Help Me Out Of the Darkness [1D FF]

Prolog

    Vešla jsem do obrovské vily obývanou podle Paulových slov pěticí nekontrolovatelných nevychovanců. No, podle dokonale umytých oken a uklizeného interiéru bych to spíš tipovala na zazobaného zbohatlíka, ale nikdy jsem nedala hned na první dojem. "Haló?" Zakřičela jsem polohlasně do domu a očekávala odpověď. Ta se nedostavila. Pokrčila jsem pro sebe rameny. Odložila jsem svojí tašku a vydala jsem se hledat ledničku, protože jsem měla neskutečný hlad. Po pěti minutách jsem to vzdala a vrátila se k tašce, kterou jsem nechala položenou v obýváku. Sehnula jsem se a začala v ní hledat mobil, abych zavolala Paulovi, že jeho banda nevychovanců nejspíš není doma. "Co tu děláš?" Uslyšela jsem překvapený a trochu naštvaný hlas. Rychle jsem vzhlédla a uviděla čtveřici kluků postávajících pod schody vedoucími do patra. "Ahoj, jsem Skye, Paulova neteř. Budu tu teď s váma bydlet." Snažila jsem se znít přátelsky. Normálně bych se usmála ale podle vražedných pohledů těch čtyř jsem si to radši rozmyslela. Ten nejvyšší z nich s květákem přišel blíž ke mně a podal mi ruku. "Jsem Harry. Tohle je Louis, Zayn a Liam." Ukázal na další tři nově příchozí. Zněl otráveně a lhostejně. Potřásla jsem si s ním i s ostatními rukou. Snažili se chovat mile, ale jejich obličeje svědčili o opačné náladě. "Neposadíme se? Ráda bych vám chtěla něco říct." Zaptala jsem se nesměle a všichni přykývli. Přesunuli jsme se všichni k bílé kožené sedací soupravě a každý si sedl do jednoho křesla okolo konferenčního stolku. Dala jsem si nohy do tureckého sedu a začala. "Sice jsem až doteď studovala psychologii, ale jako k pacientům se k vám rozhodně chovat nebudu. Zkuste mě vzít jako kamarádku, která vám chce pomoct. A nebojte, nebudu vás tu litovat jako malý děti, sama to nemám ráda. Paul mi říkal co se stalo. Nebudu vám teď říkat, abyste na to prostě zapomněli, ale zkuste začít odznova. Prý k vám už volal deset nejlepších psychologů a já nevím čeho, a ani jeden tu nevydržel ani jednu hodinu. To proto, že na to šli všichni, včetně Paula, špatně." Podívala jsem se po nich a uviděla, že jsou trochu překvapení. "Pro začátek - když něco budete potřebovat, přijďte za mnou, ale dopředu vám říkám, že nejsem služka a vy nejste nemocní. Kdykoli za mnou přijďtě, a tím kdykoli myslím opravdu kdykoli. Je to jenom na vás, za jak dlouho vás z tohohle vytáhnu, já jsem k disozici kdykoli." S těmi slovy jsem vstala, popadla tašku a na schodech vedoucích do patra jsem se na tu hromádku neštěstí podívala a zeptala se: "Kde najdu nějakej volnej pokoj?" "Úplně na konci chodby vlevo." Ozval se Louis. "Díky." Usmála jsem se na ně a oni se pokusili mi úsměv oplatit.

    Vyběhla jsem schody a došla na konec chodby, kde jsem otevřela zmiňovaný pokoj. Byla to jednoduchá čtvercová místnost s bílými stěnami, jednou bíle natřenou dřevěnou postelí a bílou skříní. To mi úplně stačilo. Vlevo od dveří byly další, nejspíš vedoucí do koupelny. Na její prohledávání jsem se vykašlala a vybalila si. Neměla jsem toho s sebou moc, takže mi to nezabralo ani deset minut. Pak jsem se rozhodla vrátit zpět do obýváku. Seběhla jsem schody a uviděla tu samou scénu jako před odchodem do mého pokoje. Došla jsem ke křeslu kde jsem předtím seděla a posadila se. Kluci o něčem diskutovali a ani si nevšimli mého příchodu. Odkašlala jsem si a oni na mě obrátili své lehce vylekané pohledy. "Není vás pět?" "Je, ale Nialla bych radši nechal na pokoji." Ujmul se slova Zayn. "No, za chvíli ho stejně navštívím, takže má smůlu." Ušklíbla jsem se. "Kdo vás vlastně dal zpátky dohromady?" Zeptala jsem se, protože podle jistých pikantností, o kterých mi vyprávěl Paul cestou taxíkem, se kvůli té holce rozhádali a rozpadli. "To El s Perrie." Řekli pyšně Zayn s Louisem naráz. "Tak to je dobře," usmála jsem se na ně, "tak já jdu omrknout vašeho pátého člena. Mimochodem," hodila jsem po všech významný obličej, "ukažte ruce." Neochtoně si vytáhli rukávy svých triček, a ukázali mi vnitřní předloktí. Louis, Liam a Zayn tam žádné řezné rány neměli a Harry měl krátké rukávy, takže nic ukazovat nemusel. "Hm, doufám, že vám nebudu muset kontrolovat i nohy." Zněla jsem vážně, protože tohle bylo vážné téma.  Všichni zakroutili hlavou. "To spíš zkontroluj Nialla." Vložil se do hovoru poprvé Liam. Tvářil se ustaraně, stejně jako já. "Tak dobře, já jdu zkontrolovat Nialla, nějaké tipy než zaklepu?" "Radši tam vůbec nechoď." Mávl rukou Harry, na tváři pořád lhostejný výraz. Zakroutila jsem hlavou a vstala z křesla. "Je čas oběda, tak si něco objednejte, nebo vám můžu za chvíli něco uvařit." "A můžem obojí, protože pokud dokážes Nialla vykopat z pokoje, všechno sní." Zasmušil se Zayn. Zasmála jsem se. "Tak se domluvte, až přijdu ať už je tu jídlo, protože já sem taky pěkně hladová."

    Nečekala jsem na odpověď a rozeběhla se po schodech do patra. Vlastně jsem nevěděla, za kterými dveřmi Nialla najdu, ale podle tichého pláče jsem nic hledat nemusela. Zaklepala jsem na dveře a čekala. "Liame vypadni! Nepotřebuju další tvoje kázání!" Zakřičel roztřeseným hlasem. Ustaraný ale špatný přístup 'taťky' Liama udělal Nialla nevrlého a uzavřeného. Neměla jsem to ani jednomu za zlé, o psychologii tady v tom domě jsem měla přehled jenom já. Pomalu jsem otevřela dveře a vystrčila zpoza nich hlavu a když jsem uviděla Nialla třesoucího se pod vzlyky s obličejem zabořeným do polštáře, vylezla jsem celá. "Co si nechápal na slově vypadni?" Otočil se hlavou na mě a chtěl pokračovat dál, ale zjištění, že je to někdo jiný než Liam, ho umlčelo. Sedla jsem si na kraj jeho postele a ustaraně jsem se na něj usmála. "Jsem Skye. Těší mě." Neodpověděl, jenom na mě dál vyjeveně koukal. "Ty jsi Niall, že? Jsem Paulova neteř, s klukama jsem se seznámila, takže už jsi na řadě jenom ty." Chovala jsem se k němu, jako kdyby se nic nedělo, a v tom to vlastně celé spočívalo. Neignorovala jsem, ale zbytečně neupozorňovala. Jeho uslzené oči mě stále sledovali a já se na něj dál usmívala. Z kapsy u své modré mikiny jsem vyndala kapesník a podala mu ho. Neměla jsem k tomu žádné poznámky, prostě jsem mu podala kapesník. "Nemáš hlad? Kluci se dole rozhodují, co jim uvařím, a jak jem tak slyšela, u toho nemůžeš chybět. Pokud to nebudeš chtít se mnou riskovat, ještě objednali pizzu." Vstala jsem a natáhla k němu ruku. Vložil do ní tu svou, která se ještě trochu třásla, ale v mém sevření se třást přestala. Vytáhla jsem ho na nohy jako nic, a onu skutečnost, že na sobě měl jenom tepláky, jsem také 'přehlédla'. Otevřené dveře jsem za námi zavřela a nechala ho jít přede mnou. Před schody se zastavil a podíval se na mě. Podala jsem mu další kapesník do kterého si utřel ještě stále trochu uslzené oči a do kterého se potom vysmrkal, strčil ho do kapsy a s odhodlaným výrazem ve tváři sešel schody. Nešla jsem hned za ním, ale až když jsem slyšela překvapené "Nialle!", které patřilo Harrymu, jsem schody seběhla a uviděla všech pět pohromadě ve skupinovém objetí, které mě zahřálo u srdce.

Tak, prolog mojí nové FF s One Direction je tady :D! Nebojte se, ostatní story budu přidávat taky :)... Ještě jednou bych strašně moc chtěla poděkovat Navitty, protože bez ní by tahle story vůbec nevznikla. Díky ^^!!!! 

Syrah