Zbloudilá duše

46. Záchrana na poslední chvíli

„Jsi Zmijozel!" vykřikl Pán Zla obviňujícím hlasem. „Měl bys mé pohnutky chápat lépe než kdokoliv jiný!

„Tome, pláčeš u špatného bratra," zakroutil hlavou Harry a přešlápl na místě. Nenápadně se přitom rozhlédl kolem, jestli neuvidí členy Fénixova řádu.

„Byli jste snad bratři, nebo ne?!" vztekal se Voldemort a máchal s hůlkou kolem sebe tak prudce, že z ní vylétlo několik ohnivých jisker.

„To ano, ale to neznamená, že jsme měli na věci stejný názor," odpověděl Harry a nespouštěl přitom pohled z černokněžníkovy hůlky. „Naše odlišné názory mezi nás občas vrazily klín, ale jak jsi řekl, byli jsme bratři a vždy jsme se s trochou snahy dokázali dohodnout."

Harryho neustálá ostražitost bylo to jediné, co ho v následující chvíli dokázalo varovat. Hodil sebou na zem vteřinu před tím, než mu nad hlavou prolítl zelený paprsek. Rychle se začal kutálet k nedalekým stromům, kletby ho přitom míjely jen o vlásek.

Pán Zla vypadal čím dál víc vztekle. Zřejmě situace nešla podle jeho plánů. „Vzal jsi mi iluze o našem vznešeném rodu, Harry." Zaslechl Nebelvír, když se zvedl a ukryl se za kmeny.

„Mylně jsem se domníval, že ty a Salazar Zmijozel jste byli nejsilnějšími čaroději své doby."

Strom, za kterým se Harry ukrýval, stanul v plamenech. Rychle uskočil a přesunul se o kousek dál, snažil se být přitom co nejtišší. Srdce mu však v hrudi bilo tak hlasitě, že málem přeslechl další Voldemortova slova.

„Teď, když jsem si tě tak vyslechl, Harolde," mladíkovo jméno, řekl takovým tonem, že se to nedalo brát jinak než jako urážka, „uvědomuji si, že ty jsi byl pro Salazara slabinou a přítěží. Teprve tehdy, když tě ti ubozí mudlové spálili na prach, mohl se velký kouzelník, jakým Salazar byl, naplno projevit."

Harry schovaný za kmeny, věděl, že to není pravda, to však nezměnilo nic na tom, že to bolelo. Následně se situace vyvinula tak rychle, že nestačil ani pořádně reagovat. Stromy zasahovalo jedno kouzlo za druhým, kusy dřeva létaly na všechny strany, Harry si mohl jen v podřepu chránit rukama hlavu a modlit se. Naštěstí velmi brzy kouzla ustala a Nebelvír opatrně vykoukl, aby zjistil, že stojí uprostřed poničených stromů bez možnosti se kdekoli ukrýt. Stál proti Voldemortovi a jeho nohsledům zcela bezbranný. Útěk byl zbytečný, místo něj by to odnesli obyvatelé městečka a studenti a to on nemohl dopustit. Přísahal před mnoha lety, že Prasinky a její obyvatele bude chránit... Přesto se pokusil ještě naposledy vyburcovat svou magii, jenže to bylo k ničemu, jeho strach se zdál větší než vztek.

„Harry, Harry, Harry," zanotoval Pán Zla rozpustile. „Uvědomuješ si, že jsi byl jediná ucházející šance pro ty slabochy? S tebou měli alespoň špetku naděje. Ty jsi ji ale promarnil za život člověka, který o tebe ani nestojí."

A pak Voldemort konečně zasáhl svůj vytoužený cíl. Mladý Potter se zhroutil k zemi pod mučící kletbou. Kroutil se jako raněné zvíře. Pohled to byl vskutku nádherný, jenom trochu rozčilující. Kluk nekřičel, a to byla kletba v plné síle. Voldemort protáhl tvář nelibostí, když si uvědomil, že jenom Cruciatus stačit nebude. Ukončil ho a spokojeně pozoroval, jak se mladík snaží vzchopit. „Moji milí, je mi líto, ale jsem nucen pozměnit plány," promluvil ke Smrtijedům. „Dnes ušetříme obyvatele Prasinek a místo toho ukážete tady panu Potterovi, jak jste zdatní v kletbách."

Voldemort se odvrátil od mladíka a otočil se čelem ke skupině mužů a žen oděných v černých kápích a stříbrných maskách. „Nechám to čistě ve vaší režii, avšak nesmíte ho usmrtit!" rozkázal a postupně si je změřil pohledem, většina z nich se pod jeho zrakem zachvěla. Samolibě se ušklíbl a poodstoupil stranou rozhodnutý být pouze pozorovatelem.

Smrtijedi mladíka obklíčili a netrvalo dlouho a Nebelvíra zasypávaly kletby. Pán Zla dokonce zaslechl posměšný smích a musel se pochválit, vybral dobře.

Po několika minutách Potter krátce vykřikl. Voldemort se pyšně podíval na Smrtijeda, který onen krátký výkřik způsobil.

Pochvala od Pána Zla způsobila, že se ostatní ze skupiny do akce více vložili. Harry potom už neměl šanci zůstat po tichu a prostorem se rozezněl jeho bolestný řev.

Voldemort zalitoval, že u toho není jeho milovaná Nagini. Tohle by se jí určitě líbilo. Z úst mu vyšel rozmrzelý povzdech. Proklínal toho hlupáka Popletala, protože kvůli němu své milé natolik ublížil, že se za ním odmítá vrátit. Vyslal za ní své nejlepší lidi, jenže ti hlupáci, ji stále nejsou schopni najít. Bude se do toho muset vložit sám. Byl dokonce připraven Nagini odprosit, protože věděl, že to skutečně přehnal. Musí ji najít, jelikož ona jediná ho bere takového, jaký je.

Další jeho myšlenky přerušil fialový paprsek, který přiletěl odněkud zprava a prudce narazil do hloučku Smrtijedů, kteří následně odlétli několik metrů daleko.

Zmateně se kolem sebe rozhlédl, pátraje po útočníkovi. Pohled mu padl na běžícího Severuse s hůlkou v ruce. Počkal, dokud Snape nebude blíž, a pak pozvedl svou hůlku. „Tebe bych tu nečekal, Severusi," zasyčel skrz zuby a zákeřně na něj vyslal kletbu speciálně určenou pro zrádce. S uspokojením pozoroval, jak bílý parsek letí k Mistru lektvarů, který duchapřítomně vyčaroval před sebe štít.

Voldemort očekával, že štít nevydrží, jenže jaké bylo jeho překvapení, když se parsek neškodně svezl po štítu a skončil v zemi. Samotný Severus vypadal šokovaně, ale ne nadlouho, zaútočil dřív, než Voldemort očekával, a pouze léta zkušeností jej zachránila od ztráty hůlky.

Malá hrstka Smrtijedů se těžkopádně zvedala ze studeného sněhu, oči přitom měli šokovaně upřené na bojující dvojici.

Voldemort znal Mistra lektvarů léta. Párkrát spolu dokonce uspořádali přátelský duel a byl pro něj vždy úctyhodným soupeřem, nikdy ho však neměl problém porazit. Až do teď. Síla Snapeových kouzel se mu zcela vyrovnala. Popravdě měl co dělat, aby jeho kletby zavčas vykryl.

Duel již trval několik minut a stále neměl vítěze. Přerušil ho až příchod členů Fénixova řádu.

Pán Zla byl tomu snad poprvé rád, jelikož měl důvod stáhnout se. Do poslední kletby, kterou na Snapea poslal, dal všechnu sílu, aby mohl bezpečně prchnout, než se ale tak stalo, věnoval poslední pohled zbídačenému Potterovi. Na tváři se mu objevil opět pochvalný úšklebek, bude muset své nováčky pochválit, odvedli výbornou práci.

Jakmile se Pán Zla přemístil, jeho následovníci jej zpanikařeně následovali. Pouze dvěma se přemístění nepovedlo a padli do rukou Fénixova řádu.

Severus, ještě plný adrenalinu, se rychlým krokem vydal k místu, kde ležel Potter. Ředitel s Lupinem ho zrovna nakládali na nosítka. Severus už z dálky poznal, že je na tom Nebelvír zle, byl však při vědomí.

„Jak je na tom?" zeptal se v okamžiku, kdy se postavil vedle ředitele.

„Špatně. Severusi. Předběžná diagnostická kouzla ukázala silný otřes mozku, přeražené nohy, rozdrcenou levou stehenní kost a mnoho dalšího," vyjmenoval Brumbál s hlubokým povzdechem a starostí v očích. „Upřímně se divím, že je stále při vědomí," poznamenal a snažil se mladíka udržet na nosítkách. Bylo třeba Nebelvíra dostat co nejdříve na ošetřovnu, jenže on sebou neustále házel ve snaze dostat se pryč, čímž si nevědomky způsoboval ještě větší bolest. Neuvědomoval si totiž, že už je v bezpečí a není už třeba dál bojovat.

Tak nám Harryho Severus zachránil. Bohužel se bojím, že na sebe strhl nechtěnou Voldemortovu pozornost.    

Všem vám děkuju za podporu a přeju hezký zbytek týdne.