Hearts of Ice | Larry Stylinson

12.

Harry ho tiše pozoroval se svým milionovým úsměvem. „Měl ses vidět, tvůj výraz byl k nezaplacení.“

Louis na něj jen vyplázl jazyk, odkutálel se z něj pryč a zády se položil na studenou a  vlhkou trávu. „Blbečku.“

„To bolí, Lou.“ A znovu to bylo tady - ten pocit, jako by se mu ztrácela pevná půda pod nohama, a to jen díky té pitomé přezdívce, kterou si Harry očividně nějak oblíbil. Mladší z nich si položil dlaň přímo na své srdce a řekl: „Bolí to přímo tady.“

„A brzo tě to bude bolet i někde jinde.“

Harry se začal smát, pak se mezi nimi však na pár minut rozhostilo ticho, Louis odvrátil pohled od chlapce ležícího vedle něj a sledoval hvězdy snažíce se spatřit nějaká souhvězdí, které znal.

„Můžu se tě na něco zeptat?“ promluvil konečně Harry, teď už opět sledoval Louise.

Louis přikývl, ale zrak od oblohy neodvrátil. „Jasně.“

„Proč bruslíš?“

„Proč dýcháš?“

Harry vypadal zmateně. "Protože to potřebuju.“

„Přesně," odpověděl Louis, "proto bruslím, protože to potřebuju.“

„Ale proč?“ chtěl vědět Harry. Vypadal trošku frustrovaně, protože mu Louis neřekl, co chtěl slyšet. „Proč to miluješ?“

To modrookého překvapilo. „Já nevím...nevím, jak to vysvětlit.“

Zelené oči konečně potkaly ty modré. „Zkus to,“ Harryho hlas byl tak tichý a jemný, jakoby zbytek světa - všechen ten hluk a zvuky - zmizely pryč a jednoduše nebyl důvod, proč by měl zvyšovat hlas, když na zemi byli pouze oni dva.

Louis s Harrym přerušil oční kontakt, protože bylo pro něj složité přemýšlet, složité uvažovat, když na něj Harry zíral tím svým neodolatelným pohledem.

Louis však znal odpověď, znal ji i bez přemýšlení, ale...mohl to říct Harrymu? Ten ho stále, bez přestání, sledoval. Z nějakého důvodu cítil, že...že může. Přestože to nikdy nikomu jinému neřekl. Nikdo jiný se taky ale nikdy neptal. Nikdo se nezajímal natolik, aby se zeptal.

Jeho srdce tlouklo malinko rychleji, než normálně, ale Louis to úspěšně ignoroval. „Já nevím proč,“ začal, „ale vždycky mi přišlo, jakoby nějaká část mě chyběla. Možná to je kvůli tomu, že se naši rozvedli - svého tátu už skoro prakticky nevídám. Ale když bruslím, tak tohle necítím. Cítím se plný. Kompletní. Cítím se...volný.“ Obrátil se k Harrymu, který místo na něj, koukal někam do dálky a zdálo se, že Louise ani neposlouchá. „Asi to zní hloupě, ale-“

„Ne,“ skočil mu do řeči. Zavřel oči a hluboce se nadechl, jakoby se chtěl uklidnit. „V poslední době se cítím...nevím, zkrátka...hokej mě už moc nebaví. A snažím se si vzpomenout, tolik se snažím vzpomenout si, jaké to bylo na začátku, když jsem to miloval.“

„Proč teda pořád hraješ, když to nemáš rád?“

„Mám to rád, jen už ne tolik. Jakoby to něco...utlumovalo.“

„Co myslíš, že se stalo?“

„Netuším,“ povzdechl si Harry, „ale vím, že je to jiné, třeba se to vrátí.“

„Jen si musíš vzpomenout. Vzpomenout si, proč si to v první řadě miloval.“

Harry byl na chvíli tiše, oči stále zavřené, než je rychle otevřel. A pak zašeptal tak potichu, že ho Louis skoro neslyšel: „Myslím, že jsem si vzpomněl.“