Jít za svým snem (HP FF)

Kapitola druhá - smíření

Rusé vlasy zašustily na polštáři, jak se jejich majitelka zavrtěla a procitla z hlubokého spánku. Zamračila se, když otevřela oči a uviděla druhou stranu postele nedotčenou. Vyklouzla zpod přikrývky, přes noční košili si oblékla župan a v měkkých papučích tiše seběhla do přízemí. Zarazila se ve dveřích obývacího pokoje, kde na gauči, zkroucený v nepochybně velmi nepohodlné poloze, spal Harry Potter. Pobaveně a trochu nechápavě zavrtěla hlavou a opatrně vycouvala ze dveří.

Zatímco připravovala snídani, přemýšlela, co bude dál. Dům byl Harryho, měla by to být tedy ona, kdo odsud odejde. Představila si, že by se vrátila do Doupěte k rodičům a zbylým sourozencům a otřásla se. Milovala svoji rodinu, ale za tu dobu, co žila s Harrym, si zvykla na určitou svobodu a samostatnost. Její matka byla úžasná žena, ale měla tendenci všechny okolo komandovat a ji, jako jedinou dceru, možná ještě o trochu víc než ostatní děti. Momentálně bydleli v Doupěti ještě Percy a Ron. A Charlie, když párkrát do roka přijel z Rumunska, ale pravidelně se tam objevovali i ostatní sourozenci s jejich partnery a dětmi. Prostě pořád bylo živo a tomu už ona odvykla.

Vylekalo ji opatrné odkašlání.

„Dobré ráno," zamumlal Harry stojící ve dveřích a rozpačitě se podrbal ve vlasech.

„Dobré ráno," věnovala mu nejistý úsměv a nalila mu kávu. „Mohl jsi přijít spát do ložnice," upozornila ho, když viděla, jak si opatrně sedá s rukou přitisknutou v kříži.

„Zdálo se mi to hloupé," zamumlal a zašklebil se, když se natáhl pro cukr a zády mu projela strašná bolest.

„Harry," povzdechla si Ginny, uchopila ho za ruku a lehce stiskla, „je to tvůj dům. Tvoje ložnice. A tvoje postel. To já bych měla odejít. Jen... " zhluboka se nadechla a zadívala se Harrymu do očí. Tohle byla ideální příležitost se zeptat, musela ji využít. „Mohla bych zde zůstat aspoň pár dní? Jen do té doby, než si něco najdu. Já... Nechci se vracet k našim."

„Samozřejmě, Ginny. Můžeš zde zůstat, jak dlouho budeš chtít," usmál se Harry s pochopením. Strávil v Doupěti mnoho času, takže mu bylo jasné, proč chce mít Ginny raději vlastní bydlení.

„Vlastně," protáhl zamyšleně, „nemusíš vůbec spěchat se stěhováním. Místa je zde dost pro nás oba. Udělal bych si pokoj z té prázdné místnosti v patře a ty si můžeš nechat ložnici. Teda," zarazil se a s obavou se podíval na Ginny, „pokud by ti nebylo nepříjemné bydlet se mnou."

„To by bylo skvělé, Harry," zajásala Ginny, která se snažila sama sebe přesvědčit, že má z jeho návrhu radost proto, že se nemusí stěhovat, a ne kvůli šanci, že alespoň občas uvidí Hermionu. „Ale teď musím do práce," vyjekla, když jí padnul pohled na hodiny, a vyběhla směrem do teď už asi jenom její ložnice.

Harry dorazil do práce s několikaminutovým zpožděním způsobeným narušením jejich ranní rutiny a přesně jak očekával, našel před dveřmi své kanceláře přecházet nervózní Hermionu.

„Ahoj, Hermi. Děje se něco?" rozhodl se ji trochu pozlobit, ačkoliv mu důvod její přítomnosti byl celkem jasný.

Hermiona na něho vrhla pohled, který by slabší jedince dokázal vyděsit, a kývnutím mu naznačila, že s ním chce mluvit v soukromí.

„Dáš si něco?" zeptal se Harry sotva vstoupili do jeho kanceláře a ukázal ke stolečku a dvěma křesílkům u okna. „Mám zde výborný čaj. Víš, jak je ta čajovna dva bloky odtud? Míchají ho tam speciálně pro mě. Je to směs..."

„Harry," zavrčela Hermiona podrážděně, „nesnaž se to zamluvit a řekni mi, co chci vědět."

Harry nasadil tak nechápavý výraz, že kdyby ho Hermiona dokonale neznala, tak by mu snad i uvěřila, že neví, na co se ptá, ale protože ho znala, jeho pokusy vyhnout se odpovědi ji jen více popudily.