Under Control [ Loki ff ]

No.1.3.comm.rec.4.

Otevřela jsem dveře do komnat našeho pána, vešla jsem a zas za sebou zavřela. Náš vladař na mě upřel své zarudlé oči, pak se zoufale uchechtnul.

*Pojď sem...*

Postavila jsem se před našeho krále a bez hnutí čekala na další rozkazy, které ale nepřicházely. Náš vládce si mě jen dál zlomeně prohlížel. Něžně mě pohladil po tváři a já dál oddaně čekala na další přání našeho pána.
"Miluji tě..."
Zašeptal.
"Miluješ mě?... Erio?"
Podíval si mi do očí.
"Jak si přejete."
Odpověděla jsem s úsměvem. Bolest v jeho očích se prohloubila, pak jeho pohled zmrznul. Trhnul sebou, nechal mě stát na místě, zařval a mrsknul se zdobenou vázou o zeď. Byl naštvaný. Udělala jsem něco špatně, zhrozila jsem se.

Poté se sesunul po zdi mezi střepy porcelánu a zakryl dlaněmi svůj obličej.

Počet mých příkazů znovu klesl na nulu a tak jsem pořád stála na stejném místě a nečinně pozorovala našeho vládce.

"Nemůžu tě zbavit magie... Odešla bys."
Ozval se ochrapělý, v půli věty se lámající hlas.
"Jak si přejete."
Usmála jsem se a otočila se k odchodu.
"Ne, stůj!"
Vyškrábal se zpátky na své nohy náš panovník.
"Zůstaň tu."
"Ano pane. Ještě něco pro vás mohu udělat?"
"Jen tu zůstaň."
Opřel se rukama do svých kolen a zhluboka se nadechl.
"Jsem na vždy vaše."
Usmála jsem se, snažíc se potěšit našeho vladaře.
"Jasně."
Zvedl své zarudlé oči, uchechlt se a svůj pohled vrátil k zemi.

...

"Co si pamatuješ z dnešního dopoledne?"
Ozval se po chvíli náš král.
"Co si jen přejete."
Odpověděla jsem nejistě.
"Ne! Co si pamatuješ, paměť, máš svou paměť, sakra!"
"Ale... Podle vašich příkazů nic nemám."
Zarazila jsem se.
"Ne! Samozřejmě že máš! Co jsi dělala dnes dopoledne!"
"Dnes ráno jste..."
"Ne, potom."
Přerušil mě náš vládce.
"Šla jsem do sálu, tak jak jste přikázal. Sledovala jsem vaše rozsudky, jak jste mi přikázal."
"Správně... A pak? Co se stalo potom?"
"Vydal jste rozkaz a... Pak si nejsem příliš jistá. Pamatuji si šum, křik..."
Místnosti se zhostilo ticho.
"A bolest?"
Zeptal se polohlasem.
"Ne, jen šum."
Odpověděla jsem s úsměvem.
"Dobře."
Pousmál se.
A znovu se kolem nás rozlila tíživá silence.
"Jste naštvaný..."
Zeptala jsem se opatrně.
"Nejsem."
Odpověděl šeptem.
"Dělám chyby, omlouvám se."
Sklopila jsem oči.
"Ne, to já..."
Otočil se na mě a udělal pár kroků aby zmenšil vzdálenost mezi námi.
"Neděláš nic špatně."
Usmál se náš pán.

...

"Dnes přespíš tady..."
Odmlčel se.
"tedy pokud chceš..."
"Jak si přejete."
Odpověděla jsem.
"Samozřejmě..."
Zašeptal a sklopil oči.