Help Me Out Of the Darkness [1D FF]

Zklamání

    Kluci seděli v obýváku a jedli objednanou pizzu, zatímco já jim v kuchyni, kterou mi museli ukázat, dělala omelety. Slyšela jsem jejich smích, ale věděla jsem, že tohle není konec, rozhodně ne. Počáteční zápal za chvíli vyprchá a oni se s tím budou muset poprat. Budu muset hlídat hlavně Nialla, který na tom byl rozhodně nejhůř, protože mu na té dívce muselo hodně záležet. Připravila jsem šest talířů a vidliček a na každý dala omeletu a kus bagety. Vzala jsem tři talíře do každé ruky a vydala se do obýváku. "Omelety!" Zakřičel nadšeně Niall. Položila jsem jim talíře na konferenční stolek a jelikož na mě nezbylo křeslo, sedla jsem si na zem před televizi, abych dobře viděla na všechny přítomné. Nohy jsem si dala do tureckého sedu a spokojeně jedla, pričemž jsem pozorovala scénu před sebou. Niall dojedl jako první a ještě stačil nějakým záhadným způsobem ujíst i Harrymu a Liamovi, kteří seděli vedle něj. Dojedla jsem a talíř dala na stolek. "Skye, nechtěla bys nám o sobě něco říct?" Zeptal se Liam. Zamyslela jsem se. "No, hrála jsem floorball." Nic víc mě nenapadlo. "Hrála?" Zayn zvedl obočí. Pokrčila jsem rameny. "Chytala jsem za školní družstvo, ale odešla jsem, takže už floorball nehraju." Lehce jsem se usmála. "Máš nabarvený vlasy?" Zeptal se mě znovu Zayn. Vzala jsem do prstů pramínek svých rezavých vlasů. "Ne, jsou přírodní." Zasmála jsem se otázce. Letmo jsem se podívala na hodiny visící nad dveřmi do předsíně. 11:52. Paul mi říkal, že ve dvanáct, tedy tři hodiny po mém příjezdu, přijede na 'kontrolu'. "Skye? Máš ráda horory?" Tentokrát to byl Harry. "Jasně, miluju horory! Hlavně, když mám okolo sebe bandu strašpytlů." Ušklíbla jsem se. "Nejsme strašpytlové!" Ozval se pro změnu Louis. "Tak co to ověřit u Sinistera?" Záhadně jsem se usmála. Zvedla jsem se a odběhla do pokoje pro flashku. Pak jsem si vzpomněla na prášky. Z nočního stolku jsem si dvoje vyndala a strčila do pusy. Je to dlouhý příběh, takže o tom někdy jindy.

    Po návratu z pokoje už byl v obýváku Paul a trochu zaraženě pozoroval kluky. "Ahoj Paule!" Přišla jsem k němu. "Co si s nima provedla?" Vypadal hodně překvapeně. "To je tajemství." Zasmála jsem se. "A co Naill?" Řekl tiše, abych ho slyšela jenom já. "Z nich je na tom určitě nejhůř," povzdechla jsem si, "ale tohle je jenom začátek, rozohodně nejsou tak vpohodě jak vypadají." Uslyšela jsem výkřiky a obrátila za nimi hlavu. Harry honil Nailla po baráku a snažil se mu stáhnou kalhoty, Liam se snažil Zaynovi rozčepýřit účes a přitom utíkat před Louisem, který měl v ruce lžičku. Zakroutila jsem nevěřícně hlavou. "Takhle se chovají pořád - jako malý děcka." Sdílel Paul svůj stejný názor. Souhlasně jsem pokývala hlavou. Niall v závěsu s Harrym přiběhl do obýváku a oba křičeli jeden přes druhého. Harry už Nialla skoro měl, ale ten mu uhnul. Začal kroužit okolo křesel a když už chtěl vyběhnout schody, Harry ho dohnal a kalhoty mu opravdu stáhl.

    Rukama jsem si zakryla pusu a vytřeštěnýma očima koukala na Niallovi stehna. Na každém měl minimálně dvacet řezných ran a většina z nich vypadala nově. "Debile!" Zanadával Niall na Harryho účet, natáhl si kalhoty a utekl do svého pokoje. Z druhé strany se vyřítili zbylí tři kluci. Harry je zdvyženou rukou zastavil. "Drž se, já radši půjdu." Řekl polohlasně Paul, poplácal mě po rameni a odešel. Jakmile jsem slyšela zacvaknout domovní dveře, mávnutím ruky jsem nazančila klukům, aby si sedli, ale já zůstala stát. "Liame, nic neříkej, žádné masové vyhazování všeho ostrého nebude." Upřela jsem svůj naštvaný pohled na něj. Zavřel pusu připravenou k mluvení a sklopil pohled. "Aspoň jednou se ty kraviny k něčemu hodily. Harry?," oslovený na mě obrátil svůj pohled, který až doteď upíral ven z okna, "udělal si to naschvál, protože si o tom věděl, nebo to byl prostě žert?" "Tušil jsem to, ale nechtěl jsem ti to říct, tak jsem to udělal takhle." Smutně jsem se na něj usmála. "Dobře, všichni kromě Liama můžete jít, ale nechoďte k Niallovi." Louis, Zyan a Harry se jako kouzlem vypařili a já si sedla naproti Liamovi. "Skye, já mám o něj jenom strach..." "Liame, nechci ti nic vyčítat," přerušila jsem jeho proud omluv, "ale budu potřebovat, pro jeho dobro, abyses mu nesnažil nijak pomoct. Vím, zní to ošklivě, ale to tvoje utěšování, kázání a tak dále, nadělá víc škody než užitku. Prostě se k němu chovej, jakoby se nic nedělo, ale neignoruj ho, chápeš mě?" Lehce pokýval hlavou. "Díky." Vstala jsem a on taky. Přešla jsem okolo stolku k němu a objala ho kolem pasu, protože jsem byla o hodně menší. Naposledy jsem se na něj usmála a vydala se za Niallem, který mě teď potřeboval víc, než kdo jiný. 

    Zaklepala jsem, i když jsem veděla, že nikdo neotevře. S vrznutím jsem dveře otevřela a nakoukla dovnitř. Tentokrát brečel do polštáře, takže zvenku nebylo nic slyšet. Vstoupila jsem do pokoje a dveře za sebou zavřela. Nejspíš mě ignoroval, protože když jsem si sedla těsně vedle něj na postel, neudělal vůbec nic. "Nialle, potřebovala bych ti něco říct." Začala jsem. Žádná odpoveď. "Je mi jedno kam se budeš koukat, ale teď mě prosím poslouchej." To, co jsem se chystala říct, bylo možná trochu moc, ale jestli se mnou začne komunikovat, je to nutnost. "Vždycky, za jakýchkoli okolností, přes všechny komplikace, tu pro tebe vždycky budu." Ztuhnul. "A nikdy, přísahám nikdy, tě neopustím, protože vím, že i když možná ty za mnou nikdy s ničím nepřijdeš, já za tebou ano." Pohladila jsem ho po zádech. Vzlyky do polštáře přestaly. Opřel se o ruce a posadil se zády ke mně. "Nikdy?" Popotáhl a já mu podala kapesník. Utřel si oči, vysmrkal se a otočil se tělem ke mně. Já si naproti němu sedla do tureckého sedu a vzala jeho ruku do těch svých, kterou jsem pevně stiskla. Bez varování se mi vysmekl a ruce obtočil pevně okolo mých zad a hlavu se schoval do výklenku mezi mým krkem a ramenem, jako kdyby se chtěl schovat před celým světem. Nejdřív jsem se trochu polekala ale po chvíli jsem i já obejmula jeho a zašeptala: "Nikdy, my innocent irish boy." Při těch slovech jsem ucítila, jak se jeho rty na mém rameni ohnuly do jemného úsměvu a jeho paže ještě zasílily stisk mého těla. Takhle jsme tak chvíli jenom seděli. Vůbec mi to nevadilo, naopak jsem byla ráda, že mi Niall věří, v čemž mě utvrdily i jeho slova, která po chvíli ticha pronesl: "Skye, víš že si připadám, jako kdybych tě znal celý život?" Musela jsem se usmát. "Díky Nialle."

    Druhá kapitolka na světě :)! Tak jak se vám to zatím líbí? Budu moc ráda za vaše názory v komentech, a pokud budou kladné, klidně ohvězdičkujte :D! Jinak v obrázkách máte fotku Skye, jak si jí představuju, ale předstvate si jí torchu starší, protože je jí dvacet dva... Tak se zatím mějte, see ya later gyus^^!

    Syrah