Youth [Shawn Mendes FF]

~1~

Jsem zabraná do hry na klavír. Každou délku tónu hraju co nejpečlivěji a trénuju melodie.

Dnes je velký den, je soutěž, na kterou se již pár týdnů poctivě připravuji. Svou skladbu umím dokonale, vždyť jsem ji sama složila.

Moje poslední cvičení naruší upozornění mobilu, že je čas vydat se na cestu. Dokončím poslední takt, sbalím si noty a jdu zkontrolovat nachystané oblečení.

Navleču se do tmavě-modrých šatů s jemnými třpytkami a zvlním si delší kaštanové kadeře splývající na záda. Lehce se nalíčím, obuju balerínky a vyrážím.

"Ale ne," pomyslím si, když spatřím déšť za okny. Rychle se snažím někde vyhrabat deštník, což mě významě zdrží.

Nakonec vyběhnu ven bez něj, jen tak v teplém kabátu, který se k šatům vůbec nehodí, ale k místu kde vystupuji je to jen pár set metrů.

Dorazím do budovy, kde už zní první tóny klavíru. Obecenstvo je dávno shromážděné v hledišti a sleduje hru některého z mých soupeřů.

Kabát si odložím a jdu do cvičné místnosti, abych byla sama. Něčí společnost by stupňovala moji nervozitu, jejíž hladina už je dost vysoko.

Pár minut na to nastává můj čas, musím se zvednout a jít přednést svou skladbu. Povzdechnu si a procházím dalšími a dalšími dveřmi, než se octnu před těmi vedoucími do hlediště.

Naposledy vydechnu, slyším potlesk a kroky, vystupující odchází druhou stranou. Počkám, až se publikum trochu uklidní a pak se rozhodnu,že je správná chvíle na vstoupení do místnosti.

Snažím se své kroky vést sebevědomě a mám pocit, že se mi to docela daří. V obličeji však nedávám znát, že se v duchu bojím, ale povzbuzuji se.

Naprosto bezchybně a se zápalem přehraji každičkou notu. Prsty mi ladně přebíhají přes černé i bílé klávesy. Publikum je po celou skladbu naprosto zticha, snad je to proto že je zaujato mou hudbou.

Když dozní poslední struna, ozve se velký potlesk. Chci se tvářit hrdě, ale vevnitř jsem doopravdy napjatá. Přiznávám, že je pro mě opravdu důležité vyhrát.

Stejně jako jsem přišla i jeviště opustím dveřmi pro to určenými, ale když vstoupím, nechtěně vrazím do nějakého kluka.

"P-pardon," vypadne ze mě, když zvednu zrak a zadívám se do jeho očí. Mají barvu hořké čokolády...

"V pořádku, moje chyba. Nemám tu stát," usměje se na mě. Sakra, to mu vážně tak sluší?

Nastala chvíle trapného ticha.

"Jak se jmenuješ?" je první věta, co mě napadne. Vážně jsem nemohla říct nic lepšího...

"Ehm, já... jsem Shawn, ty?" poškrábal se na zátylku.

"Ginny," odpověděla jsem jednoduše.

"Hezké jméno. Teď mě omluv Ginny, jdu vystupovat," jemně mě oddálil od dveří a zavřel za sebou.

Shawn...

Zůstala jsem tam ještě chvíli ve snách, ale pak přišel prudký náraz reality. Díkybohu, že jsem ho nepotkala před vystoupením, úplně by mě rozladil.

~~~

"A na první místo patří Ginny Bakerové!" finálně prohlásil ..... .

Následoval potlesk, předání kytice růží a diplomu. Klasika.

Shawn byl hned za mnou na druhém místě. Hrál nějakou skladbu od Bacha, jejíž jméno si už nepamatuju. Jiné soutěžící jsem znala od vidění nebo taky vůbec.

Udílení cen skončilo a já se odebírám ulicemi domů. Jen mírný mráz se drží u země, ale teplota pod nulu zřejmě neklesla.

Už jsem si myslela že dojdu domů bez sebemenší úhony, ale to bych nenohla být já. Uklouzla jsem na napůl zamrzlém chodníku a rozbila si nos.

"Hej, Ginny?" ozval se nade mnou hlas. Poznala jsem svou nejlepší kamarádku Rose. Nemohla přijít na koncert, její rodina jela na návštěvu k babičce do Ohia.

"Mám u sebe kapesník," zašmátrala v kapse a vytáhla ho sice zmuchlaný, ale vzala jsem jím za vděk.

"Tak kolikátá?" vypálila hned otázku, jen co se mi zastavila krev.

"První," usmála jsem se, ale asi to nebylo přes kapesník poznat.

"Já to říkala." vítězně si založila ruce na hrudi, ale vzápětí se rozesmála.

"Byli jsme v menším nákupáku na kraji Ohia a byl tam tak moc sexy prodava..." začala se rozplývat, ale já ji přerušila:

"Rose, ty víš že tohle mě nezajímá." ubránila jsem se protočení očima.

"No jo, ale komu to mám vykládat," posmutněla, ale hned zase začala mluvit o něčěm jiném.

Chvíli jsme spolu venku pokecaly a pak jsem se já vydala domů a ona nakoupit, každá tak jak jsme původně měly namířeno.

Doma jsem padla na postel, ale první co se mi vybavilo byly tmavě čokoládové oči a oslnivý úsměv...

Je jediný za 17 let mého života?
Jediný, kdo mě okouzlil?