Jedna velká lež

Chapter Eight

Už jsem toho měl dost. Musím ho najít a to ihned. Ale nevěděl jsem jak. Strávil jsem několik hodin v knihovně, bohužel jsem na nic nenarazil. S poražením jsem ulehl do postele, ale v mysli jsem měl jedinou myšlenku.
Musím ho najít.

Ráno jsem vstal brzo, netrpělivost mi nedovolila zůstat v posteli a dále spát. Prošel jsem chodbami, když jsem si všimnul dveří vedoucí do knihovny. Byli pootevřené.

Hbytě jsem vytáhnul hůlku. Jasně jsem skřítkům nakázal, aby mě nikdo nerušil v mém hledání.

Rozrazil jsem dveře s hůlkou napřaženou. To co jsem uviděl před sebou mi vyrazilo dech. Okamžitě jsem sklonil hůlku, když se na mě vyděšený skřítek Doby otočil.

"Co tady děláš Doby?!" Šokovaně jsem k němu přistoupil. Doby upustil knihu, kterou zrovna držel a dal de do vysvětlení.
"Skřítek Doby se dozvěděl, že pan Po-Raddle! zde pobývá od ostatních skřítků. Myslel si, že by mohl pana Raddla navštívit." S nervozním výrazem na mě koukal.

"To je v pořádku Doby. Když už si tady, tak mi můžeš s něčím pomoci...."

A tak jsem celé dopoledne hledal s Dobbyho pomocí něco, jak se spojit s mým druhem. K mé radosti jsme na něco narazili. Musel jsem podstoupit složitý rituál, který mě k němu dovede.

Hned po výtečném obědě jsem se do toho pustil.

Jen kdybych věděl co mě čeká.

                                        ~~~~
Rituál, který jsem prováděl vyžaduje mou plnou pozornost, a tak jsem si nemohl dovolit být vyrušen. Nařídil jsem skřítkům ať za žádných okolností nechodí do knihovny, risk který podstupuji je až moc velký. Nechci nikoho zranit (jen sebe).

Musel jsem si připravit několik věcí a pořádně prostudovat postup než jsem začal.

Vše bylo připraveno. Seděl jsem uprostřed krví napsaný symbol. Připadal jsem si jako nějaký blbec z hororu. Při té myšlence se mi hrůzou naježily peříčka na křídlech.

Teď když vše bylo hotovo, stačilo jen soustředit se na spojení s mým druhem. Bylo velmi slabé, ještě jsme se ani pravděpodobně nepotkali, ale bylo tam.

Zhluboka jsem se nadechnul a poslal magii do symbolu ve kterém jsem seděl. Začal zářit a než jsem se mohl vzpamatovat, ztratil jsem vědomí.

~~~~

Probudil jsem se s ohromnou bolestí hlavy . Myslel jsem si, že mám oči ještě zavřené, když jsem nic zpočátku neviděl. Pak mi došlo, že v místnosti ve které jsem se objevil, je temná. Když si mé oči přivykli, uviděl jsem slabý pruh světla vycházející ze zatažených závěsů.

Zvedl jsem se z dlážněné podlahy a vydal se k zdroji světla. Odhrnul jsem je a na chvíli jsem oslepl jak jsem neočekával náhlý sluneční svit.
Okno u kterého jsem stál bylo mířeno do nádherných zahrad plný barev. Bylo to dechberoucí. Musím se nacházet někde na zámku, problesklo me hlavou.

A měl jsem pravdu. Nejdříve jsem si nebyl jistý, ale poté jsem rozeznal z fotek v Raddle Manor, kde jsem. Nemohl jsem tomu uvěřit, můj druh žije v Malfoy Manor!

Z mého šoku mě vytrhlo zabouchnutí dveří. Rychle jsem se otočil, jen abych znovu zamrzl překvapením. Předemnou nestál nikdo jiný než Draco Malfoy. Ale vypadal nějak jinak, jen jsem nemohl přijít nato v čem.

Malfoy se na mě podíval s nezájmem, jako kdybych tam vůbec nestál! Přistoupil ke své skříni a začal si svlékat hábit, když v tom mi  to došlo. On mě opravdu nevidí. Jsem sice tady na Malfoy Manoru, ale ne fyzicky. Moje tělo je pořád v knihovně v pevnosti Roweny z Havraspáru.

A pak mi došlo co to znamená, když vidím Malfoye. Ta blonďatá fretka je moje spřízněná duše?! Jaký on může mít problémy? Vždyť má dokonalý život!

V tu chvíli Malfoy se otočil a já konečně pochopil co je na něm jiném. Ze zad mu trčela dvě křídla, černá jak uhel. Co jsem věděl, Malfoyovi jsou pověstný svými bilými křídly jako andělé. Ještě nikdy se nestalo, že by Malfoyovi měli nějaká jiná.

Ještě něco ale upoutalo moji pozornost. Malfoyovo tělo pokrývalo nesčetně mnoho modřin, ran zahojených a nezahojených, i dokonce stopy po biči. Tím jsem si byl jistý, přece jen mé tělo bylo poseto stejnými ranami.

Sice jsem nesnášel Malfoye, ale tohle bych nepřál ani tomu nejhoršímu nepříteli.

Něco mi tu nesedělo, kde u všech všudy Malfoy obdržel taková zranění? Vždyť byl přece jediný syn Luciuse Malfoye!

Někde v Manoru zaznělo prásknutí dveří, škubnul jsem sebou, nebyl jsem ale jediný. Malfoy nejen že sebou trhnul. Celý se začal třást a instinktivně se oddalovat ode dveří.
Nechápavě jsem ho pozoroval, dokud se dveře jeho pokoje nerozrazili dokořán a Lucius Malfoy vstoupil s jasnou zuřivostí dovnitř.

Najednou se vše rozmazalo a já nebyl schopen vidět co se stalo dál. Zkusil jsem křičet, z mého hrdla však nevyšla ani hláska. Brzy na to jsem jsem se ponořil do tmy.

                                       ~~~~

Probuzení bylo jako utonutí. Nemohl jsem se pořádně nadechnout, i když jsem chtěl a potřeboval. Slyšel jsem hlasy, ale byli vzdálené a já jim nerozuměl.

V příštích jsem se probouzel a zase usínal. Bojoval jsem se spánkem, ale byl jsem slabější.

Když jsem se koněčne probudil, bolelo mě celé tělo. Stále jsem neměl všechny síly zpět, přesto jsem se pokusil posadit.

"Pane Raddle! Prosím zůstaňte ležet! Ještě nejste úplně zdráv, musíte se nejprve zotavit!" Dobby mě lehce, ale přísně zatlačil zpátky do polštáře. Až teď jsem si uvědomil, že jsem nebyl v knihovně, ale ve svém pokoji.

"Dobby! Jak dlouho jsem spal?"

"Celý den, pane Raddle. Několikrát jste se probudil, ale nikdy jste nebyl dostatečně při vědomí." To byla pro mě novinka. Poslední co jsem si pamatoval, bylo-

"Malfoy! Dobby musím okamžitě do Malfoy Manoru!" Zase jsem se pokusil vstát, ale Dobby mě silou přitlačil zpátky.

"Pane Raddle! I kdyby jste chtěl, tak nikam nemůžete! Jste zraněný a vyčerpaný, kdyby vás někdo napadl, neubránil by jste se! Nejdříve se musíte uzdravit, potom můžete myslet na ostatní!" Dobby se na mě tak mračil, že jsem se neubránil pocitu viny. Bohužel měl Dobby pravdu, jsem moc slabí na něco jako záchrannou akci. Bude muset chvíli počkat.

A taky čekal. Moje zotavení trvalo celý týden. Bylo úmorné čekat, ale nic jiného mi nezbylo.

Po týdnu čekání jsem konečně mohl vyrazit.

Tady ji konečně máte. Užívejte si klid před bouří dokud můžete.

Skyla💙