Zbloudilá duše

28. Nastávají změny

Harry se potřeboval vyspat, ale v první řadě si musel vyřídit účty se Salazarem. 

Přemístil se za ním hned, co vyšel ze sklepení.
Bratr už na něj čekal s rukama semknutýma za zády.
Harry si povzdechl a vydal se pomalým krokem k židli, která tu zůstala po Severusovi. „Co sis od toho prosím tě sliboval?" zeptal se, zatímco si sedal.
Salazar si ho nejprve zamračeně prohlédl, než se uráčil na otázku odpovědět. „Chtěl jsem, aby věděl, kdo ve skutečnosti jsi."
Harry se předklonil a chytil se za hlavu. „Stejně se nic nezměnilo," zamumlal, následně se prudce narovnal. „Akorát mě možná přestal tolik nenávidět a já se jenom děsím, až mě začne litovat. Což bude ještě horší!"
„Nemyslím si, že tě bude litovat, on není ten typ," zakroutil hlavou Salazar a uvolnil ruce za zády. „Dej mu čas, on přijde na to, kdo je pro něj nejlepší." Radil dívající se na bratra zhrouceného na židli.
„Čas na co Bratře! Aby se do mě zamiloval a riskoval život!" vykřikl Harry vztekle.
„Proč by podle tebe měl riskovat, Harolde! To že by byl s tebou? Nenech se vysmát bratříčku! Je válka a on už jednou tu hadí kreaturu zradil!" křičel Zmijozel zpět ve snaze otevřít bratrovi oči. „Prozraď mi bratře, jak Voldemort zachází se zrádci?!"vyptával se nemilosrdně.
„Přestaň! Já přece vím, že je i tak Severus v nebezpečí!" řval mladík jako smyslu zbavený, stoupající si na nohy. Oči mu opět zářily smrtící zelení.
„Tak s tím něco dělej, protože i Voldemort umí určitě číst noviny," řekl Salazar klidně, avšak chladně.
Harryho toto prohlášení tak zaskočilo, že v něm vztek prasknul jak mýdlová bublina a nahradil ho zmatení. „Cože, nechápu co tím myslíš?" zeptal se nechápavě sedající si zpět na zadek.
„Jednoduše, Voldemort je možná pomatený šílenec, ale není negramot. Určitě četl ten článek, co o tobě a Snapeovi vyšel v novinách minulý rok," vyjádřil se Salazar jasně.
„To ano, ale co to má se Severusem společného?" Nechápal i nadále Harry.
„Svatá Morgano!" vykřikl Salazar teatrálně, lomcující přitom rukama. „Mysli přece bratříčku. Pokud Snapea, jednou chytne, byl by hlupák, kdyby si to co se psalo v novinách neověřil," vysvětloval Salazar trpělivě.
„Máš pravdu," vydechnul Harry vyděšeně. „Co budeme dělat?"
„No já nic, ale ty bys mohl přestat fňukat a otevřít truhlu, jsem si jistý, že v ní najdeš něco, co tvého lektvaristu ochrání." Poradil muž s úšklebkem na rtech.
„Ne, truhlici ne!" zaskučel Harry. Temenem bouchající do opěradla židle.
„Nechovej se jako malej Harolde!" okřikl jej Salazar přísně. "Jsou to jen bezvýznamné krámy nic víc!"
Harry na to reagoval drzým odfrknutím.
„Jednou k tomu musí dojít." Snažil se Salazar chlapci rozumně domluvit.
„Vždyť jo, jenže proč teď, už takhle mám toho nad hlavu!" Zmůže se mladík na poslední protest.
„Ber to takhle. Určitě v těch svitcích najdeš něco, co pomůže nejen tobě ochránit tvého manžela, ale třeba se tam najde i něco užitečného pro ukončení války." Snažil se bratra přesvědčit a zároveň podpořit.
„Fajn udělám to." Rezignoval nakonec Harry unaveně.
Salazar se potěšeně usmál. „To je dobře bratříčku a teď mě uspi a jdi si prosím tě také lehnout!" přikázal Salazar a věnoval bratrovi malý úsměv. V duchu si oddechnul, že se ani pořádně nedostali k tomu, kvůli čemu sem bratr přišel.
Harry Salazara beze slova poslechl. Použil přívěšek, který neustále nosil na krku a bratra jednoduše uspal. Poté co si byl jistý, že ho obraz opravdu nevnímá, se mu na tváři objevil škodolibý úsměv. Vytáhl hůlku a dvakrát s ní na portrét mávnul. Sám se pak přemístil rovnou do komnaty a už s padajícími víčky vyzul boty a padnul rovnou do postele. Sotva se hlava dotkla polštáře usnul.
*
Ráno bylo daleko veselejší. Harry v klidu a hlavně s úsměvem provedl ranní hygienu. Snídaně byla také vynikající, co víc si přát. Na to ostatní si Harry prozatím zakázal myslet, rozhodl se, že věci okolo Severuse bude řešit, tak jak přijdou. Nechá tomu muži čas, aby si urovnal myšlenky, nebude na něj zkrátka vůbec tlačit. Severus tentokrát bude muset udělat první krok. On se zatím bude snažit chovat jako normální student, který nemá s ničím jiným problémy než se známkami. Když už je řeč o známkách musí se připravit na dnešní vyučování. S lehkým pohvizdováním postupně naskládal vše potřebné do brašny. Bezstarostně zapínal přezku u tašky, když se to stalo. Přívěšek dal o sobě vědět. Nebelvír s nadávkou mrsknul s taškou o stůl a zoufale si zajel prstama do vlasů. S pevně zavřenýma očima za ně zatahal. Pár sekund takhle stál, než se donutil dát rozbouřené emoce zase do pořádku. Pak otevřel oči a spustil ruce dolů podél těla. „Dobby," zvolal do prostoru.
Zmíněný domácí skřítek se objevil vzápětí.
„Pán Harry si přeje?" zeptal se s mírnou úklonou, kterou se ho mladík marně snažil odnaučit.
„Vzkaž řediteli, že si mě hadí hmyz opět povolal, ať zařídí vše potřebné." Žádal Harry skřítka bez jediné známky emocí, po předešlé dobré náladě nebylo ani památky.

„Ano pane, Dobby vše zařídí, pan Harry se může na Dobbyho spolehnout," kýval skřítek energeticky hlavou. V očích se mu však dala vyčíst starost o mladého pána.
Harry skřítkovi věnoval úsměv, ve kterém chyběla veškerá radost. Následně se přemístil na okraj Zapovězeného lesa a pomalým krokem se vydal do jeho hlubin.
***
Severus dorazil na snídani v plné parádě. Procházel rychlým krokem mezi kolejními stoly, užívající si zklamané pohledy některých studentů. To zklamání z nich přímo čišelo, určitě doufali, že se již nevrátí. Severus si nemohl odpustit škleb na jejich adresu. V příjemné náladě zasedl k bohatě prostřené tabuli. Nálada se mu ještě zvedla, když nikde nezahlédl Karkarova. Jediné co mu snad kazilo chuť k jídlu, byla následná hodina šestých ročníků Zmijozelu a Nebelvíru. Neměl tušení, jak se teď bude k Potterovi chovat a to nejen během vyučování, ale i na veřejnosti. Dilema se však později vyřešilo samo, aspoň co se vyučovacích hodin týče. Pan Potter totiž tak nějak nedorazil. To znamenalo jediné... Severusovi při samotné myšlence přejel mráz po zádech. Po celý zbytek vyučování byl nevrlý a strhával body za každou maličkost. Všem se proto ulevilo, když hodiny lektvarů pro dnešek skončily.
***
Severus se zavřel v kabinetu. Na stole se mu kupila pěkná kupička neopravených domácích úkolů. On se však neměl k tomu, aby je opravil a oznámkoval. Byl příliš roztržitý a s náladou jakou momentálně měl, by většina skončila na popel. Proto si od nich držel patřičný odstup a raději chodil nervózně po místnosti. Nad svým jednáním odmítal, jakkoliv přemýšlet. Všechny pocity, co mu neúnavně napovídaly, neustále potlačoval. Po několika hodinách, kdy se snažil všemožně rozptýlit, ať četbou nebo vařením lektvarů, napětí už v sobě neudržel a rozhodl se zajít za Brumbálem, ten bude určitě o Potterovi vědět víc.
Cesta do ředitelny probíhala, jako obvykle studenti mu ze strachu, ze školního trestu, uhýbali z cesty. Pouze několik jeho Zmijozelů uctivě pozdravilo. Překvapením však pro profesora lektvarů bylo, že i Chrlič chránící vchod do ředitelny, mu sám odstoupil z cesty, aniž by předtím řekl jediné slovo. Vypadalo to, že byl očekáván. Svižně vyšel schody a bez meškání zaklepal. Pár vteřin počkal, než dostal povolení vstoupit, když se tak stalo, rozhodně vešel dovnitř.
„Zdravím tě Severusi," pozdravil zvesela Brumbál v okamžiku, kdy jeho zaměstnanec zavřel dveře.
Ředitel byl skloněný k nějakým svitkům a něco na ně rychle vypisoval. Severus netrpělivě čekal, až brk položil, teprve pak na něj promluvil.
„I já vás pane řediteli," oplatil Brumbálovi pozdrav.
„Asi tuším, co tě ke mně přivádí, chlapče," prohlásil Albus s jiskřičkami v očích.
„Skutečně?" Nadzvedl Severus překvapeně obočí.
„Jistě Severusi, posaď se, prosím" požádal jej vážně ředitel.
Mistr lektvarů bez řečí staršího muže, poslechl celý napjatý a plný nejistoty co se Potterovi stalo, se usadil v křesle naproti Brumbálovi.
„Vím, že je tvůj manžel chlapče, že máte k sobě blízko, také proto jsem ho na místo učitele proti černé magii vzal." Začal Albus pochmurně. „Jenže jsem nepočítal s tím, že nebude plnit své povinnosti profesora. Dnes jsem znovu musel žádat Remuse Lupina, aby za něj na jeho hodinách zaskočil."
Severus byl zprvu zmatený, ale velmi rychle mu došlo, o kom ředitel mluví.
„Zase není na hradě že?" ptal Severus naštvaně.
„Podle všeho ne. Před hodinou mi madam Rosmeta poslala vzkaz, že si u ní včera večer pronajal pokoj."
Severusova tvář byla jako ze žuly, jedině oči, prozrazovaly, jaký má momentálně vztek na svého manžela.
„Je mi líto Severusi, ale budu mu muset dát výpověď," řekl Brumbál rozhodně.
Severus souhlasně kývnul. „Udělejte to, máte na to plné právo."
„Jsem, překvapený chlapče. Čekal bych, že se budeš za Igora přimlouvat. Co se změnilo?" vyptával se překvapeně Albus.
„Všechno Albusi, všechno."

Tak co myslíte, bude Karkarov hodně překvapen, až se nám vrátí na scénu? 

A souhlasíte s Harrym, že je teď řada na Severusovi, udělat první krok nebo by se měl i nadále připomýnat nebo-li vnucovat :)

Děkuju vám všem za podporu a přeji hezký zbytek týdne :)