Jako den i noc

1 NOVÝ BOJ

,,Jsi tolik jiný než já..." vydechnu.

,,Nejsem. Byla jsi mou součástí. Musel jsem se tě zbavit." zavrčí. 

,,Jak jsi to dokázal? Byli jsme jedno!" vykřiknu a můj hlas se rozlehne prázdnotou.

,,Já jsem neudělal nic. To oni mi to udělali." Ukázal ke skupince mimo kruh, ve kterém jsme stáli, každý v jiné části. 

,,Jak jste to udělali?" zeptala jsem se nechápavě. 

Dívka s tmavou pletí a krátkými kudrnami řekla šokovaně: ,,M-My jsme to jen chtěli zkusit." 

,,Kdo vám řekl, že to je možné?" nechápala jsem. 

,,Četla jsem o tom v knize." odpověděla provinile. 

,,Zapomněla jsi, že to tehdy sepsali?" zavrčel na mě Temný. 

,,Ale ona tu knihu spálila." odseknu. 

,,On to věděl a udělal kopii." Při těch slovech se mi to vybavilo. ,,A teď, když mě omluvíš, je čas se jim odvděčit." Ten slizký úsměv mě opět zneklidňoval, ale věděla jsem, že to má v povaze. 

Temnota z něj sálala blíž a blíž k těm lidem. Ustupovali, ale nebylo jim jasné, že tomuto osudu neuniknou. Každý, kdo vyvolá neutrální entitu do tohoto kruhu rozděleného na dvě poloviny (tmavou a světlou), zaplatí cenu nejvyšší. Udusí se v nicotě Temného, kde budou prožívat všechny své strachy najedou, dokud se jejich křik nevytratí a spolu s ním i jejich touha žít. Jejich tělo se samo vzdá...¨

Snažím se tam nedívat a ignorovat jejich marné volání o pomoc. 

Když jejich úzkostný křik utichl, temnota se stáhla a ticho zaplnilo místnost pod zemí. Odvážila jsem se na něj podívat. I když se známe od samotného počátku vědomí, jako kdybych nyní hleděla do cizích očí. Jako kdyby to tělo, které mi bylo přítelem i nepřítelem zároveň bylo nějak jiné. A pak mi došlo proč. Chyběla jsem v něm stejně jako on chyběl v mém.  

,,Je to zvláštní pocit, že?" řekne a dojde k čáře rozdělující kruh na dvě poloviny. 

,,Jako kdybych tě viděla poprvé v životě." přiznám a dojdu k němu. 

,,Aspoň něco se nezměnilo. Stále vnímám tu barieru, která nám nedovolí se jeden druhého dotknout." Zvedne ruku a položí ji do vzduchu, kde se zastaví jako o sklo. Chci se jeho dlaně dotknout mojí, ale mezi nimi je malinkatý prostor vzduchu, který nelze překonat. 

,,Co bude teď?" zeptám se a topím se v noci jeho očí. Byly tak uklidňující a přitom představovali tolik špatného.

,,To co vždy. Najdeme si nového hostitele. A opět se ho pokusíme přetáhnout každý na svou stranu." povzdechne si. 

,,Proč musíme stát každý na jiné straně?"

,,Je to náš osud, má nejdražší." řekne. Nikdo nikdy neznal tak dobře svůj protějšek, jako my dva.

Nadechnu se. Vydechnu. ,,Čas jednomu z nich opět vdechnout život." usměji se. 

Temný o krok ustoupí a pokyne rukou k hromádce mrtvol. Zavřu oči a nechám svou magii ovinout místnost. 

Cítím záchvěv života, který se držel nejdéle a nechtěl zemřít. Je to vlákno energie, které se pomalu vine pryč. Uchopím jeho konec a zatáhnu s ním k sobě. Z hromady se zvedne tělo jako loutka. 

Otevřela jsem oči, abych viděla, jak mladý chlapec kráčí ke kruhu a zastavil se těsně u kraje. Stále jsem držela jeho život. Stále byl pouze tělo. 

Nadechla jsem se a podívala na Temného. S úšklebkem přikývl. ,,Pojďme znovu proti sobě bojovat, Světlá." 

,,Nemůžu se dočkat na další život s bojem proti tobě, milý Temný." řekla jsem s úsměvem a škubla vláknem života k sobě a pustila jej. Tělo vstoupilo přesně do středu s pravou nohou na mé polovině kruhu a levou na straně Temného. Jeho životní energie - on sám- se vtáhl do hrudi a s prudkým nádechem otevřel oči. 

Uštvaně dýchal a se strachem v očích kmital zrakem ze mě na Temného a zpět na mě. ,,C-Co se stalo?" vykoktal. ,,Byl jsem m-mrví! Ja-jakto že žiju?!" křičel. 

,,To nic." přistoupila jsem k němu a dotkla se jeho ramene. Hleděla jsem mu do očí a s jejich pomocí mu řekla kdo jsem a co je mým úkolem. Uklidnilo ho to. 

Těžká tmavá ruka mu dopadla na druhé rameno a nyní hleděl do očí mého přítele/nepřítele, který mu stejným způsobem řekl, kdo je. 

,,Takže začnu od začátku." vydechl. Oba jsme přikývli. ,,Někde, kde se s nikým nebudu znát." řekl a my opět přikývli. 

,,Stačí říct už jen jedno slovo." řekla jsem sladce. 

,,Řekni, že nás přijímáš." doplnil mě Temný. Tento hlas na mě několikrát zkoušel, abych ustoupila. Už jsem se nemohla dočkat našich slovních soubojů. 

,,Přijímám noc i den. Světlo i tmu. Temného i Světlou." řekl chlapec. 

Světlo ze mě začalo zářit tak silně, až to bolelo, ale muselo vyprchat. Musí zůstat v kruhu, abych z něj mohla vystoupit. Ta bolest, která se šíří z mé hrudi do konečků prstů je strašná a když pomine, spadnu na kolena. 

Pohled na mé ruce je zvláštní. Stále jsou bílé, ale vím, že to vidím jen v této místnosti. Pro ostatní jsem neviditelná. Stejně jako Temný. 

S lehce roztřeseným tělem jsem vstala a narovnala se. 

Světlo z kruhu opět naplnilo místnost a přeneslo nás do jiné části světa, kde začneme od začátku. Všichni.