Korian rhaon. Ledové Drápy. Místo které je neustále pokryté sněhem a ledem. Mezi vysokými horami se prohání silný a smrtelně ledový vítr. Na celém území které se táhne od Pustiny až po pobřeží Ledového moře jsou vysoké různě se protínající, sněhem pokryté hory, jejichž vrcholy sahají vysoko nad mraky. Podmínky pro život tu nejsou nijak skvělé. Slunce se tu neukáže mezi sněhovými mraky, voda je ve formě zamrzlých horských bystřin a vypěstovat cokoli je tu nemožné. Jediné rostliny co se zde uchytili jsou jehličnaté stromy a to jen řídce. Tato potrava je ale dost pro horské kozy, které jsou téměř jedinou věcí díky které přežívám. Je jich ale mnohem méně, než horských vlků a medvědů. Krajina vskutku není příliš pohostiná. Tato krajina je též známá jako "vyhnanství". Nežije tu žádný člověk.... Až na mě, a upřímně, nic proti tomu nemám, je to vlastně jedna z věcí kvůli které tady jsem. Ve společnosti lidí jsem byla většinu mého života. Na toto místo jsou lidi posílání, když provedli něco špatného. Nebo hůř. Nikdo si to ale sám nevybral. Nikdo kromě mě. Já si tohle zvolila. Já sama odešla žít sem. Do této pustiny. Přišla jsem sem poté co jsem-... no, prostě před delší dobou. Čas se tu hlídá velice těžko. Slunce nejde vidět a hory jsou vždy pod závojem mlhy spojené se sněhovou bouří. Díky mrazivému počasí jsou hory pokryty několika vrstvami ledu. Na některých místech i několik metrů tlustých. Každý den je zde nový sníh a na říčkách nové pokrývky ledu. Už jsem vzdala snahu vysekat do něj díru a dostat se k vodě v tekutém stavu. (Jestli tady taková voda vůbec je.) Jediná krytá místa jsou jeskyně. Jednu jsem našla hned první den. Její tehdejší majitel po zimním spánku cenil na nezvané návštěvníky tesáky. Byla to první kůže kterou jsem získala. Vchod do jeskyně byl na závětrné straně na plácku mezi dvěma horami. Kousek byl lesík jehličnatých stromů známé odrůdy Liaraparin. Známé, ale vzácné. Je to pevné dřevo známé svou trvanlivostí. V těchto horách ale byla tato odrůda rozšířená. Po krátkém průzkumu jsem narazila na známky přítomnosti těch horských koz a na potok pitné vody vedoucí lesíkem, byl snad jediný dost rychlí na to aby nezamrzl, nicméně byl stále příšerně ledoví. Byl to, a stále je, náš jediný zdroj pitné vody. Ano, Náš. Úplně sama tu nejsem. Cuknu s sebou a otevřu oči. Ledová voda mi začne stékat po ruce. Čutora je naplněná. Přeběhne mi mráz po zádech při pocitu takového chladu. Stále jsem si nezvykla na zimu, která zde panuje. Kdysi jsem žila v teple, s teplou vodou, nemusela jsem takhle přežívat... Přestaň na to myslet! Bylo to už dávno. Víš co se tehdy stalo! Zvednu se a vydám se směrem k jeskyni. Touto cestou chodím několikrát denně, stejně je ale vždy zavátá. Prodírání se sněhem vysokým po kolena při vánici bohužel není moje oblíbená činnost, ale těmto horám je to, co rád děláš a co ne, zcela lhostejné. Jestli tu chcete žít musíte si zvyknout na to, že pokaždé když vyjdete ven, udeří vás do tváří ledový vítr, že ve chvíli máte vše promočené na kost a že většinu času máte v botách sníh. Ale samozřejmě tu zbývá ta podmínka. "Když tu chcete žít." Kdo by tu chtěl žít? Odsunu vrstvu kůží které tvoří ochrannou vrstvu, která odděluje vnitřek jeskyně od mrazivého venkovního prostředí. Vchod je snad pět kroků vysoký, a osm široký. Je vytvořen z několika-... Ze spousty kůží sešité tak, abych je dokázala sama odsunout a zároveň, aby se sem dokázal vejít... on. Teplo mě celou obstoupí. Trvalo dlouho než jsem jeskyni vytopila, neustále musím všude udržovat oheň, aby bylo v jeskyni teplo. Ten prostor už znám. Jeskyně se od vchodu zvyšuje a v jejím nejvyšším bodě je strop snad deset kroků od země. Od vchodu k protější stěně je to asi dvacet kroků. Uprostřed jeskyně hoří obrovský oheň obklopen do kruhu menšími u kruhové stěny. Nad velkým ohněm je ve stropě díra, která odvádí kouř z jeskyně. Tuto jeskyni si pravděpodobně přizpůsobil své potřebě její někdejší obyvatel. Když jsme sem poprvé přišli, našli jsme pozůstatky vyřezávaného nábytku. Díky tomu, že byl vytvořen že stromů Liaraparin vydržel. Byl už ztrouchnivělý, ale bylo jasné že ho vyřezával člověk. Nevím co provedl, proč sem byl vykázán, jestli ho zadávil ten medvět, nebo umřel přirozenou smrtí. A pravděpodobně to ani nikdy nezjistím. Některé věci byli ale téměř nepoškozené. Například některé nádoby na vaření, nebo postel na které spím. Ty nádoby jsme přestěhovali buď k ohni na vaření, nebo na starý stůl jako nádoby na uložení potravin, nebo koření. Mám spoustu času na to, uvařit vodu. On se stejně vždy vrací až skoro při západu slunce. Jedna nádoba je hned u ohně. Přijdu blíž a vyliju obsah dvou čutor do nádoby. Teď jen počkat dokud voda nezačne vařit. Přejdu do zadní části jeskyně. Mám tam něco jako "můj koutek" přenesla jsem tam většinu použitelněho nábytku. Mám tam postel nějaké skříňky a případné soukromí. I když jsem většinu času sama. Připadám si tam více v bezpečí, více v pohodlí. Možná proto že mi to připomíná to, odkud jsem přišla.
****
Vzbudila jsem se. Sakra, musela jsem usnout. Vstanu z postele a vyběhnu před jeskyni. Světla ubylo. Musela jsem spát nejméně dva stupně slunce. Zanedlouho začne zapadat. Voda už se za tu dobu musela vypařit. Zdá se, že mě čeká ještě jedna cesta k bystřině.
***
V tuhle dobu chodím pro vodu nerada. Je ještě větší zima a šero, než za dne. Bílá pokrývka máte oči ještě více, než normální povrch, proto je mnohem snadnější přehlédnout nějakou nerovnost, nebo zakopnout a upadnout, případně si vyvrtnout kotník. Nemluvě o tom, že divocí vlci jsou v tuhle dobu mnohem aktivnější. Za dobu, co jsem tady, jsem si dokázala najít způsob, jak se i ve sněhu pohybovat tiše, když máš štěstí a případný nepřítel tě nevidí a vítr vane od něj k vám, tak tě ani nezaregistruje. Samozřejmě "štěstí" ale nemáme vždy že? Když si vás všimne, vaší jedinou záchranou je pak pouze vaše všímavost. Pokud ji máte, stačí vám pak "jenom" nějaká zbraň a šikovnost se s ní ohánět. Zbraň mám. Kdybych tady byla beze zbraně, dlouho bych nepřežila. Používám hlavně svou dýku. Pak mám ještě... To je jedno. Používám JEN dýku. Zacházet s ní umím, mám ji už od dětství... A dost už o tom! Přivádí to špatné vzpomínky. Ale většinou ani ta zbraň nestačí. Kdyby byl vlk jeden, bylo by to jednoduché. Vlci ale útočí pouze ve skupinách nejméně po třech a to už pak hrajete jinou hru. Jejich hru. Čutory se začínají plnit. Z rukou rychle vyprchává teplo a začínají mrznout. Zavřu oči. Ten chlad je vždy těžké vydržet. Možná bych mohla- Zašelestění za ním levím ramenem. Okamžitě ztuhnu. Křupnutí větvičky vlevo. Čutory jsou plné. Šelest přede mnou. Jsem v jejich kruhu. Rychle jsem si je zavěsila přes rameno a vytáhla dýku. 1.... 2..... ......3! Rychle se otočím s dýkou nastraženou. Rozběhnu se. Slyším jak se pohnuli i vlci. Pochopili, že jsem je slyšela. Musím zasáhnout dříve. Běžím tak, kde by měla být mezera. Slyším jejich běh. Otočím hlavu. Jednoho vidím. Blíží se a snaží se mě dohnat. Mám pouhé dva kroky náskok. Další vlci jsou trochu pozadu. První vlk se najednou odrazí a skočí. Rychle se otočím a dýku, kterou mám v pravé ruce, mu pohroužím do těla. Přesný zásah! Srdce. Vlkovi ochabnou nohy a najednou je hrozně těžký. Rychle vytáhnu dýku z těla a utíkám dál. I když byl úder rychlí trval drahocenné vteřiny a vlci stáhli můj náskok. Jeden je přímo za mnou. Skočí po mích zádech. Výpad znovu udělat nemůžu, dohonil by mě ten poslední vlk. Uskočím, ale později, než by bylo dobré. Hned po úskoku mě jako meč bodne obrovská bolest ve stehně. Vyhrknou mi slzy. Jen těžce se přinutím běžet dál. Vlk mi uštědřil obrovský škrábance až do masa. Otočím se. Ten vlk na mě skáče znovu, zprava. Výpad není v téhle situaci možný a uhnout nestihnu. Jen z poslední vůle vrhnu dýku. Zasáhla cíl. Vlk jako by se ve vzduchu zhroutil. Neškodně spadl do sněhu za mnou. Už zbýval jen jeden, ale mám problém. Kdybych nebrala ten fakt, že jsem kompletně beze zbraně, zbylo by mi tu ještě to příšerně bolestivé zranění , které velmi ztěžuje moji schopnost běžet. "Naštěstí" už jsem venku z lesa. Je tu mnohem větší vrstva sněhu, téměř vyšší než ten vlk, takže je mnohem pomalejší než v lese. Už jsem jen kousek od jeskyně. Každý pohyb je další bolest. Peru se zuby nehty o každý další krok, který chci udělat. Zbývá mi jen pár kroků, je to ale těžké. Vánice se mnohem silnější, než jaká byla když jsem šla k potoku. Už tam jsem! Pět kroků!- Spadla jsem. Stalo se to nejhorší, co se mohlo stát. Snažím se vstát. Celým tělem mi projede bolest. Nedovolí mi vstát. Zvládnu se jen otočit. Vidím jak se vlk blíží. Končím. Najednou vítr zesílí. Zavalí mě stín. Slyším jak vlk zakňučí a vidím jak se stahuje. Vím co se stalo. Je tady. Po vlkovi zbyli jen stopy ve sněhu.
Nová kniha pro všechny milovníky draků! Ano, bude tam drak. #spoiler
