Zkáza

Opíral jsem se zády o hnědé dřevo židle. V jedné ruce jsem měl černobílý puntíkovaný hrnek s kouřící horkou čokoládou, v druhé knížku. Střídavě jsem upíjel nápoj a užíval si jeho chuť. Magie postav z knihy a sladká chuť byly balzámem na duši. Mohl jsem mít jakkoliv špatnou náladu, ale tohle mi vždy pomohlo.

Byl jsem sám v obýváku. Můj úžasný bratr mi vlezl do pokoje a hrál něco na počítači. Byl nemocný, takže kromě vysoce hrubých nadávek protínaly klidnou atmosféru i vlny dráždivého kašle. Jinak tu byl úplný klid. Rodiče se šli někam projít, a nás nechali doma.

Postupně jsem začal vnímat, že roztopená čokoláda začíná chladnout a docházet. S množstvím nápoje se tenčila i kniha. Když jsem konečně vyprázdnil obsah černého hrnečku s bílými puntíky, dočítal jsem zrovna poslední stránku.

Knihu jsem s hlasitým klapnutím zavřel a zvedl se ze židle, abych vzápětí uklidil hrnek. Nějak jsem teď neměl co dělat. Nakonec jsem se rozhodl pro procházku kolem mého bydliště. Obul jsem si tenisky a vzal si teplou bundu, počasí se zlepšilo, ale teplo pořád ještě moc nebylo. Rychle jsem ještě oznámil bratříčkovi, že odcházím. Zabouchl jsem dveře a seběhl schody.

Skrz ulice jsem přešel do o něco temnějších zákoutí naší čtvrti. Zalovil jsem v kapse, vytáhl mobil se sluchátky a pustil si soundtrack z mé poslední dohrané hry. Prohrábl jsem si své černé divoce zvlněné vlasy. Pravou rukou jsem z druhé kapsy vytáhl krabičku cigaret, doufaje, že rodiče si pro procházku vybrali jinou lokalitu než já.

Vrstva papíru hravě vzplála a plíce mi brzy nasytila hromada škodlivého kouře. Vím, že je to nezdravé. Hlavně díky těm hnusným obrázkům, na které se stejně nemusím dívat, mám totiž speciální plechovou krabičku. Ta už je o něco hezčí. Samozřejmě také vím, že bych měl být plnoletý, což nejsem, ale za ten pocit uklidnění to stojí.

No, uklidnění zrovna teď moc neplatí. Spíše se společně s hudbou nechávám unášet svými myšlenkami. V nepříliš daleké hospůdce je párty. Je tam velký okruh lidí, mých kamarádů, kamarádů mého nemocného bratra a spousta dalších lidí. Mně se tam ale vůbec nechtělo, a tak jsem zůstal doma. Své přátele bych rád viděl, ale ty bratrovy už tolik ne.

Přes rty mi vycházely obláčky dýmu, a přes mysl vzpomínky. Dařilo se mi vzpomínat na školku, základku, všechno. Někdy jsem se musel pousmát.

Avšak proud myšlenek plul dál. Zastavil se u modrých očí. Většina lidí si postupně začíná myslet, že jsem asexuál, jenže to není pravda. Vlastně ani pořádně nevím, kdo mě přitahuje. Necítím potřebu projevovat nějaké náznaky náklonnosti nebo okukovat své okolí jako moji přátelé. Všechen svůj cit si nechávám pro osobu, která obsadila mé srdce. Má to ale háček, on mě nikdy nebude chtít...

Plamen cigarety dohořel, s ním i mé myšlenky a playlist. Postupně jsem se rozhodl vrátit domů. Cesta byla poměrně zdlouhavá. Byla mi zima, a tak cesta ubíhala mnohem pomaleji.

Rudozlaté slunce zapadá,
krvavá růže rychle uvadá.
Její krása upadá,
utrpení je to, co mě napadá.

Doma jsem pověsil bundu na věšák a sundal si boty. Na lavičce, hned vedle mě, ležely rukavice s čepicí, jako by se mi vysmívaly. Bylo už tepleji, ale k večeru se začínalo ochlazovat. Přemýšlel jsem o tom, co budu dělat. Knížku mám dočtenou, věci do školy hotové, bratra se mi nechtělo rušit... Nakonec jsem to rozhodl vyřešit jednoduše: porušování zákonů, ačkoliv to je špatné, je vždy zábava.

Přesunul jsem se do kuchyně, odkud jsem vzal větší sklenici. Z menší skříňky jsem vytáhl láhev obsahující zelený vysokoprocentní alkohol. Bylo mi úplně jedno, jestli to je špatné, nebo ne. Co oči nevidí, to srdce nebolí.

Třetinu sklenice jsem naplnil tekutinou. Dále jsem si na lžičku dal kostku cukru. Do sklenice jsem poté přes cukrovou lžičku nakapal vodu. Lehce jsem jen smočil rty a otestoval, zdali to mám správně namíchané. Taky že jsem měl.

První doušek zachvátil můj krk jako Divoký oheň loďstvo Baratheonů, zelený oheň mě donutil se prudce rozkašlat. Druhý byl o něco lepší, mé tělo si pomaličku přivyklo na tu hltan spalující chuť a poddalo se alkoholovému opojení.

Lokty jsem se opřel o kuchyňskou linku a oheň opakovaně zchvátil celé mé tělo. Zelená, možná až otravu alkoholem přivádějící, tekutina ze sklenice zmizela jako pára nad hrncem. Rukama jsem opustil linku a chtěl přejít do bratrova pokoje, byl jediný volný, jenže se mi prudce zatočila hlava, svět se otočil, a já silně zavrávoral. Tak asi nikam nepůjdu...

Místo toho jsem si jednoduše sedl v kuchyni na zem. Pociťoval jsem nepříjemné točení hlavy a vše okolo mě se nepřirozeně pohybovalo. Vír okolí lehce přerostl ve vír myšlenek. Proud myšlenek líně plul všemožnými tématy, ale nakonec přeci jen skončil u modravých pomněnek.

Ruku zaplést do hnědi vlasů,
obtočit druhou kolem pasu,
hnědou kadeř s černou,
hnědé dřevo v řeku modrou.

Dlouhý kontakt očí,
kolem tebe vše se točí,
dotek polštářků sametu,
v okamžiku rozkvetu.

Dotek kůže na kůži,
v lících rudou růži,
fialky okrasou krku,
kaňky inkoustu brku.

Prudce krátí mi dech,
každý tvůj tlumený vzdech,
není to žádný laciný trik,
jen a pouze slastný křik.

Vratkých kolen třas,
prudké svírání řas,
chci vidět každý den,
tento pouhý sen.

Proč vlastně jen snít, když můžeme u svých snů bdít? Vyplulo mi v hlavě. Možná to není tak špatný nápad, vždyť toho nechci tolik. Vlastně to vůbec není špatný nápad. S tím jsem ukončil své poměrně dlouhé rozjímání. Lehce jsem se opět zvedl, ne že by se mi vše pořád lehce netočilo...

Stačilo si vzít tu samou bundu, ty samé boty a dílo bylo dokonáno. Jednoduše jsem odešel, bylo mi to jedno, stejně mě bratr nespíš nebude hledat. Seběhl jsem schody a šel přesně opačným směrem, než předtím.

Stačilo projít mezi dvěma budovami, které byly vždy k večeru velmi děsivé. Nebylo tam žádné veřejné osvětlení, nic. Naštěstí se mi nikdy nic nestalo a dnešek nevyšel z pravidla. Dál už byla světla ozařující dlážděnou cestu, na jejímž konci už byl skoro můj cíl. Stačilo jen pár kroků, přejít dřevěný most přes říčku a vyjít schody nahoru.

Dveře lehce zavrzaly a já se ocitl uvnitř. Do obličeje mě praštila oblaka kouře. O to, že by to ze mě táhlo jsem se bát nemusel, už to tak dávno bylo. Pár mých přátel si mě brzy všimlo, mávali na mě, ale můj cíl byl jiný.

Nakonec jsem se posadil ke stolu bratrových kamarádů. Někteří z nich byli i mými přáteli, ale u určité osoby z nich bych chtěl, aby to bylo víc. Ta osoba zrovna seděla vedle mě, popíjela jablečný džus a usmívala se, soudě podle toho prazvláštního úsměvu, to možná nebyl jen džus.

Vždy mě zajímalo, po čem voním, teď asi po kouři, alkoholu, nočním vzduchu a skořici, fakt okouzlující kombinace. Ale kolem sebe jsem cítil jen jablka a čokoládu. Bože, jak já miluju čokoládu... Chci to vědět, riskovat, překročit Rubikon. Chci vědět, jestli chutná jako čokoláda. Kašlu na to! Udělám to! Nejspíš tím asi zničím úplně všechno, ale vždyť je to stejně jedno. V nejhorším případě se to jednoduše stane mou zkázou.

Jeho jméno mi splynulo ze rtů lehčeji, než jsem čekal. Otočil ke mně hlavu a jeho oči mě propalovaly jako světlomety. Udělal jsem to nejrychleji, jak to šlo. Spojil jsem naše rty v jedny a doufal, že toho nebudu litovat.

Srdce se mi prudce rozbušilo, jako loď zmítaná v bouři. Elektrizující vlny byly všude, dostaly se až do konečků prstů. Cítil jsem chuť jablek, něžnou sladkost rozplývající se všude, zároveň mě chuť čokolády vrhala do silného omámení.

Už takhle mi srdce bušilo jako splašené, až jsem si říkal, jestli mě ta tachykardie nezabije a plíce vyvolávaly pocit, že vypověděly svou službu. To vše bylo ale jen pouhou maličkostí, zrníčkem písku vůči pyramidě, když se mi zapletla ruka do vlasů a přitáhla si mě blíž...