OPO II

Leden 18, 2039 13:38

Toldreos přelétl pohledem sněhem zasypaný les kolem něj. Na okraji mihotavé záře, kterou vydával hořící oheň uprostřed táboru, ležel veliký šedivý pes. Okusoval nohu srny, kterou minulý večer našli, když se vraceli z města.

Nebohé zvíře leželo u jedné z mnoha kupek navátého sněhu s jednou nohou ošklivě zlomenou a na pokraji sil. Benedikt ke zvířeti klekl s nožem v ruce. Než srně podřízl hrdlo, tak věnoval krátký pohled Toldreosovi a psovi, který se již od města držel v jejich stopách. Stále si od nich držel odstup, ale vždy, když mu Tod hodil něco k žrádlu, tak se o pár kroků přiblížil.

„Ten čokl zůstane tady," ozval se za jeho zády Benedikt. 

Trhl sebou, aby přerušil proud vzpomínek. Zadíval se na svého učitele chladným pohledem. „Jmenuje se Kyen." 

„Tak tady Kyen zůstane," zavrčel bůh. Na záda si hodil batoh s potřebným vybavením a ještě jednou si utáhl opasek s mečem na zádech. 

Toldreos se ušklíbl. Nechápal, proč mu tolik vadilo, že nechal psa, aby šel s nimi. Nepřišlo mu správné, aby ho jen tak chladnokrevně zabili a nechali ho tam. Nehodlal dopustit, aby dopadl jako srna, kterou nechali vykrvácet na čerstvou pokrývku sněhu. 

Udělal to jen pro to, aby jí ušetřil dalšího trápení, opakoval si neustále. Nechtěl se tím vymlouvat, ale i on ocenil teplé jídlo a Kyen by byl schopný sežrat všechny jeho zásoby. Neměl by mu to za zlé, když viděl, jak moc je pes pod vší tou zacuchanou srstí, která potřebovala nutně vykoupat, vyhublý.

„Nevím, jestli tu bude chtít zůstat..." zašeptal s pohledem upřeným na zuby, které trhaly maso od kostí. Kyen natočil svěšené uši tak, aby je lépe slyšel, protože vytušil, že je o něm řeč. 

„Nehodlám se ho ptát." 

Tod se ušklíbl. „Stejně se musíme rozdělit. Nebo sis to rozmyslel?" Ohlédl se na boha, který za syčení házel na ohniště hrsti sněhu. 

Kyen zvedl hlavu, zatímco se přestal věnovat masu. Zvedl se na své veliké tlapy a počastoval Benedikta pohledem. K jeho dobru se dalo přičíst jen to, že neuhnul pohledu toho veliké psa, který odhalil všechny zuby. Toldreos položil ruku na jeho obrovskou hlavu, aby zabránil nějakému konfliktu. Pes pustil oči z boha a zase si lehl na Toldreosovu deku ke své kosti. 

„Nerozmyslel," odvětil chladně. „Kyen s námi do města nemůže. Přilákal by nechtěnou pozornost a o tu opravdu nestojíme." Popadl jeho batoh a hodil mu jej. „Řekni mu, ať si tu lehne a nevystrkuje čenich. Nechci, aby ho někdo našel." 

Toldreos Kyenovi vysvětlil, že tu musí zůstat. Když v jeho inteligentních očích zachytil jiskřičku pochopení, tak přes něj přehodil další přikrývku, aby zůstal v teple a vyrazil za Benediktem, který na něj netrpělivě čekal na okraji tábořiště.

*

Ulice byly snad ještě ponuřejší, než když jimi procházel jako syn Jerryho Williamse. Většina oken, hlavně těch směřujíc ulice, byla zabedněná nebo prostě vymlácená a vypadala jako ponuré oslepené oči. Celé město jakoby mělo oči a všechny do jednoho se upřely na Toldreose kráčejícího kolem bývalé umělecké základky. 

Se smutkem se díval na kdysi oranžovou fasádu, ze které zbyly jen fragmenty. Okna se střepy byly oči, které na něj shlížely a zapamatovaly si každý jeden krok, který musel udělat, aby kolem rozpadajícího plotu došel k silnici kopírující koleje pro vlakové soupravy. Rychle minul rozpadající se budovu školy a zamířil po chodníku na opačné straně vozovky k neblaze proslulé hospodě.