jednou jednu adopci zatrhli, protože to tam nebylo pro něho vhodné." Pro jednoho mého kamaráda si jednou majitel přišel, ale nakonec odešel s prázdnou. Byl jsem malý, tak si to moc nepamatuju, jen jak se s ním otec hádal, že ho nedostane.

„Nebylo to vhodné, protože ten člověk neměl dost peněz, aby si ho koupil. Koukej lidi nejsou hodní, nikdo není. Ani Jeff není hodný." řekl klidně.

„Cože? Ale na mě hodný je." to poslední jsem řekl radši potichu. Jak by mohl byt zlý. Hladí mě a povídá si se mnou. Má o mě starost.

„Ale prosím tě, je na tebe hodný protože s tebou chce spát." lehce do mě žduchnul. Chce se mnou spát? Nechápavě jsem se na Dana koukal.

„Co? Nevěříš mi nebo co? Má vás neka jen do postele. Je hodný, abys mu podržel." smál se. To by Jeff neudělal, takový není. Přece říkal že mě má rád.

„Pořád nevěříš co? V životě neměl vztah s žádným z tvého druhu. Chvíli si s nimi hrál a pak je odkopl. Nikdo není hodný. Chápeš co ti tu chci říct?" Upřímě nijak zvlášť.

„Lhali ti." řekla Viki. „Celé tvoje dětství ti lhali. Dělali ze sebe ty dobré, ty co zachraňují opuštěné koťátka. Ve skutečnosti odchytavali toulavé neka, které si vypiplali a pak prodali prvnímu s balíkem peněz. Nezáleželo jim na vás." pokračovala.

„To není pravda, mamka to vždycky obrečela." prohodil jsem. Proč říká takové věci? Měli nás rádi.

„Jo? A druhy den brečela taky? Kolik společných fotek bylo na stole? Kolikrát si vzpoměla na ty co prodali?" V tom jsem zamrzl. Hrudník se mi sevřel. Nikdy... Nikdy nevzpomínala. Žádné fotky jsme neměli, jen když jsme si ně řekli. Pak byli jen u nás. Nikde jinde. Oni... Lhali mi? Máma byla vždycky druhý den v pohodě. Smála se a hrála si s malýma. Myslel jsem si, že to jen umí dobře skrýt.

„Nezáleželo jí na nikom z vás." dodal Dan. Nezáleželo?

„Proč by nás učili psát a číst, proč by se o nás tak dobře starali a vychovávali nás?" začínají min docházet argumenty, nemůžou mít pravdu.

„Je to výhoda, lépe se pak prodávají, nechtěl bych negramotnou a hloupou kočku, nebyla by k užitku. A je lepší mít kočku u dobrého čistého prostředí, než z útulku. Od tama jsou drzé kočky a nebo použité vyděšené trosky." zabručel v poslední věte.

„Ale..." musí tu být něco. Něco co jim dokáže, že nebyli bezcitní. „Ale měli jsme hračky a pokoje a dost jídla." vysypal jsem ze sebe.

„Víš za jake peníze se prodají neka, že? Ta péče o vás už se pak nezdá tak nákladná." Takže je to pravda... Byl jsme jim ukradení.

„Víš kdyby jim na vás záleželo, dostaneš od nich číslo, ať jim zavoláš, nebo se sem přijdou podívat. Kolikrát tu už byli? Upřímně ani si to tu nepřišli prohlídnout než mi tě dali, jen se mě zeptali jak to u mě vypadá."

To nemůže... Sevření hrudníku ještě zesílilo. To nemůže být pravda. Takže to že tu byl tátův kamarad je lež? Jen se zeptali? Nic víc? Prodali mě jako nějakou věc, jen protože že měl peníze. Šlo jim celou dobu jen o peníze. Co holky? Dají je prvnímu, co nabídne slušnou cenu? Takže jim budeme jedno i kdyby je rozdělil, už jedna druhou nikdy neuvidí? Bodlo mě u srdce, nechal jsem je tam samotné. Samotné s opatrovníky, kteří nás vidí jen jako způsob, jak se obohatit. Zlomilo mě to. Všechny ty krásné vzpomínky na dětství se rozletěly na milión kousků. Jak nám tohle mohli udělat.

„To ten tvuj otec může za to, co tu zažíváš." zašeptal mi Dan do ouška. Viki se postavila pomalu přede mě.

„Za všechno, co se stane muže on, nejsi pro něj nic." šeptal dal.

„Dost." zakryl jsem si ouška. Nechci to slyšet.

„Co ty tvoje kámošky? Hm? Daji je prvnimu, kdo nabídne dost peněz. A ta hra že je nerozdělí? Prosim tě, je to jen návnada, aby si připlatili a mohli si vzít jen jednu." pokračoval a držel mi ruku abych ho poslouchal. Jak nám to mohli naši udělat, věřil jsem jim. Věřil jsem, že nám najdou dobrý domov. Cítil jsem se tak ztracený, opuštěny. Jako by mě někdo pustil do hluboké propasti. Prázdné tiché, tmavé, chladné. Padám.

„Co bys udělal kdyby tu teď stál? Prodal tvoje kamarádky, rozdělil je. Už se spolu nikdy neuvidíte. Dal tě do mích rukou. Jsi na něj naštvaný, že?" stál vedle mě. Jo jsme naštvaný to má pravdu, celý jsem se najezil. Dostal mě sem. Slíbil že se budu mít dobře. Slibil že my všichni se budeme mít dobře. Slíbil holkám, ze je nerozdělí. Lhal nám. Celý můj život. Opustil nás, vyhodil nás. Nemám už nikoho. Jak jen mohl, jak nám mohl takhle celý život lhát.

„Nech se pohltit vztekem. Ukaž mu jak ho nenávidíš!" zakřičel. „Rozhryzej mu ruku, která bere peníze za vaše životy!" dál ve mě podporoval vztek. „Díky komu tu teď jsi?" Otec, to on, on mě sem dostal. Kvůli něho se mi tohle všechno stálo. Kvůli němu jsou teď holky v nebezpečí. Zasyčel jsem směrem k Viki.

„To je ono! Roztrhej toho hajzla!" zakřičel a mě se zatmělo. Vyskočil jsem po člověku přede mnou. Vší silou jsem se mu zahryzl do ruky, složil ho k zemi. Všechno bylo v mlze. Drápky jsem zaryl do těla pod sebou, někde z dálky jsem slyšel zaskučení. Nevnímal jsme to překousl jsem se na ruce. Najednou mě něco táhlo pryč. Skončil jsme na zádech a vrčel. Na můj hrudník tlačila něčí ruka.

„Hou, dobrý kočičko." zaslechl jsem tlumeně. „Kočičko." zavolal na mě hlas a tlak na hrudníku zesílil. Zaryl jsme drápky do ruky, která mě držela na zemi.

„Kočičko, stačí." Dan, ta ruka je jeho. Zatřepal jsme hlavou a podíval se na Dana nade mnou. Rychle jsem z něho dal ruce pryč. Co se to teď stalo? Skoro nic si nepamatuju.

„Dobrý." řekl Dan a zvedl mě do objetí. Bylo mi hrozně, rozbrečel jsem se. Myšlenky v hlavě se zameteně motali do sebe, co si teď počnu. Zůstal jsem tu úplně sám. Nemám kam jít, nikdo mě odsud nedostane. Jestli to byla všechno jen lež...Čemu mám teď věřit?