První

179 27 11
                                    


Pamatovala jsem si, jak jsem poprvé vstupovala do obrovské místnosti, ozářené stovkami svíček, vznášejících se u stropu. Byly jako hvězdy, které měly navozovat klid v téhle situaci a nejspíš nám pomyslně ukazovaly směr.

„Ten strop je očarovaný, víš." Plnoštíhlá zrzka vedle mě se snažila o konverzaci a vehementně mi vysvětlovala svůj poznatek. Obdarovala jsem ji pouze strohým kývnutím hlavy. Teď jsem byla příliš napjatá, než abych si tvořila přátelské vztahy. Dav se zmenšoval a já měla přijít brzy na řadu.

„Winterová Vida!"

Nebyla jsem na své jméno bůhví, jak hrdá, ale nejspíš jsem svým výskytem všechny přítomné zaujala. Nebo to bylo tím, že jsem z čekatelů zůstala pouze já sama. Se zvědavostí jedenáctiletého děcka jsem odcupitala na stupínek, kde jsem se v brzké době měla dozvědět svůj osud.

„Aaaa, mladá Winterová. Tak záhadná a přesto zranitelná. Máš v sobě veliký potenciál, děvče. Ať je to tedy..." Udržovala jsem si nepřítomný výraz, ale doopravdy jsem se bála. Moc jsem se bála. Přece jen jsem byla malé bázlivé dítě. „Chci to mít za sebou." Šeptala jsem a přitom jsem pohupovala nohama, které mi visely přes okraj židle pár centimetrů nad zemí.

„ZMIJOZEL!"

„Ty jsi chodila do Zmijozelu, mami? Ale tam jsou přece zlé děti. Teddy Lupin mi to říkal." Komentovala mé vypravování má sedmiletá dcera a nepěkně se na mě zamračila. Její stejně stará kopie tomu souhlasně přikyvovala hlavou. Povzdechla jsem si a něžně pohladila malé batole, které mi dřímalo v náručí.

„Já taky chodím do Zmijozelu, ty pako. A copak jsem zlej?" V pokoji se objevil i můj nejstarší syn Cory. Měla jsem nutkání ho okřiknout, když těsně za ním vlétla do pokoje malá zlatonka. Sedmiletá dvojčata to vzala jako povel ke hrám. V tuhle chvíli jsem byla naprosto bezradná. A kdyby mi před třinácti lety někdo tvrdil, jak je rodinný život idylka, nejspíš bych ho umučila kletbou Cruciatus.

„Co se tu, u Merlina, děje?" Můj muž věděl, v kterou chvíli se objevit. Zničeně a zároveň zkoumavě jsem si ho prohlédla. Jak já ho kdysi nenáviděla. Býval tak namyšlený a věčně myšlenkami u těch svých okřídlených potvor. Myslela jsem, že ten můj nepřátelský postoj je vzájemný. Jenže jsem si až pozdě uvědomila, že ta zarytá nenávist se změnila v lásku.

„Cory si vymýšlí, tati. Ale s Emmou jsme mu nasypaly do postele svědivý prášek. Strejda George říkal, že to funguje." Nevěděla jsem, jestli se mám smát nebo plně využít svůj mateřský vliv. Do malicherného souboje mezi potomky Weasleyovi jsem se každopádně motat nechtěla.

Tohle hašteření bylo vlastně na denním pořádku. A když se probudila i malá Eveline, která na sebe upozorňovala tak moc jsem si přála být někde úplně jinde. Začala jsem přemýšlet, kdy byl ten moment, že jsem dovolila, aby do mého soukromého života vpadli vetřelci z Nebelvíru. Nejspíš to bylo ve třetím ročníku, kdy začala Ginny Weasleyová blbnout.

„Tajemná komnata je znovu otevřena. Nepřátelé dědice, mějte se na pozoru." Zněl mi v hlavě ten nápis, který od rána probírala snad celá zmijozelská společenská místnost. Neděsilo mě to, ale ani jsem z toho nebyla fascinovaná, jako někteří kolem mě. Patřila jsem ke Zmijozelu, ale čistokrevnost a aristokracii jsem každému na potkání necpala.

Díky tomu, co se dělo, Brumbál toulání po chodbách, bez řádného doprovodu, přísně zakázal. Nebyla bych to já, kdybych zrovna teď nepotřebovala prozkoumávat chladné chodby Bradavického hradu. Vyzbrojena hůlkou jsem doufala, že nikde nepotkám Filche s tím jeho otravným smetákem. Asi bych se jen těžko vyhnula trestu a odsuzování ze strany zmijozelských, že jsem naši kolej připravila o těžce vydřené body.

Sám Merlin nade mnou stál a zlomyslně mi přál takový potupný konec. Svištivý zvuk a následný třaskavý výbuch mě vylekal, až jsem se neobratně otočila dokola. Hůlku jsem v dlani tiskla tak moc, až mi začínaly bělat klouby na prstech. Než jsem ale začala reagovat, na hlavu se mi rozplácla zelená páchnoucí tekutina.

„Já ti to říkal, Frede. Dlužíš mi dva galeony, brácho." Hurónský smích se nesl chodbou a já zahanbeně hleděla do tváří těch dvou pachatelů. Smrděla jsem hůř, než červoplaz.

„Takoví tupouni jsou jenom zmijozelští." Místo toho, aby ze sebe vysypali hodně přesvědčivou omluvu, pokračovalo mé veřejné ponížení. Tohle se mi teda vůbec nelíbilo.

„Hlavně, že se bavíte, pitomci. Smůla, že to není vzájemný." Protřela jsem si oči, když mi ta močůvka nejistého původu, stékala po tvářích. Ty dvě paka si byli tak moc podobný, že mě to děsilo. A já jim nedobrovolně dodávala pobavení na můj účet.

Chtěla jsem je proměnit ve dvě odporné ropuchy nebo posít jejich obličej odpudivými vyrážkami. Vidina pomsty ze mě udělala bojovnou saň. A kdyby se tenkrát neobjevil ten nebelvírský prefekt, nejspíš by se mi to povedlo.

Tahle historka se bohužel v téhle rodině zachovala až dodnes. A dědí se nejspíš z generace na generaci, protože jsem ji už za tu dobu, co žiju s touhle bandou, slyšela minimálně pětkrát. Já díky tomu přišla o soudnost a post pravé zmijozelačky.

„Já bych se určitě napálit nenechala. Vím toho víc, než strejda George a strejda Fred." Moudra mých sedmiletých dvojčat byla často neuvěřitelná. Jak Samantha, tak i Emma byly obě úplně stejné a ve většině průšvihů, kterých byly ty dvě strůjcem, se spíš předháněly. Dalo by se říct, že jablka nepadala daleko od stromu a dědičnost se v rodině prostě nezapřela.

„Maminka má totiž zvláštní smysl pro humor, víš, zlato." Obdařila jsem Charlieho, který si už pár let říkal můj manžel, významným pohledem.

Záhadou bylo, že jsem si za ta školní léta pamatovala jen to hezké a bláznivé. I přes všechny události a náznaky blížícího se nebezpečí, jsem si nepřipouštěla to zlé a špatné. Přesto bych nedokázala říct, že se mi všechny starosti vyhnuly.

Dokonce i tenkrát, kdy se začaly objevovat nápisy na chodbách, a škola se stala obětí nepřirozeného zla. Občas jsem se toulala po chodbách a nečekaná náhoda mě zavedla do druhého patra. Podle zvěstí, které kolovaly po Bradavicích, tu kdysi umřela holka.

Povídalo se toho hodně. Nesmělo se chodit do Zapovězeného lesa, nebo že se objevil dědic Salazara Zmijozela. A pak tu byla Ginny Weasleyová a setkání s Ufňukanou Uršulou. Nebýt jejího úzkostlivého kvílení, nedozvěděla bych se, že se jedna malá nebelvírská holka dostala do velkého nebezpečí. 

____________________

Zdravím všechny přítomné i nepřítomné. ;)

Po mnoha a mnoha útrapách, tápání v nekonečném kruhu inspirací, která se ne a ne dostavit. A má osobní múza mě pomalu a jistě začala zrazovat. :( 

Takže co teď? 

Nečekaně mi pomohlo nadšení do něčeho, pro mě, nového. Svět J.K.Rowlingové mě nejspíš natolik okouzlil, že jsem se pustila do něčeho tak nebezpečně krásného.  

O co půjde? 

O lásku, přátelství, rodinu. O vzpomínky, které se nedají vrátit. A hlavně o draky. 

Příběh je celkově psán prolínáním přítomnosti s minulostí. 

Vaše Vee. :)


Odlétla jsem s draky [HP FF]Kde žijí příběhy. Začni objevovat