Katrin. Na první pohled obyčejná puberťačka, barevné vlasy, tetování, piercing. Její táta jí vždycky jednou za rok vezme na jí nesnášenou Tureckou rally. Nesnášenou jen do té doby, než potká Thierryho Neuvillea...
Zase. Zase mě táta táhne na tu zasranou rally. Už třetí rok po rozvodu rodičů musím kvůli střídání péče na týden do Turecka, kde se koná nějaká závodnická soutěž pro prachatý kretény, kteří asi nemaj koule a potřebujou se prohánět po asfaltu.
,,Tak co, letos se to pořádá tady, jak se ti to líbí?" Usmál se na mě natěšeně táta a rozhlížel se kolem. ,,Hmm... Stejný vedro, stejný auta, stejný pitomci za volantem. Nic se nezměnilo..." Odfrkla jsem si a dala si do pusy žvýkačku. ,,Ale noták, hlavu vzhůru, třeba tě tady konečně někdo zaujme." Drknul do mě loktem a já jen protočila očima.
Celou dobu, co sem jezdíme, se mi snaží dohodit Oleho C. Veibyho, neboli jezdce, kterému dělá mechanika. Olemu je dvacet dva, ale je to namyšlenej idiot. V tomhle divným vesmíru jsem pochopila jen to, že tu jsou nějaké dvě kategorie, WRC 2 (tam co je Ole) a WRC 1, kde jsou mnohem zazobanější pitomci, a tyhle dvě skupiny se navzájem nesnáší. A přesně toho má plnou hubu. Už mě sere, jak do mě všichni ze všech stran valí tu rallye. Nezajímá mě to, kdy to všichni pochopí.
Došli jsme k našemu "paddocku", nebo jak že se tomu říká. Pár stanů, bedny s nářadím, pár kamionů jako místo pro spánek, vaření a větší servisní zázemí. Prostě obyčejný místo pro nejhorší týden prázdnin.
,,Než to tu nachystáme, můžeš si zatím dát věci do obytňáku a jít se tu porozhlídnout. Ale vyvaruj se jezdců z jedniček, nejsou to nic jinýho než namachrovaný děvkaři. Mám tě rád!" Usmál se táta a dal mi pusu na tvář. ,,Jasně... Jak jinak..." Protočila jsem oči a s kufrem odešla do obytných kamionů.
,,Á, slečna Pokorná. Postel číslo čtrnáct, tady máte klíč od místnosti." Pousmála se paní u stolu, co měla na starosti kancelářské práce týmu. Nahodila jsem fake smile a poděkovala. Bylo mi úplně nehorázný vedro, tak jsem se ještě převlékla do přijatelnějšího outfitu.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Chystala jsem se akorát si dojít pro něco k pití do nějakýho stánku, když na mě volal táta. ,,Zlatíčko?" Uslyšela jsem ten jeho hlas, když něco potřebuje. Protočila jsem očima tak vysoko, jak to jen šlo a znaveným hlasem jsem zamrmlala: ,,Hmm?" ,,Nechceš s námi jít do Hyundae? Máme tam něco k vyřizování." Zeptal se prosebně. ,,Fájn..." Odfrkla jsem si a vydala se za zbytkem týmu.
Kráčela jsem vedle otce vprostřed hloučku mechaniků, vedení a i posádky a nepřítomně koukala do telefonu. ,,Dneska ti to fakt sluší, už ti to někdo řekl?" Dohnal mě Ole a přiřadil se vedle mě. ,,Říkáš mi to pokaždý..." Zamumlala jsem a dál lajkovala fotky na Insta. ,,Heleď, dám ti radu, kterou bych jen tak někomu nedal. Naše cesta teď vede k nejhoršímu týmu, co se týče povahy těch jezdců. Takže jestli si chceš zachovat zdravej rozum, nijak se s nima nezaplejtej." Pousmál se. ,,To víš z vlastní zkušenosti?" Začala jsem se smát. ,,Ha ha ha... Vtipná jako obvykle..." Odfkrnul si a zpomalil, aby byl vzadu naší skupiny. ,,Bylo to nutný?" Podíval se na mě vyčítavým pohledem táta. ,,Sorry jako." Uchechtla jsem se a znova sklopila oči k telefonu. To už jsme ale přicházeli k fakt obrovský budově, na který přímo svítil znak s nápisem HYUNDAI.
,,Asi počkej tady drahoušku, vevnitř tě to stejně zajímat nebude..." Usmál se znovu táta. Opřela jsem se teda zády o zeď u dveří od kancelářských místností, kam právě celý tým šel. Stála jsem kus od party závodníků, co tam stáli v kruhu a povídali si. Během chvíle jsem na sobě měla přilepených hned několik hladových pohledů. Po chvíli jsem zvedla oči od telefonu a podívala se znova na tu partu.
,,Co tady dělá tak nádherný stvoření samo?" Křiknul na mě jeden z nich. ,,Nic co by tě mělo zajímat!" Křikla jsem zpátky a už mu nevěnovala pozornost. Dotyčný se jen zasmál a dál to díky bohu neřešil.
Druhý den jsem už konečně měla chvíli, aniž by po mě táta pořád něco nechtěl. Byla jsem na cestě pro něco studenýho k pití a zase jsem jako obvykle koukala do telefonu. Když jsem se podívala před sebe, uviděla jsem ohromný zástup všemožných fanoušků přímo na cestě, kterou jsem měla jít. Odfrkla jsem si tedy a rozhodla se vydat se cestou za tím barákem Hyundae. Přidala jsem tedy do kroku a šla uličkou mezi dvěma zády budov závodních týmů. Jenže přesně v tu chvíli jsem do někoho vrazila.
