já tě vždy přijdu zachránit, ale kdo se vrátí pro mě...

6.

Pov Kirishima:

Nechápu proč by mě nechávali žít a ještě k tomu mi sem nosili jídlo.
Jíst to tedy rozhodně nehodlám, doufám že se nezdržím dlouho.

Pov Bakugou:

Uběhla další den a po Kirim jako by se slehla zem, ale já to nevzdám a věřím že ho najdeme...

Pov Kirishima:

Opět se otevřeli dveře a do místnosti vstoupil ten popálený kluk z párty.
Představil se mi jako Dabi.
Já jen seděl a mlčel, a tak začal znovu mluvit on."Podívej měl by ses najíst, nejsi zrovna ve stavu kdy by jsi si mohl vybírat."
"Nechci díky, já věřím že pro mě hrdinové přijdou a nenechají mě tu. A kdyby ano, tak radši umřu.
Dabi:" jak myslíš, ale jestli si doopravdy myslíš že tě tu najdou tak není úplně dobrá strategie umřít hlady."
Dál už jsem se s ním nebavil a tak odešel. Vyhodnotil jsem že bych asi vážně neměl umřít když čekám na záchranu tak jsem se najedl a čekal. Čekal jsem den, dva, tři, týden, měsíc... Až jsem se vzdal šance na záchranu a začal se pomalu přizpůsobovat životu zaporáka. Kromě Dabiho jsem začal být v kontaktu i s ostatními zaporáky, ale ven jsem pořád nesměl a tak mi Dabi neustále dělal společnost, začal jsem se v názorech shodovat s ostatními členy ligy a sám se do ní zapojil, protože se mi příčilo žít ve společnosti tak neschopných hrdinů.
Občas se mi sice zastesklo, ale zase mě to rychle přešlo. Jen jsem se strašlivě nudil, když ostatní vyrazili ven a já zůstal sám. Měl jsem plno času na přemýšlení, ale v hlavě mi utkvěla jediná myšlenka, a to jak se asi má Bakugou.