Bezejmená

Výlet

Ležela jsem jako vždy v posteli a koukala do stropu. Mé myšlenky mě neopouštěly skoro nikdy. Už jsem si zvykla. Stejně jako jsem si zvykla na to, že je tu semnou. Skoro nikdy neodcházela. Zjevovala se v nečekaných okamžicích, ale její hlas tu byl pořád. Ten hlas co ze sebejisté holky udělal trosku. Hlas který mě nutil nad každým mým krokem váhat.

Možná to byl démon, možná jsem jen moc hulila, ale teď už to neovlivním. A možná, jen možná, to bylo mé druhé já. Možná sem v sobě všechno dusila tak moc dlouho, že se to zhmotnilo a začalo to na mě mluvit. Nevím jistě, možná časem příjdu na odpovědi, ale zatím jen vím, že nikdy nejsem sama.

Kolem mě zářila ta známá rudá barva. Nademnou vysel plakát a z repráků se linul klidný zvuk hudby. Začínala jsem mít trochu schýzu a tak jsem zvedla telefon. Vytočila jsem známé číslo a na druhé straně se ozval příjemný hlas Bena.

¨Zdar, jdeme na to?¨ říkal skoro až tajemně. ¨Jasně za deset jsem u tebe buď připraven.¨ Ani jsem nečekala na odpověď, zavěsila jsem a šla se obléknout. Nepamatuji si co jsem měla na sobě, ale určitě něco klučičího jako vždy. Možná proto jsem si s nimi vždy tak rozuměla. Byla jsem trochu jako kluk.

Sešly jsme se v lese, přesně na tom místě kde jsem jí slyšela poprvé jsme se setkali s Benem. Už z dálky vypadal veselý. ¨Takže ty si začal bezemě jo?¨ prohlásila jsem s úsměvem na rtu. ¨Jasně¨ usmál se jak kdyby mi to vadilo.

Došly jsme na naše místo. Všude kolem byly stromy s barevným listím. Uprostřed těch stromů stály dvě lavičky a jeden stolek. Všude kolem něj a vlastně i na něm bylo spadané listí. Žluté, zelené, hnědé, černé a hlavně červené. Byl cítit tlející zápach toho listí. Nikdy jsem tolik nevnímala přírodu jako v poslední době.

Jedním rychlým pohybem jsme se vyhoupli na stůl a nohy si opřely o lavičku. Vyndaly jsme svoje zbytky a daly je dohromady. Bylo z toho na jednu pořádnou baštu. Tentokrát byla řada na mě abych to smotala.

Povedl se mi jako nikdy. Byl pěkně souměrný, na to já si potrpím. Vzala jsem zapalovač a natáhla ten hnědavý kouř co nejvíc to šlo. Zadržela jsem dech až se mi chtělo kašlat. Výbuch smíchu s Benem byl tak velký, že nás museli slyšet až do města.

Podala jsem ho Benovi a ten po chvíli vyfoukl bílý obláček radosti. Zafoukal vítr a radost se rozplynula do prázdna. Podívala jsem se do prava a seděla tam.

Přes den nebyla děsivá. Její oči tolik nevynikali. Jen jsem jí pozdravila kývnutím hlavy. Odpověď jako vždy nepřišla. Poslední dobou mlčela, což jí nebylo podobné. ¨myslím, že na mě něco chystᨠpomyslela jsem si.

Odpověděla ¨Ano chystám.¨

Můj vyděšený výraz asi zaznamenal i Ben, protože se na mě významně podíval. Netušila jsem, že mi čte myšlenky. Byla jsem z toho rozhozená. Musela jsem si ještě jednou pořádně potáhnout. Nepomohlo to byla jsem pořád ve stresu. Jakoby mě někdo držel pod krkem. Nemohla jsem dýchat. Točila se mi hlava a čím dál silněji jsem cítila ten zápach hniloby.

Možná umřu, možná mě jen trestá za mé hříchy.

Ben se začal smát veverce, která skákala nad jeho hlavou. Lehla jsem si na stůl a pozorovala padající listí a plující mraky. Přišlo mi, že je všechno pomalé. Jen mé myšlenky pořád zrychlovaly.

Najednou se Ben zvedl a usmál se na mě. ¨Mám dobrotu dáš si semnou?¨ zeptal se a vytahoval pytel. Z pytle na mě vykoukly houby.

¨Proč ne¨ řekla jsem jakoby o nic nešlo. Věděla jsem, že jde. Mohla to použít proti mně, ale mě to bylo jedno.

Jen jsem jí slyšela říkat ¨Půjdeme spolu na výlet¨ a u toho se významně usmála. Snědli jsme každý asi čtyři. Byli odporné, jejich hořká pachuť mi vysela na jazyku a já se jí nemohla zbavit. Bylo to jako sníst hlínu. Nechutnalo mi to a nechtěla jsem to, ale už nebylo cesty zpět.

Svět kolem mě se pozvolna začal měnit. Já ležela a mraky se měnili ve věci. Začínaly mít růžový nádech a listí kolem mě nepadalo, ale vracelo se zpět na stromy. Jakobych cestovala v čase zpět. Otočila jsem se na pravo a tam seděla Ona. Koukala na mě a usmívala se. Něco mi chtěla ukázat a já neměla na výběr.

Otočila jsem se na levo a tam byl Ben. Ten měl vlastní svět. S blaženým výrazem na tváři a zavřenýma očima ležel vedle mě. Jen jsem mrkla a najednou byl pryč. Ona taky. Zůstala jsem jenom já.

Posadila jsem se a podemnou nebylo nic. Nebyla země, listí, jen tma a prázdno, ale v té tmě jsem viděla všechno. Byly pryč i stromy a nebe.

Do černé barvy kolem mě se začala vpíjet rudá. Jen místy a jen tak aby jí bylo méně než temnoty. Z dálky jsem slyšela zvuky. Zvuky nehtů a vřískání. Najednou se ke mně blížili. Všude kolem sebe jsem viděla podivné stvoření jak se plazí směrem ke mně. Jejich nehty byly polámané. Vytékala z nich krev a hnis, které za sebou nechávali stopu. Končetiny měli tak deformované, že nemohu říct, že někdy byli lidmi.

Většině z nich padaly do tváře mastné vlasy, teda pokud alespoň nějaké měli. Každý měl několik žlutých, ostrých zubů po kterých si mlsně projížděli jazykem. Věděla jsem, že já jsem jejich kořist a že není kam utéct.

Koukala jsem se jim přímo do očí a doufala, že to bude rychlé. Najednou se zastavili. Necelé dva metry předemnou se všichni zastavili jako na povel.

Teprve teď jsem uviděla jejich boláky na tváři. Vypadaly jakoby je někdo pokousal a poškrábal a oni se ne a ne zahojit. Jednomu lezl červ přímo z oka a já nemohla ani zakřičet. Tak moc jsem se bála. Nikdy jsem nic děsivějšího neviděla. Byli jich tisíce. Kam až jsem v té temnotě viděla, byli oni.

Najednou se vedle mě ozval hlas ¨tak to je mé království a ty budeš patřit k mým vojákům¨. Nevěřila jsem jí. Začala jsem bezmocně křičet ¨ne, ne, nebudu. Nikdy mě k tomu nedonut효. ¨Už se stalo. Vybrala jsem si tě a už se mě nezbavíš do konce svých dnů ani po nich.¨

Moje oči byli vytřeštěné a koukala jsem se na svou budoucnost. ¨Je tohle peklo?¨ zeptala jsem se smířlivým hlasem. ¨ne to je moje království¨ odpověděla bez váhání.

Začala jsem se houpat v křeči. Nechtěla jsem do toho patřit. Začala jsem křičet.

Probrala jsem se až když mě Ben křečovitě svíral a cloumal semnou.

Byl to sen nebo se to opravdu děje?