,,Usmívám se pro jiné" ,, Brečím za jiné" ,,Vstávám pro sebe"
Málokterý člověk se dokáže smířit minulostí. Asi proto vznikly básně a knihy. Já miluji ten pocit, když úplně zapomenu, kdo jsem jakmile čtu knihu. Říká se, že máš žít takový život od kterého si nepotřebuješ brát dovolenou. Mně to stále nejde. Stále se to učím a snažím se, ale je mnohem těžší být laskavá a svá, čím dál víc, čím víc toho znám a čím víc poznávám lidi zdává se to občas nemožné, jako balónek,který vám vzal vítr a vy se ho marně snažíte chytit a už se jen smiřujete s faktem, že jste o něj přišli. Vždy pak trvá, než se odhodláš nafouknout další a otevřít srdce i té možnosti, že ho znovu ztratíš. Život je taková výzva zůstat sví, navzdory dospívání, přátel a sobě samé nakonec také. Pak jsi vyhrál.
Já se s minulostí ještě nesmířila a trápí mě často, ale jsou tu i chvíle, kdy mi tátův úsměv vykouzlí úsměv a spustí slzy, neboť je to právě ta příležitost vypustit vše zlé v těch slzách, které vznikly se šťastnou vzpomínkou.
