YESTERDAY

,,Fajn, takže dort mám, dárky taky, foťák....mám a sebe taky. Takže mám asi všechno."

Má samomluva naplňovala kabinu auta jako přetékající pohár. Za poslední půl hodinu cesty jsem toho namluvila víc než za celý včerejšek. Kdybych jela s Tylerem asi by se mi na mé otázky dostávalo odpovědí a některé poznámky by se dočkaly zaslouženého komentáře. S manželem jsme se ale dohodli, že na tu oslavu narozenin jeho neteře pojedeme ve dvou autech, jelikož on musí do půl hodiny vyzvednout květinovou výzdobu a já jsem jen tak tak stihla vyzvednout dort.

Řítím se po silnici, abych tam byla co nejdřív. Nesnáším někam přijet pozdě. I když Tyler si myslí, že jsem až moc dochvilná. Podle mě je ale žádoucí, abych dorazila o hodinu napřed. Musíme toho ještě spoustu udělat a připravit než Lizzy přiveze její matka z parku – což byla mimochodem zástěrka, abychom měli čas vše nachystat a doladit výzdobu.

Jestli budu stejná až se nám narodí naše miminko, tak se Tyler asi zblázní. Pořád si ze mě dělá legraci, především z mého zvyku přeřizovat čas na hodinách o deset minut napřed, abych někam přišla ještě dřív. Má argumentace, že se jedná o pracovní deformaci naopak přidává arzenál do jeho pobavenosti.

Zavrtím se na sedadle řidiče, ten pás mě hrozně tlačí do břicha. Podle Tylera bych už v pátém měsíci neměla řídit, ale podle mě je to nesmysl. Nejsem invalidní, jsem jen těhotná. A navíc jsem z práce zvyklá vést meetingy i v horečkách, takže mě bude muset asi připoutat k topení, aby mě udržel v klidu. A možná by ani to nepomohlo.

Proplétám se a kličku mezi auty. Řítím se po silnici a ve vyvstávajícím odpoledním šeru kmitám očima po krajnicích a modlím se, abych tam někde nezahlédla nějaké zvíře, které by se rozhodlo přejít na druhou stranu. Nehodlám srazit zvíře, ani teď ani nikdy jindy. A to poprchávání, kvůli kterému musím zrychlit stěrače je evidentně taky nějaký druh pomsty shůry.

Ručička na tachometru se nesympaticky kloní napravo, ale já předstírám, že jedu předepsanou rychlostí.

Prozatím nezabalená panenka Barbie se na mě upřeně dívá zpoza plastového obalu. Její nepřirozeně modré oči mě hodnotí a soudí za to, že pravděpodobně dostanu pokutu za rychlost. Stočím na krátko pohled na sedadlo spolujezdce. Panenčina plastová klec je křivě zabodnutá do mé kabelky a čouhá z ní, jako šikmá věž v Pise.

,,Na co koukáš? Nech si to, jo," napomenu svou umělohmotnou spolujezdkyni. Culí se dál.

Znovu si poposednu a posunu pás na břiše o kus níž. Tomu maličkému ve mně to celodenní cestování asi moc po chuti není. S Tylerem jsme našemu prvorozenému vybrali jméno Ryan. Občas se přistihnu, že si s Ryanem povídám, jako by mě mohl vnímat, jako by mi mohl odpovědět.

Zapnu rádio a nastavím přiměřenou hlasitost. Když mu pouštím hudbu, pokaždé přestane protestovat.

Tyler by mu nejradši pořád pouštěl Beatles, ale já si myslím, že pro dítě je důležité poznat i něco jiného než Yesterday.

Zrychlím stěrače, rozpršelo se víc. V kmitavém pohybu stěračů zahlédnu, že přijíždím na křižovatku.

Už z dálky se rozhlédnu. Nic nejede. Barbie se culí. Zvoní mi mobil. Jen letmo se podívám na sedadlo spolujezdce. Volá Tyler. Jednou rukou v rychlosti přijmu hovor.

,,Abi, kde jsi? Čekáme na tebe a volala mi ségra, že na hřišti se to komplikuje, takže s Lizzy musí přijít dřív, protože už další kopeček zmrzliny nezvládne a už vřeští, že chce domů."

,,Už jsem na cestě. Ještě pár kilometrů a jsem tam," odpovím manželovi a znovu letmo přelétnu očima vozovku jestli je volná, abych se nemusela zdržovat stavěním a dáváním přednosti. Nic nejede. Rádio hraje. Barbie se culí. Prší.