Drown › [Harry Styles, a.u.]

prolog

Stála jsem tam jako idiot. Idiot mezi stovkou lidí. Ne, mezi tisícem lidí. Stála jsem tam jako idiot mezi tisícem lidí a sledovala nástupiště, jestli už vlak nedorazil.

Že já idiot raději nezůstala v autě. Oni by pak jen přišli, nasedli a jeli bychom. Jenže to by mé auto ani mě nenašli, a tak je raději budu hledat já tady, i když si myslím, že mě stejně dříve najde Sebastian, přestože prvně bude hledat růžovou hlavu.

Povzdechla jsem si a opřela se o stěnu. Sledovala jsem dvě slečny, které se absolutně nemohly zorientovat, kterým vlakem by měly jet, a ode mě si vysloužily tichou lítost. Proto mám auto.

Za podivuhodných, přesto obvyklých zvukových efektů se dostavil vlak a já se pořádně narovnala, aby mi Sebastian neunikl.

Proti mně šel snad milion lidí, a ani jeden z nich nebyl Sebastian. Snad sakra nenastoupili do špatného vlaku!

"Berry?" Ozvalo se zdálky. Otočila jsem se za hlasem a uviděla Sebastiana, jak se pomalu a trpělivě prodírá mezi lidmi. Zvedla jsem ruku a vytáhla se na špičky, aby mě bylo lépe vidět a směřovala jsem k nim.

 "Co to máš kurva s vlasama?" Zasmál se Sebastian a ukázal prstem k mým vlasům.

"Taky tě vítám, Sebastiane," ušklíbla jsem se a protočila oči. Na fialové není nic špatného.

"Tohle je Harry," kývl směrem ke klukovi, o kterém jsem si myslela, že ani nepatří k nám. Po dlouhé době jsem měla nutkání zatáhnout své břicho a mile se usmát. Kudrnatý kluk mi jakoby neurčitě kývnul a podíval se na Sebastiana. "To je ta sestra?"

To je ta sestra? Neznělo to trochu divně? Ta sestra. Takhle znuděno-otrávený tón hlasu jsem ještě neslyšela. A ta sestra má jméno!

"Jo, to je Berry," povzdechl si a opět vzal do ruky tašku, kterou měl předtím položenou na zemi.

Podívala jsem se na toho kluka, tedy Harryho, jak si ledabyle prohlížel okolí, pak se na milisekundu podíval na mě a zopakoval to, co Sebastian.

"Kde máš auto?" Zeptal se bratr tři kroky přede mnou.

"Na B2." Když jsme přišli k mému malému autu, odemkla jsem auto a nechala je, ať si do kufru naskládají tašky.

"Nech mě řídit," promluvil Sebastian a schytal ode mě neústupný pohled.

"Ne. Jdi si sednout, nebo tě tu nechám," podívala jsem se na něj s kapkou hrozivosti a uvědomovala jsem si, jak trochu podrážím jeho ego.

"Berry," jeho obočí téměř tvořilo jednu rovnou souvislou linii. "Dej mi ty klíče."

Otrávené jsem si povzdechla a protočila panenkami. "Když si pamatuješ zákony a cestu domů," kývla jsem rameny a skoro po něm hodila svazek klíčů. Sama jsem si pak sedla na zadní sedadlo vedle Harryho.

"Tak jaký je první dojem?" Optala jsem se s úsměvem a sledovala, jak přesunuje svůj zrak z mobilu na mě.

"Příliš fialové." Odpověděl svým hlubokým hlasem a svýma smaragdovýma sjel po mých tmavě fialových vlasech rozházených do všech stran. "Příliš."