Jsem vzhůru. Otevřu oči a začnu se zvedat do sedu. Okamžitě toho zalituji. Tepavá bolest v noze mi připomene, co se včera stalo. Pomalu a jistě se snažím zvednout, ale velká tlama, která mi až do teď klidně ležela na klíně, mě vrací zpět do postele. „Nech toho Sammire...“ zamumlám. Je otravný, zvládnu to! Když vzhlédnu zjistím, že se na mě dívá svýma očima. Zahledím se mu zpříma do očí. On mi to vrací. Nepovoluj! Nemá pravdu! Nemůžeš tady jen tak ležet! Sakra. Uhnu očima. On jen zavrtí hlavou.
Ty jsi pořád stejná. „Nech toho! Musím vstát! Ty pro vodu nemůžeš! Nedokážeš ji nijak přenést!“ Podívá se na mě. Z jeho výrazu se zformuje něco jako vítězný úsměv. Tak sleduj. Zamává křídly a než se naději, už je venku z jeskyně i s jedním velkým kastrolem. Sakra. Ale alespoň odešel. Pomalu ale jistě se začnu zvedat... a okamžitě se zase svalím do postele. Super. Bez něj nevstanu.
***
Je zpět. Otočím hlavu a zakleju, když vidím a slyším, že nádoba, kterou držel v tlamě, je z poloviny naplněná vodou. Vítězně se na mě podíval. „Fajn, umíš nosit vodu! Ale stejně musím vstát! Jdeš lovit, takže někdo musí udržovat oheň! Ha! Co uděláš teď! Rozdvojíš se?“ On jenom odloží nádobu k ohni a pak se podívá jinam. Sledovala jsem jeho pohled. Jako vážně? Pamatujete ty vlky ze včerejška? Tak ti tam jsou nakupení na sobě. Sammirovi se zřejmě podařilo dostat i pár koz. Je tam ale rozhodně dost jídla, alespoň na dnešek. „Fajn! Vyhrál jsi. Stejně ale nechápu, proč mě prostě nenecháš jít!“ Znovu na mě upřel oči, pak jen naklonil hlavu na stranu a jakoby zvedl obočí. Výraz mi říkal úplně jasně, co si myslí. Nezapomeň, že jen díky mě teď žiješ. Taky jsi to byla ty, kdo si nechal pohroužit drápy do masa. Ale no tak. „Už jsem ho skoro měla!“ Je to pravda! Kdyby mi ho nevystrašil, já neztratila zbraň a nenechala se podrápat.... Aha... On si jenom odfrkne a pohodí hlavou.
Jo, jasně. Sammir je můj jediný společník. Už nějakou dobu jsme spolu. Seznámili jsme se.... Řekněme že kdysi, máme spolu ale větší pouto, než je podle naší "konverzace" poznat. Sammir je můj drak. Ano MŮJ drak a je zároveň jeden z mála zbývajících draků. Kdysi jsem jeho vejce našla. Jakmile jsem se ho dotkla, vytvořilo se mezi námi pouto. Takové pouto se může vytvořit pouze mezi někým, kdo k sobě patří. Je to neporušitelné. Naše osudy jsou navždy provázány. Sammir je už o dvě hlavy větší než já. Je to černý drak, jehož šupiny mají matný fialovo-modrý odlesk. Jeho křídla mají rozpětí dohromady snad dvacet kroků. Jsou celá černá, jen konce křídel jsou barevné jako noční obloha. Hlavu má ozdobenou dvěmi černými majestátními rohy a uprostřed "čela" má zasazený malý krystal stejné barvy, jako konce jeho křídel. Stejnou barvu mají taky jeho oči. Jsou stejné jako ty moje. Nevím jak, ale i když Sammir neumí mluvit lidskou řečí, vždy vím co mi chce říct. Z jeho výrazu, pohybu, nebo zvuku, který vydá, poznám, co mi chce sdělit. Bylo to tak vždy.
Ucítím, jak se mi něco vecpe do náruče a to mě vrátí zpět do jeskyně plné ohňů, na mé lůžko. Otevřu oči. Sammir mi položil hlavu na klín. Byla velmi těžká a z jeho nozder se valil horký vzduch. Začnu ho jemně hladit po šupinách na krku. Ani by jste mi neuvěřili jak jsou jemné. Sammir zvedne hlavu. V tlamě drží nějaké obvazy a hojivou mast. „Díky.“ zašeptám a dám se do bolestivé práce, obvazování nohy.
***
Je už pozdější odpoledne. Byl to dlouhý den. Sammir se ode mě skoro nehnul a nedovolil mi se jenom pohnout z místa. Někdy je až příliš starostlivý, mohla jsem mu pomoct! Až teď poprvé odešel pro dřevo. Nastala moje chvíle. To zvládneš! Je to jenom malá procházka! Budu zpátky dříve, než se Sammir vůbec vrátí. Zvednu se do sedu. Po denním ležení, se mé noze udělalo očividně mnohem lépe, než bych čekala. Pomalu jsem se zvedla. Teď už jen dojít k tomu vchodu z kůží. Tak jo, první krok. Neboj jen trošku to zabolí, bude to v pohodě! Došlápla jsem a přenesla váhu. Skoro nic necítím! Bolí to mnohem méně, než jsem čekala! Postupně jsem se dopracovala skoro až ke kůžím, ale. „Ahoj Sammire!“ Vrátil se mnohem dříve než jsem předpokládala. Nejspíš mi to trvalo mnohem déle, než jsem si myslela. Jeho výraz je naprosto jasný. Jdi zpět do postele, jsi zraněná!
Ale no tak.
„Sammire nech toho! Je mi fajn! Chci si zajít jen na krátkou procházku! Jen ven před jeskyni. Jsem už v pořádku. Ta noha už skoro nebolí!“ Kdyby chtěl, dokázal by mě prostě dostrkat kamkoliv. Jsem zraněná a i kdybych se dokázala bránit, neudělala bych to. Nedokázala bych to. A on zřejmě taky ne. Dobře, ale jen na chvilku.
Jeho obrovská tlapa prostě vzala kůže a odstrčila je, abych mohla projít. Díky Sammire. Čerství vzduch je úžasný. Přece jen, moje postel je až vzadu v jeskyni, není tam zrovna nejčistší vzduch. Hmmmm...je to skvělé-... Někdo se na mě dívá. Otočím se. Cože? Ne! To snad ne! Co tu dělá? Jak se sem dostala? Ne ne ne ne! To se nesmělo stát! Přede mnou jsou ledové úlomky a na nich sedí dívka, a usmívá se na mě!
