OPO II

Leden 23, 2039 6:06

Toldreos se otřásl v chladném vánku, který rozhýbal trávu a ohnivé růže pod jeho nohama. Cítil, jak ho studí pot, jenž mu stékal po krku. Bylo ještě brzy ráno, ale v zahradách, kde stál, už to žilo. 

Na samém strže do nekonečného vesmíru stál James s Exitií, oba připravení na cestu na Zemi, kde měli převzít Todův a Benediktův úkol. Měli být další výpravou, jež by měla zjistit více.

Toldreos se z ohnivého boha podíval na Exitii, se kterou se loučil Benedikt. Právě jí kontroloval meč připevněný na batohu a přitom jí něco šeptal. V ten moment také zatoužil mít někoho, kdo by ho takhle vyprovázel na jeho výpravy. Kdo by ho políbil a popřál mu všechno štěstí světa, kdo by ho stejně vřelým polibkem vítal při návratu. 

Ucítil za sebou pohyb. Ohlédl se a pohled mu padl na Bett, která jen v jeho košili vykoukla z pokoje. Zlaté vlasy zářily v paprscích vstávajícího slunce a ve svitu usínajících hvězd. 

Toldreos ztratil pojem o čase, když se na ni díval a nemohl ze sebe vypravit slovo. Nejraději by jí sevřel v náruči, zakázal jí mu tohle dělat, zlíbal jí, vynadal za to, že si s ním takhle hraje. Jenže jeho hlava nevěděla, co by měl udělat jako první. Byl ještě zmatenější, než když spolu byli na Zemi. 

„Neměl by ses dívat na ně? A ne vejrat na mě?" 

Její slova byla jako záchranná brzda, která ho zastavila před chybou. Rychle z ní sklouzl pohledem zpět na Jamese a Exitii. 

Bohové se zrovna vzali za ruce. Naposledy se podívali na Benedikta a zmizeli. Na místě, kde ještě před pár vteřinami stáli, zůstala pošlapaná tráva a ve vzduchu visela vůně hořícího dřeva a hniloby.

*

„Co víš o rozmístění agentů organizace?" zeptal se Toldreos, když o několik málo minut později seděli v pokoji. Bett se rozvalovala na posteli a se zájmem si prohlížela celý pokoj. Stále na sobě měla jen jeho košili, kterou mu včerejší večer vzala. 

„Co vím o agentech?" zopakovala znuděně otázku. „Vím jen o pár z nich. Myslel sis snad, že má Williams jejich místo bydliště a lokaci, kde se pohybují jen tak vyvěšené ve svém kanclu?"

Toldreos jí věnoval ledový pohled. Upil z hrnku čaj a odvětil: „Byl jsem tam víckrát než ty. Jenže já s nimi nedělal, takže vyklop, kde jsou a jaké jsou jejich pozice." 

„Co za to, bůžku?" 

„Jsme spojenci. Je jen moje dobrá vůle, že tady jsi a máš vůbec šanci prokázat svou cenu." Vstal od stolu a překonal vzdálenost, která je dělila. „Kdyby nebylo mě, tak tě už dávno poslali na Zemi. A co si myslíš, že by se stalo až by Jerry zjistil, že se stýkáš s bohy? Že jsi mě měla a nechala mě odejít?"

Viděl, jak se zachvěla. V ten moment se opět proklel za to, že se choval jako chladný parchant. Nějaká část jeho já, ještě z doby, kdy byl v organizaci, jí chtěla vyděsit a získat tak informace.

Nesnášel to své já. Nejraději by ho pohřbil hluboko v sobě. Byla to hra, kterou prohrával. 

A to hraju proti sobě... Jak jsem mohl tohle dopustit?

Co jsem to za člověka, když hraju sám se sebou? 

Kdo tohle dělá?

Rána do obličeje.

Ticho.... 

Krásné ticho a její přítomnost. 

„Zbledl si..." zašeptala Bett. „Nechtěla jsem, ale musela." 

Stále se na ni díval a nemohl uvěřit tomu, jak blízko něj byla. Kdyby chtěl, tak by jediným pohybem mohl spojit jejich rty. Ty nádherné rty, které vždy roztáhla do svého úsměvu. Povalil by jí do postele a donutil jí křičet na celé kolo, dokud by se toho zvuku nenabažil. 

Jen ta představa mu vehnala krev do tváří. Rychle sklopil pohled a ustoupil. 

„Kde jsou ti agenti, se kterými si mě chytla?" zeptal se, aby získal pevnou půdu pod nohama. „Chci vědět, kde operují a co je hlavní složkou jejich práce."

Zachytil její úšklebek, přestože k ní stál bokem. „Ale, stále tahle písnička? Nechtěl bys raději vědět něco jiného? Mohla bych ti to ukázat, když hezky poprosíš..." 

Vrhl po ní nic neříkající pohled. Doufal, že pochopí, že žádné takové hry rozhodně hrát nebude.
„Mluv o těch agentech," řekl. „Nic jiného po tobě nechci."

„Skutečně ne?" Nohu dala přes nohu a lehce se naklonila k němu. „Já mám ale za to, že bys nejraději přestal pokládat otázky a dělal něco mnohem zábavnějšího." 

Zavrčel. „Nech toho a raději odpověz." Vrátil se zpět ke stolu, kde vedle jeho židle ležel Kyen. Hlavu měl položenou na obrovských tlapách a bez zájmu si prohlížel svého páníčka a Bett. 

„Nevím, kde bydlí," začala s pohledem upřeným do jeho zelených očí. „Ale vím, že mají na starost hlídat celé město. Kdyby se tam objevil bůh, tak oni jsou ti, co po něm půjdou jako první." 

„Co dál? Kdo jim velí, jak se dorozumívají? Kolik jich je?" 

Bett se ušklíbla. Za ucho si zastrčila pramen neposedných vlasů a pokračovala: „Nechceš toho nějak moc? Co kdybys odpověděl na nějakou otázku ty mě?" Posunula se po posteli blíž k Toldreosovi. „Jsi ještě panic?" 

„Na tohle ti odpovídat nemusím," zabručel, zatímco hladil Kyena po hlavě. Veliký pes spokojeně vrtěl ocasem, ale i tak si dával pozor na blonďatou ženu na posteli a svého pána. 

„Beru to jako ano, bůžku." Zablesklo se jí v modrých očích. „Té skupině velí Jerry Williams, nikomu jinému se nezodpovídají. Já jsem s nimi jen spolupracovala. Jako už mnohokrát před tím."

Díval se na ní bez jediného slova. Potvrdila jeho největší obavy. 

Jestli ti muži pracují přímo pro Williamse, tak to znamená, že James s Exitií šli rovnou do pasti!

„Teď zase moje otázka," ozvala se Bett a vyrušila ho tak z přemýšlení o tom, že by měl jít za Benediktem. „Budeš mít taky křídla jako tvoje ségra?"

Evelie. Ta její bílá křídla jsou sice úchvatná, ale nepraktická. Netoužím ani trochu po něčem takovém. Je to jen další páka pro Williamse při mučení.

„Nevím, nejsem expert přes takové věci," připustil. Nechal Kyenovu srst na pokoji a opět věnoval Bett pohled. „Teď mi ale řekni, kolik jich je?"

Usmála se svým prohnaným způsobem, který tolik připomínal muže, jenž ho vychovával. „Mají pod palcem celé město. Nemůže jich být více než třicet, jenže jejich přesný počet zná jen Williams."