Bezejmená

Samota ve dvou

Jako vždy se potloukám lesem. Můj krok je hodně chabý. Zakopávám o větve, mech, kořeny. O všechno o co se zakopnout dá. Několikrát jsem i spadla. Moje kalhoty podle toho taky vypadají. Kolena jsou černozelená a bolí. Možná mi i teče krev.

V mé ruce se do rytmu pohupuje prázdná flaška od vína. Kdyby mě někdo potkal tak by se mě asi lekl. Oči mám rudé jakobych je už týdny nezavřela. Můj pohled je prázný a probodává vzduch až do nekonečna. Vlasy jsou napůl v culíku a napůl rozhozené po mých zádech a ramenech. Tvoří jemnou pavučinku všude kde se dostanou. Lechtají mě na uchu, ale nejsem schopná zvednout ruku. ¨Seru na to¨ a naštvaně zahazuji flašku. Trefí strom a rozletí se na milion kusů. Vypadalo to jakoby sněžilo. Nachvíli jsem se i usmála.
Mlha kolem leze po zemi. Asi něco hledá, stejně jako já. Třeba smysl žít. To máme společné.

Zapálila sem si cigáro. Potáhla jsem a bodlo mě v pravém hrudníku. Trochu sem se zakřenila, ale ani jsem nevěděla kde jsem natož aby mě něco bolelo. Stejně jsem byla už dávno mrtvá, tak proč si u toho aspoň něužít. Došel mi chlast i drogy. Tím pádem vůle k čemukoliv.

Už jsem kouřila filtr. Chutnal odporně a v krku to bolelo, ale uživala jsem si ten pocit a tahala dokud rubín na konci nezhasl. Byla mi zima. Komu taky ne, když koncem listopadu chodíte po lese v mikině a všechno máte mokrý. Nebo možná šla ta zima z mého věrného společníka v dobrém i zlém.
Šla vedle mě bosa. Nevadilo jí to. Našlapovala tak jemně a tiše, že by jí neslyšela ani nejhladovější šelma. Oči měla zapíchnuté do mé tváře. Nikdy tomu nebylo jinak. Její ústa se jako vždy roztahovala do širokého úsměvu, aby mě děsila ještě víc. Mokré vlasy jí padaly do tváře. Končily skoro až na zemi a zdálo se mi, že kolem ní tančí.

Šly jsme dlouho lesem, do kopce. Chvílemi jsem si musela pomoct rukama abych nezklouzla. Jí se šlo tak lehce. Byla vedle mě a najednou o deset metrů ve předu. Přemýšlela jsem jestli jsem nesjela, ale byla jsem furt na stejném místě ale Ona ne.

Na tom kopci byla skála. Když jsem se tam vyškrábala uviděla jsem tu krásu. Bylo vidět snad až na konec světa. Všude opadané stromy. Vypadaly, že je někdo mučí. Ty pokřivené větve všude kolem. Slyšela jsem jak křičí "Pomoc!" Nic jsem jim neodpověděla jen na ně koukala.

Stála jsem na úplném kraji té, vodou a větrem, utýrané skály. Přemýšlela jsem jak moc jí to muselo bolet a přála jsem jí všechnu tu bolest. Jako jí přála ona mě. Sundala jsem si mikinu a zahodila ji dolů. Pomalu se snášela do toho prázdná. Nic tam nebylo. Ani stromy, ani zem. Jen temnota.

Už mě zase vzala na výlet. Chtěla mi ukázat další kus jejího království a já se rozhodla tomu oddat.

Proti mě stála Ona a hlavou mi naznačila, že se mám otočit. Usmála se jako, že tam na mě čeká narozeninová oslava o kterou mě někdy v dětství někdo připravil.

Za mnou se zjevil nemocniční pokoj. Obešla jsem postel a začala si prohlížet přístroje které pípali tak nesnesitelně, že jsem musela zavřít oči a soustředit se na svůj hlas v hlavě. Ten hlas mi říkal ať nadzvednu tu sterilně bílou deku. Udělala jsem to. Rukou jsem si musela přikrýt pusu při pohledu na zohavené tělo pod dekou.

Kůže byla spálená skoro na uhel. Na ní byli puchýře, které mokvaly. Na hlavě zbyly jen tři nebo čtyři vlasy. Byly úplně šedé. Asi strachem. Ústa byli rozevřena v mučednickým výkřiku a nos té osobě chyběl. Po tváři se jí valila slza. Začala se mísit s krví.

Nevěřím, že ta osoba ještě žije. Chtěla jsem ji pohladit. Pootevřela oči a mě oslnila jasně nebeská modř jejích duhovek. Chvíli nepříčetně koukala skrz mě. Potom přišel křik horší než jakýkoliv jiný zvuk co jsem kdy slyšela. Znělo to jako sto vyplašených racků.

Otočila jsem se a chtěla utéct, ale ona mě chytla za ruku. Její hlas byl teď klidný. "Zaplatíš za své hříchy."

Moje vyděšené oči skoro vypadly z důlků. Vtom mi vtiskla do ruky svou jmenovku. Koukala jsem na ni a stálo tam mé jméno. Moje zkurvený jméno velkým písmem a pod ním napsáno: "mrtvá holka".

Začala jsem utíkat po nemocniční chodbě. Nepohla jsem se ani o metr a pořád jsem slyšela ten vřískot. Vzala jsem nemocniční nůžky a vrazila si je přesně mezi klouby. Krev vystříkla všude po stěně. Začala jsem instinktivně křičet, ale bolest nepřišla. Nůžky byly čisté a má ruka bez jediné známky po krvi, ale byla všude.

Uklouzla jsem po ní a praštila se silně do hlavy. Když jsem otevřela oči stálá nademnou a její rty se skoro dotýkly těch mých. "Polibek je vysvobození." Ona se začala smát tak nahlas a já se k ní přidala. Donutila mě k tomu. Nechtěla jsem to!

Zavřela jsem oči a začala křičet. Když jsem je otevřela seděla jsem na kraji skály a ona vedle mě s blaženým výrazem na tváři.

Zase vyhrála.