Budiž tma.

,,Je větší tma, když světlo zhasne, než kdyby nikdy nesvítilo. "
     John Steinbeck

V kostelíku panoval lezavý chlad, tma a všeprostupující pach vlhka a plísně. Jako bych vkročila do sklepení plného starých brambor. Moje kroky se na ošlapané a rozlámané dlažbě hlučně rozléhaly. Lavice už stály na svých původních místech, oltář byl očištěný od nánosu prachu a omítky, jen jednoduše ozdobený smrkovými větvičkami s červenými pentlemi. Vyřezávané jesličky jsem matně tušila vedle oltáře, před kterým jsem zastavila, abych si připálila malou svíčku od Betlémského světla, které už několikátý rok z Betléma nedorazilo. Chránila jsem mihotavý plamínek dlaní, než jsem svíčku umístila vedle několika dalších pod obraz Panny Marie.

,,Nedokážu se již modlit, ztratila jsem víru," šeptla jsem omluvně k obrazu. Zůstal mi jen střípek naděje, který jsem ukrývala v nejtemnějších hlubinách svého zkamenělého srdce. Nemohla jsem vyslovit ani jeho jméno ze strachu, že by se ta naděje rozpadla v prach.

Naděje, že by se vrátil domů. Zdravý.

Vitráže ještě stále chránilo bednění, věž byla zvenku rozstřílená a kostelní zvon odvezli a roztavili hned na počátku okupace. Kostel vypadal jako my všichni, s vybudovanými ochrannými valy, poničený a s vykradenou duší.

Plameny svíček se zachvěly v náhlém průvanu. Bouchly vchodové dveře a prostorem se rozléhaly těžké dunivé kroky. Blížily se neúprosnou rychlostí, přinášely s sebou vysokou mužskou postavu vojenského držení. Voják znamenal jediné, problém. Co tady o půlnoci chtěl? Měl být zalezlý v teplé posteli a chrnět. Podvědomě jsem couvla.

Jen se pomodlí a půjde pryč, utěšovala jsem se. Ostražitě jsem sledovala muže vystupujícího ze tmy.

Byl strhaný a špinavý, oblečený ve vojenském stejnokroji, obličej pokrytý neudržovanými černými vousy.

Podlomila se mi kolena, zachytila jsem se lavice vedle sebe, abych neupadla. Ruka mi vystřelila k ústům.

,,Danieli! Danielku můj, ty jsi se vrátil." přeskočil mi hlas. Hlava se mi motala a v uších hučelo jako v komíně. Snad to není jen sen. Chtěla jsem se mu vrhnout do náručí, nechat zmizet poslední dva kroky mezi námi, stejně pekelné jako dva roky, které jsme se neviděli, ale zarazila jsem se.
Propichoval mě chladným pohledem, děsivě mrtvých modrých očí. Na rtech mu zamrzl úsměv, když pohledem sklouzl z obličeje na moje vyboulené břicho pod vlněným kabátem.

,,Takhle jsi na mě čekala, Anno?" sykl.

Porovnal si na rameni řemen, na němž mu visela puška, a otočil se. ,,Půjdu domů."

Po tvářích se mi řinuly hořké a příliš dlouho zadržované slzy. ,,Danieli, prosím. Netušíš..."

,,Co přesně netuším?" vztekle se ohlédl. ,,S kým jsi se muchlovala, když jsem byl na frontě? Nebo za koho ses stihla vdát?" Rozhodil rukama.

Vrazila jsem mu políček.

Pár vteřin jen tiše stál a zíral na mě. To už není on, není to mladík, který odešel bojovat proti nacistům. Je to cizinec. Ustoupila jsem o krok. Chytil mě za paže, zaryl do nich prsty v kožených rukavicích.

Čišela z něj zášť, nekonečná zloba namíchaná v jedovatém koktejlu se smutkem a bolestí.

,,Kdo? Ať mu můžu jít prohnat kulku hlavou," zavrčel mi do obličeje.

,,Pusť mě."

,,Ne, tohle mi dlužíš." Sklonil se, až jsem mu viděla plamínky svíček odrážet se v očích, kruhy pod očima i čerstvou jizvu na levém spánku.