Králi!!...Královno?

Lázně

U stolu zavládlo dlouhé ticho. Princ Daniel i Garnet zůstaly zamrznuty na místě a jen hleděly do smějící se Arinovi tváře.

„Ehm," odkašlala si, „to vám taky budu muset odmítnout pánové." Nervózně položila pohár s vodou.

„Jak to?" Otázka, která patří ke každé takové situaci.

Dokonce se i Sora k Daniel obrátil i tělem.

Cítila, jak jí hrdlo vyschlo. Stačil jeden pohled na jejího rádce a věděla, že jestli dřív nebo později něco neřekne, zavládne chaos způsobený omylem Dimitrijem.

Nadechla se.

„Ach ano! Málem jsem zapomněl!" Hlas hučícího vodopádu prolomil ledy velkého napětí. Colin se plácl do čela, jako by si teď vzpomněl. „Moje sestra musí mít stráž u dveří, jinak neusne."

Opřel se, dal si ruce za hlavu a s úsměvem, který se dal přirovnat jedině ďáblu, hleděl na prince Daniela.

Mizera. Cítila, jak si zarývá své nehty do kůže své dlaně, měla co dělat, aby se udržela. Proč to pro umučené děláš? Bavíš se? Vypadá to, jako bys to měl naplánované nejmíň rok dopředu.

„Aha," pochopil Arin, „v tom případě tě nebudu dále nutit, snad se nám poštěstí jindy.

Doufám, že nikdy. Pomyslela si Daniel a pak se s Garnet konečně postavily a chystaly se odejít. Jak to udělaly, oba rytíři vstali též a věnovali Garnet krátkou úklonu.

„Dobře se vyspěte Vaše Výsosti." I když Arin mluvil potichu. Daniel se neubránila podívat se kolem sebe a krátce na něj zlostně syknout.

Už aby to skončilo.

„Děkuji," princezna udělala malé pukrle.

„Mám jít s vámi také?" ozval se Dimitrij.

„Ne!" Daniel zavrtěla hlavou a zastavila svého rádce. „Užijte si lázně a dejte pozor, ať to nepřeženete s pitím. Kdo ví, kdy někteří z vás uvidí zelenookou dlouhovlasou krásku s alabastrovým tělem." Jinými slovy, hlídej Colina ať nevletí do nějaké dívčí sekce.

Muži se na to zmateně zatvářili, krom Colina ten spíše zrudl, ale to už Daniel bylo jedno.

Teď už jen otočka na podpatku a rychle do pokoje.

Pár schodů a...

„To je naposled, co jsem se nechala přemluvit Dracmaedownskými!" Daniel udeřila pěstí do stěny co mohla. A zároveň toho litovala, jelikož jí ruka začala brnět a otékat. „Kruci." Zasupěla a sedla si na postel.

„Neměla by ses takhle rozčilovat, akorát si ublížíš." Garnet si sedla vedla ní a vzala jí její zraněnou ruku. Na rozdíl od Daniel teplých dlaní ona je měla jako led.

„Neuklidňovala jsem tě před tím já?" Jak rychle se dokáží věci změnit. Věnovala princezně lehký úsměv a vzdychla, zatřepajíc rukou, aby jí Garnet pustila. „Já se takhle nerozčiluji. - Normálně." Dodala po krátké odmlce. „Jen s vámi jsem vždy taková, taková..." Vybavila si, jak poprvé na ně křičela na Fulkově pohřbu. Jak jim vyčítala, že nemůže být normální, jak proklínala jejich otce.

„Promiň," řekla nakonec se skleslým obličejem. Namísto dalšího povídání na tohle téma si rozpustila vlasy a nechala krátké havraní prameny projet mezi prsty. Aspoň něco. Na vousy se neopovážila sáhnout. Nebylo tu zrcadlo, a i lepidlo nechala u věcí v kočáře.

„Colin měl pravdu, měla si je delší." Jsou ti dva dvojčata, ale jeden je démon z hlubin a druhý anděl Garnet.

Zasmála se: „Ha, měla si vidět, jak matka reagovala, když jsem si je ostříhala víc. Takhle je můžu nosit sem tam rozpuštěné a být stále za muže." Znovu si je prohrábla.