„Mami! Tati!“
„Zlatíčko! Prosím tě Utíkej..Ahh!“
„Mami! Tati! Pomozte jim někdo!“
„Klid malá!“
„Nechte mě! Prosím! Mami! Tati!“
„Proč tam jen tak stojíte?! Pomozte jim...Prosím!!
„NE!“
S výkřikem jsem se probudila. Z očí mi tekly slzy a čelo jsem měla orosené potem. Probudila jsem se ze spaní. Zase. Odhrnula jsem ze sebe peřinu, přehoupla nohy přes okraj postele a zvedla se do sedu. Snažila jsem se dýchat pomaleji, ale můj dech byl rychlejší, než po delším a náročném běhu. Tohle už jsi zažila snad tisíckrát! Vzchop se!
Po chvíli se můj dech opět zpomalil a já sebou praštila zpět do postele. Uvědomila jsem si, že mi stále tečou slzy. Se vztekem na sebe sama jsem si je setřela z tváří a očí. Měla bych na to být už zvyklá, stane se to každý rok, pokaždé v ten stejný den. Den mojich narozenin. Pokaždé je to ale tak reálné. Tak živé. Jako v ten den... Zatřepala jsem hlavou a snažila se přestat na to myslet. Po chvíli jsem se převalila na bok a podívala se na budík. „Ts“ odfrkla jsem si. Dvě ráno. Zhodila jsem ze sebe peřinu a vstala. Okamžitě po opuštění peřiny mě zachvátil chlad. Oblékla jsem si první dvě ponožky, které mi přišly pod ruku a vyšla jsem z pokoje. Hned po mé levici byly schody do přízemí. Chvíli jsem měla nutkání sejít dolů, ale pak mě něco napadlo. Vydala jsem se doprava. Byly tam další dva pokoje. Chytla jsem kliku od dveří blíž ke mně a opatrně jsem je otevřela. Vrhla jsem pohled na spící postavu v pokoji. Stále spala. Snad. Obličej jí nebyl vidět kvůli pramenům vlasů v obličeji. Na rozdíl od mích čistě blonďatých je dívka měla kaštanově hnědé. Byla to moje "sestra" Eve. Alespoň ve spánku vypadáš hezky. Pomyslela jsem si a zašklebila se. Potichu jsem se přikradla k její knihovně a podívala se po tom, co jsem hledala. Nakonec jsem konečně nahmatala starší knihu, která, jak jsem věděla, byla mezi knihami: Pohádky mezi světy a Známé i neznámé. Vytáhla jsem ji. Byl to objemný svazek. Nepoznala jsem jak vypadá, ve tmě jsem skoro nic neviděla. Byla to Eveina nová kniha, dostala ji před týdnem k narozeninám. Chtěla si ji dnes začít číst... no... asi si ji nepřečte. Usmála jsem se při pomyšlení na to jak bude zítra ráno vypadat, až knihu nenajde. S knihou v ruce jsem potichu došla k jejímu oknu a otevřela ho dokořán. Ať má "čerstvý vzduch" potom jsem z pokoje odešla a opatrně znovu zavřela dveře. Ve svém pokoji jsem si rožnula lampu a podívala se na knihu. Obal měla z tmavě rudé kůže a na ní bylo zlatým písmem krasopisně napsáno:
Tajemné bytosti tohoto světa.
Otevřela jsem knihu na poslední stranu a podívala se na rejstřík. Byly tam opravdu všemožné bytosti, které kdysi bydlely na tomto světě. Sirény, slytherinové, pegasové, jednorožci a jiní vzácní mystičtí tvorové. Zaujala mě ale jedna věc, největší kapitola byla věnována drakům. Jako každý člověk jsem věděla, že draci už skoro nejsou považováni za existující. Většina lidí už je brala... spíše jako pohádku, než realitu. Draci byli velice mocní tvorové. Nikdo je ale už opravdu dlouho nespatřil. Nalistovala jsem první stránku kapitoly Draci a dala se do čtení.
