Osudový polibek

2

Hlava jí třeštila celý týden, ale po dvou dnech si na to zvykla. Věděla že když ji unesli bylo léto, ale neměla ponětí jak dlouho už byla zavřená tady. Jo, nebyla tu zima, ale raději by měla zimu jen kdyby zmizeli všichni ti odporní lidi kolem. Došlo jí poměrně brzo co se stalo. Vracela se do hotelu, když ucítila jak jí někdo zakryl ústa a nos. Zhluboka se nadechla aby zakřičela, ale už to nestihla. Až když se probrala a přemýšlela nad tím uvědomila si, že látka musela být napuštěná chloroformem.

Teprve teď se pomalu začínala smiřovat s tím že tu pravděpodobně zůstane a celé noci i dny probrečela. Seděla na zemi schoulená do klubíčka a vzpomínala na dobu, kdy bydlela doma. Ráda si ji připomínala písničkami a zpěv jí pomáhal odpoutat se od tohoto odporného světa.

Ze vzpomínek ji vyrušilo chrastění klíčů v zámku. Nasucho polkla když se v nich objevil muž, který ji už tolikrát zbil. „Tohle si oblečeš," hodil na postel krabici „Za hodinu budeš připravená, tady je text," zabouchl dveře a odešel. Vstala a otevřela černou krabici. Evidentně byla už vícekrát používaná, uvnitř našla svoje večerní šaty, ale upravené, někdo o hodně prohloubil výstřih i rozparek. Co to má sakra znamenat? Nechápala co po ní chtějí. Sáhla po listu papíru a přelétla notový záznam. Otřepala se, byla to nejoplzlejších upravená varianta písničky Wrecking ball co kdy slyšela. To nemyslí vážně. Nakonec se oblékla a čekala až přijdou, hodlala jim říct že takové slova nikdy nepřejdou přes její rty, byla připravená.

Ozval se klíč, postavila se a založila ruce na prsou. Muž vešel a s nečitelným výrazem na ni hleděl „Tak, teď půjdeš se mnou. Postavíš se tam, a zazpíváš to," nadechla se a rázně zavrtěla hlavou. „Budeš poslouchat kurva!" neudržel se, ale ihned se stáhl, jako by ho někdo okřikl. Z kapsy vytáhl pár fotek a hodil je před ni. Nechápavě se k nim sklonila a sebrala je. „Uděláš co chci, nebo to odnesou oni," zatmělo se jí před očima. Na fotografiích byla celá její rodina. Vyděšeně vzhlédla, on se však jen zašklebil a hrubě ji zvedl na nohy. „Jdeme."

Celou cestu přemýšlela jak se k těm fotkám dostal? Co po ní sakra chtějí? Snažila se zapamatovat kudy jsou, ale bylo to tolik odboček a schodů že se brzy ztratila v počtech.

Vešli do tmavé místnosti, kde to páchlo cigaretami a chlastem. Muž se zastavil a otočil k ní „Teď tam půjdeš a zazpíváš to, jasné?" stiskl paži tak silně až ji zabrněly konečky prstů. Nepatrně přikývla, neměla na výběr. „Vážení páni," ozval se hlas z mikrofonu „Dnes večer tu pro vás máme malý bonbónek ze srdce Evropy!" místností se rozlehl potlesk, pískání a křik. Muž ji hrubě strčil za závěs.

Oslnilo ji tak prudké světlo až si musela zakrýt oči. Když se rozhlédla zjistila že je v nějakém baru, nebo něčem takovém. Stála na pódiu a pod ní u stolů seděla spousta mužů, stejně jako v lóžích po stranách. Nikdo z nich se ani nepohl a sledovali ji. V tichu se ozvaly tóny té odporné písničky, přistoupila blíž k mikrofonu a třesoucíma se rukama ho uchopila. Místností se rozlehl nepříjemný pískavý zvuk až zavřela oči a otřásla se. Teď, proletělo jí hlavou. Hudba se zastavila a nastalo hrobové ticho. Otevřela oči a hudba začala hrát znovu, rozhlédla se po tvářích, které ji upřeně pozorovaly. Zrychleně oddechovala a cítila chladný kov mikrofonu na ústech. Teď, nedokázala to, prostě to nešlo.

V horní lóži se někdo pohl. Zvedla pohled a spatřila toho nejkrásnějšího chlapa, kterého kdy viděla. Na sobě měl černou košili, stejně jako kalhoty. Naklonil se a opřel lokty o kolena. Tmavé vlasy perfektně vyčesané nahoru, na tváři mírné strniště a jeho uhrančivé oči ji upřeně sledovaly z pod tmavého obočí. Rysy ve tváři měl ostré a i na tu dálku viděla jak zatíná zuby. Naser si, proletělo jí hlavou. Už začíná chytat jejich slovník. Znovu přehlédla místnost a zhluboka se nadechla a zavřela oči.

Její hlas byl tichý a nejistý, ale rozléhal se po celé místnosti. „Školíš mě jak malý dítě,
tvý slova jsou sítě, co mě obmotávaj a tak moc škrtí...." to byla první písnička, která ji napadla. Ze začátku měla strach, ale ten se postupně měnil v zlost. Ani nepostřehla kdy začala plakat.

Otevřela oči a zadívala se na mikrofon, co to provedla? Z myšlenek ji vytrhl hlasitý potlesk, trhla sebou, otočila se a co nejrychleji zašla za oponu. Okamžitě ji znovu uchopila silná ruka „Tak to sis pěkně posrala," uchechtl se. „Jasně šéfe," udiveně se rozhlédla s kým to mluví, ale to už ji táhl pryč.

I když si nepamatovala cestu věděla, že jdou jinudy. Strčil ji do dveří „Tady počkej," zabouchl a zamkl. Rozhlédla se po místnosti, měla tmavě červené stěny a tmavý nábytek. Připadala si jako v hrobce, což podtrhovalo i to, že za velkými okny byla tma. Co s ní udělají? Nemůže dopustit aby někomu ublížili. Cítila paniku a úzkost.