Jenom kočka

XXVII

Přemýšlel jsem co říct. Jamie jen tiše seděl v tureckém sedu a poklepával si spokojeně ocáskem. Jak může být tak šťastný, vážně už si vůbec neuvědomuje, co se děje? To mu nevadí, že ho Max bere jen jako zvíře?

„Kolik ti je?" zeptal jsem se opatrně.

„Čerstvě devatenáct a tobě?" nevinně na mě koukal. Tolik bych mu fakt netipl. Myslel jsem, že mu bude tak šestnáct podle toho jeho pohledu.

„Brzo mi bude osmnáct. Jak dlouhou už jsi u Maxe?" zvědavost mi nedala.

„Už přes šest let." hodil s ocáskem ze strany na stranu. To se mu do spárů dostál dost mladý. No, aspoň nemusel do toho hrozného baru.

„Už jsi byl v klubu?" koukal na mě s nakloněnou hlavou. To mi čte myšlenky?

„Ano, v životě už tam nechci." oklepal jsem se, při nepříjemné vzpomínce. Jamie se jen zachychotal. To jako vážně?

„Drž se Thomase, je hodný." řekl s úsměvem od ucha k uchu.

„Tys... Tys tam byl taky?" zarazil jsem se. Myslel jsem, že s tou značkou už je to jinak... Jamie působil, jako by to bylo velké plus, tak mi přišlo, že na takové místo už nemusí.

„Jo, když si mě Pán koupil, tak jsem tam pracoval. Vydělával jsem mu peníze, jedna holka mě tam učila tancovat, abych vydělával více. Tím jsem u Pána hodně stoupnul. Nadruhou stranu mi dával náročnější práci." jeho hlas se vytratil a pohled zabodl do země. „Ale snažil jsem se, aby ze mě měl můj Pán radost. Nakonec se mi to podařilo, už dva roky mám značku." natáhl ke mě nadšeně ruku. Kousek jsem se odtáhl, nechci to znovu vidět, je to příšerné. „Už jsem jen jeho." řekl nadšeně. „Jediný." přejel si prsty po zjizveném zápěstí. Muselo to pro něho být opravdu těžké časy, když má radost, že ho vlastní takový psychopat.

„Jaktože máš každé oko jiné? Nic takového jsem ještě neviděl." nechtěl jsem už dál pokračovat v takovém tématu.

„Jsem vyšlechtěný." odpověděl jednoduše. Jen jsem na něj zíral. Vyrušilo nás prudké otevření dveří.

„Jamie." přivolal si ho k sobě, samozřejmě se málem přizabil, aby se ke svému "dokonalému" pánovi dostal co nejdřív. „Na chvíli si odskočím, pohlídej ho, ano?" dřepl si k němu a i přes to, že vypadal jakoby chtěl všechny zabít, pohladil ho po oušku.

„Ano Pane." zavrtěl ocáskem.

„Hodný kluk." chytl mu bradu mezi palec a ukazováček, načež pomalu vstali. „Za chvili jsem zpátky." usmál se. Hned na to dostal od Jamieho pusu. Max odešel, takže jsme tam zůstali úplně sami. To je moje příležitost! Musím se odsud dostat, rukama jsem šmatral po obojku, abych zjistil jak ho sundat.

„Co děláš?" nechápavě na mě koukl Jamie, který zase seděl naproti mě.

„Snažím se tu kravinu sundat." zabručel jsem, protože se mi to nedařilo. Co to je sakra za obojek?! Kašlu na to musím pryč. Hlavními dveřmi mi to asi neprojde... Možná je tu požární schodiště, nebo aspoň balkóny, ve šplhání jsem hodně dobrý, mohl bych to zvládnout. Zvedl jsem se a běžel k oknu... Žádné schody, jen brutální výška. Běžel jsem do ložnice, jen okno, žádné schody.

„Co blbneš?" zeptal se Jamie z gauče.

„Hledám způsob, jak se odtud dostat." zavrčel jsem na něj.

„Ale to nesmíš. Musíš tu zůstat, můj Pán ti nedovolil odejít, budeš z toho mít problém." zamračil se na mě, ale ja ho ignoroval. Proběhl jsem kuchyní do další místnosti. Tohle je asi pracovna... Balkón!!! Nadšeně jsem se k němu vrhnul a zatáhl za kliku, nic. Co? Zatáhl jsem znovu, nic. Nejdou otevřít.... Ne! Doprdele! Nenene! Prohlédl jsem si dveře a všiml si zamku. Kurva, kdo si zamyká balkón!!! Křičel jsem v duchu. Musím najít rychle klíč. Musím odsud.

„Hej! Ty tu bydlíš že?" vběhl jsem zpět do obyváku, čímž jsem Jamieho vyděsil.

„Ano." kývl.

„Kde je klíč od balkónu?!" cítil jsem jak ve mě narůstá panika. Čas běží, nevím když přijde, nemám moc času.

„Nevím, Pán mi to neříká." odpověděl klidně.

„Sakra zamysli se, to ho nikdy před tebou neodemkl?!" vyjel jsem na něj.

„I kdybych to věděl, nesmím to říct. Musíš tu zůstat." řekl rozhodně.

„Nemůžu tu zůstat, proč mi nepomůžeš?! Víš jake to je a stejně mi nepomůžeš?!" křičel jsem na něj. Měl jsem na něj neuvěřitelný vztek, jak může být takový, když ví, čím si procházím.

„Nemůžu, mám tě hlídat, potrestal by mě." řekl s pohledem zabodnutým do klína.

„Jsi k ničemu!" zařval jsem a vběhl do pracovny, kde jsem začal prohledávat šuplíky.

„Tady nemáš co dělat." ozval se ode dveří.

„Nech mě." zavrčel jsem na něj, už tu nechci být déle. Proč mi nikdo nepomůže... Ani můj vlastní druh.

„Měl by ses trochu uklidnit." promluvil jemně. „Vím, že ve skutečnosti nejsi takový zlý, jako teď. Bojíš se, ale nemusíš se bát. Když se budeš snažit být poslušný, taky brzy dostaneš svou značku a život už bude lepší." usmíval se na mě.

„Nechci takový život! Nechci být něčí loutka! Já nejsem jenom zvíře!!!" už jsem z toho zoufalý, otevírám už třetí šuplík a nikde žádný klíč... Nemám čas. Jak už je to dlouho? Kolik mi ještě zbývá? Musím to najít.

„Promiň, ale tvým důvodům nerozumím. Vždyť... Vždyť jsme zvířata, nejsme lidé, jsme potěšení pro naše Pány. Možná by ti mohl pomoct Thomas, je opravdu moc hodný." připoměl mi. Bože kluku, v čem jsi vyrůstal. Povzdychl jsem si a zoufale koukal na stůl. Možná v ložnici! Vyběhl jsem z místnosti, ve dveřích jsem srazil Jamieho, ale musel jsme spěchat.

„Promiň!" zakřičel jsme za sebou. Nechci z něj mít nepřítele, i když je to jen prázdna loutka.

„Prosím nech už toho." zakňucel, když se zase postavil do dveří. „Schytám to taky, jestli Pán něco pozná."

„Nepozná, všechno dávám zpátky stejně." zabručel jsem, když jsem se prohraboval nočním stolkem.

„Co když příjde, jestli uvidí, co děláš bude zuřit. Nesmím lézt do šuplíku a skříni bez dovolení. Bude šílet, jestli tě chytí. Nechci to schytat, jen proto, že jsi nevychovaný." to poslední už na mě zavrčel, ale já jsem neměl vůbec myšlenky na druhé, vím že se teď chovám sobecký, ale už to tu nevydržím. Musím...

Bytem se rozeznělo prásknutí vchodových dveří a čas se zastavil...