Princezna z Hyundae | Thierry Neuville FF

Just like normal summer love

Probudil mě polibek na tváři. ,,No dobré ráno..." Usmál se na mě Thierry, když jsem otevřela oči.

,,Kolik je hodin?" Zeptala jsem se, když jsem se konečně vyhrabala z peřin. ,,Sešt, za dvě a půl hodiny začíná první erzeta. Proč se ptáš? Potřebuješ už za tatínkem?" Pousmál se a nakrčil na mě nos, jako jsem to udělala já včera na něj. ,,Táta vůbec nic neví, teda jestli mu to včera ten mamlas nevykecal. Ale to už by tady dávno oba byli." Zasmála jsem se a vzpomněla si na včerejší rozhovor s Veibym. ,,Co by měl vykecat?" Naklonil nechápavě hlavu. ,,Večer jsem se s Veibym pohádala, prý mě viděl u vás a měl na tebe kecy... Jeho klasika. Jako první věc mě napadla tvoje nabídka, tak jsem vzala visačku a utekla sem." Pokrčila jsem rameny a začala se oblékat. ,,Bože... Za co mu to stojí?" Odfrknul si. ,,To bych taky ráda věděla. Hele... Půjčíš mi mikinu?" Usmála jsem se a čekala na jeho reakci. ,,Chytej!" Hodil mi jeho týmovou mikinu a oplatil mi milý úsměv. Vzala jsem si jí na sebe a musela jsem si přičichnout. ,,Takhle voní začínající láska..." Zašeptala jsem a ještě víc se do mikiny zachumlala. ,,Cože?" Otočil se na mě Thierry. ,,Říkám, že tu mikinu muselo nosit nějaký prase..." Zasmála jsem se a sledovala jeho výraz. ,,Prosim?!" S překvapeným výrazem se taky zasmál a šel ke mně. Najednou jako bych ztratila pojem o čase. Utápěla jsem se v jeho očích, mohla bych se takhle dívat pořád. Nevím, jestli to byly vteřiny, nebo minuty, ale oba jsme zasekli. Nemohla jsem se od toho pohledu odtrhnout, myslím, že na tom byl stejně. Oba nás pak ale vyrušilo z transu zaklepání na dveře. ,,Dál?" Řekl Thierry a odtáhnul se ode mě. ,,Tak co Terry, půjdeš na snídani, nebo dáš dneska morning loop bez jídla?" Nakouknul do dveří Dani a hned jak mě zpozoroval, pousmál se. ,,No teda," rozesmál se, ,,to jsi moc dlouho drahoty nedělala!" Prohlídnul si mě od hlavy k patě a pak hodil pohled na Thierryho. ,,Já... Už... Už bych měla jít..." Zakoktala jsem a proklouzla mezi oběma. Poslední, co jsem slyšela bylo, jak Thierry poslal ránu pěstí do ramene Danimu.

Seběhla jsem schody dolů a zastavila se. Hned za sebou jsem totiž slyšela Thierryho. ,,Promiň, snad se tě to nedotklo..." Zadíval se na mě smutným pohledem. ,,V pohodě... Jen... Potom, co jsme tam tak stáli a koukali se jeden druhému do očí... Musela jsem tam odtud pryč." Řekla jsem potichu a upírala pohled do dálky. V hlavě mi to šrotovalo. Stála jsem v budově, před kterou mě všichni už tři roky varují, měla jsem na sobě mikinu někoho, kdo je pro mého tátu naprosto nepřijatelný. A přesto všechno, jsem tu stála dál a cítila se šťastná.

,,Katrin? Posloucháš mě?" Zaklepal mi Thierry na rameno a já se přistihla, že jsem zase v totálním transu. ,,Co? Ne, promiň..." Zatřepala jsem hlavou a podívala se mu do očí. ,,Ptám se tě, jestli tady dneska hodláš strávit den?" Usmál se a dal mi neposedný pramen vlasů za ucho. ,,Nevím, možná." Uculila jsem se a dala mu ruce kolem krku. ,,Jaký možná?" Řekl a jedním koutkem se pousmál. ,,Dobře, tak já tu teda budu. Ale musím alespoň na snídani do Evenu, protože tam si teď všichni myslí, že ještě spím." Řekla jsem a obejmula ho. ,,Jo a ještě tohle. Zatím!" Sundala jsem mikinu a hodila jí po něm. Otočila jsem se odešla. Tam, kam jsem vůbec nechtěla...