Osudný polibek*Kejmr*

2.kapitola

Opatrne otváram dvere, nechcem prebudiť Míšu.
Mierim do kuchyne, kde otváram chladničku a s prekvapením zisťujem, že je tu celkom dosť jedla, rozhodnem sa teda urobiť praženicu.
Takže Kelo, dúfam že si nezabudol svoje kuchárske skills.

Pohled Michala:
Do obličeje mě šimrají paprsky slunce. V kuchyni slyším zvuky. Že by zloděj!! Rychle vstanu a opatrně otvírám dveře svírajíc knihu, která má snad více stran než Slovník spisovné češtiny.
Opatrně jdu směrem ke kuchyni, cítím nějaké jídlo. Počkat odkdy zloději vařejí snídaně svým obětem. Najednou si neznámý začne broukat.
Tenhle hlas znám!.... Vždyť to je Kuba!!! Já úplně zapomněl že bydlí teď u mě. Dech se mi viditelně zpomalil. Ruce i s knihou mi klesly k bokům a  já se konečně odhodlal jít do kuchyně.
Potichu jsem přišel ke stolu a opatrně na něj položil knihu. Sledoval jsem každý jeho pohyb.
Rozcuchané tmavě hnědé vlasy, vysoká štíhlá postava.
Nad čím to zase přemýšlím??
,, Baví ťa to? "řekne najednou.
On o mě celou dobu ví?
,, Ano" odpovím prostě.
Zvednu se a jdu k němu. Chci se mu podívat do obličeje, ale vždycky uhne.
,, Copak" zasměji se a chytnu ho za ramena.
Otočí se na mě. Tváře má trochu začervenalé.
,,Pročpak se červenáš? "
,, To nechceš vedieť" usměje se smutně.
,, Třeba ano"  podívám se mu do očí.
Uhne pohledem, vykroutí se z mého sevření a jde nandat jídlo.
Povzdechnu si a sednu si ke stolu.
,, Jak jsi se vyspal" snažím se odvést pozornost.
,, Skvele spalo sa mi ako v bavlnke"
postaví na stůl dva talíře.
,, To jsem rád " usměji se a vezmu si příbor.

Mířím do obýváku. Snažím se potichu našlapovat, abych nevzbudil Kubu. Kladu pomalu jednu nohu za druhou. Rozsvítím světlo.
,, Doprkýnka" výkřiknu.
Na sedačce sedí Kelo zachumalný do deky. Pomalu se otočí.
,, Prepáč nechcel som ťa vyľakať" řekne po chvíli ticha.
Cítím, že není něco v pořádku.
,, Kelo? " zeptám se opatrně.
,, Ano?" odpoví po chvíli ticha.
,,Co se děje? " v tu chvíli se mu zaleskly oči.
,, Nič" řekne rychle roztřeseným hlasem.
Sednu si na sedačku. Jedna slza mu sklouzla po tváři.
,, Podívej se na mě " zašeptám.
Jeho hlava se nepohla ani o milimetr.
Zvednu ruku, opatrně ho uchopím za bradu a jemně ji otočím čelem ke mě.
Snaží se koukat kamkoliv, jen ne na mě.
,, Proč pláčeš?" špitnu.
Vzlykne. Jedna slza střídá druhou.
Přisunu se k němu blíž a obmotám ho svými pažemi. Nebrání se, naopak. Hlavu mi zaboří do ramene,které mám po chvíli smočené od slz. Cítím jeho paže na mých zádech, jeho dech na mém hrudníku, jeho vlasy, které mě šimrají na tváři. Cítím krásný hřejivý pocit, který se mi rozlévá celým tělem. Po chvíli Kubovo tělo povolilo a pravidelné oddychování mi prozradilo, že usnul. Jednou rukou jsem mu podebral nohy a zvedl ho. Upřímně dalo mi zabrat vůbec dojít ke dveřím. Naštěstí je měl otevřené, pomalu jsem ho položil na postel, poprvé za dvacet minut jsem ho pustil. Mé tělo polil nepopsatelný chlad. Sedl jsem si k němu. Koukal jsem mu do obličeje, vypadal neklidně,obličej měl zkroucený do bolestné grimasy. Chtěl jsem odejít, ale najednou jsem zaslechl slabý hlas.
,, Nechoď.... prosím "
Myslel jsem, že se mi to jen zdálo, ale když jsem se otočil zjistil jsem, že Kelo sedí na posteli a kouká na mě.
Přiblížil jsem se tedy zpět k němu. Chtěl jsem ho objímat, hladit ho po vlasech, nasávat jeho vůni, vpíjet se do jeho krásných rtů. Ehm cože? Právě jsem.... nenenenene. Jsem v tom až po uši. Zamiloval jsem se do svého nejlepšího kamaráda.
Sedl jsem si k němu. Pomalu jsem přejel hřbetem po jeho tváři. V jeho obličeji se vystřídalo několik emocí, překvapení, smutek, něha.
,, Míšo ani nevieš čo so mnou robíš" vydechl.
,, Kubo musím ti něco říct" povzdechl jsem si.
Mlčel a já to bral jako pobídku, abych mluvil dál.
,, Asi na to není nejvhodnější doba, ale..... mám tě rád, ale víc než bych měl" zalapal po dechu.
,, Chápu, že ty tohle ke mě necítíš, jen jsem ti to chtěl říct " podíval jsem se do země.
,, Míšo...." obrátil jsem zrak k němu. Byl najednou tak blízko. Pomalu se ke mě přibližoval....