Peřeje
Neodolatelná síla se probouzí kolem mě. I když mám oči, jsem slepá. Hlas mluví o pocitech. Ale proč to tak bolí? Cit může být největší med, ale zároveň i jed. Žádná cesta není tak strmá jako tato. Jakou cestou mám tedy jít?
Co srdce napoví, mozek nezodpoví. Srdce říká: Největší poklad je láska. Přítel je láska, ale někdy i nepřítel. Nevím, jak lásku poznat, ale chci ji cítit. Láska a co chceš víc? Láska je všude kam se podíváš, ale na koho čeká?Existuje však někdo, kdo mě chce vidět takovouhle? Na mě není nic výjimečné.
Něco chci, ale nahlas to neřeknu. Slova jsou jedno, city druhé. Kdo mě bude milovat?Jaký muž mě za ženu pojme jednou?Ukaž se, pojď se mnou. Hledám lásku.
Nač riskovat, když to může být jediná šance, co na mě čeká, až se ji otevřu plně a políbím ji vřele? Proč nelhat? Jinou být. Masku dala jsem své tváři a už viděla, jak září jako hvězda nebe. Jako kdybych stála na tom nejvyšším kopci a dívala se do kraje na ty všechny ostatní na rovině.
Sekunda zvrátí vše. Proto očekávej neočekávané. Nikdy nevíš, co změní se. Změna někdy prostě potřebuje čas.
Vdechla jsem nový vzduch do žil, dech to vášeň byla, co mě očarovala. Vzlétla jsem a na zem jsem nemyslela. Byla jsem uvězněna v nebi, i když jsem se chtěla toulat i po zemi. Co mě drží na zemi? Říkám si.
Ty jsi krása celého vesmíru. Slunce, jsi mým Měsícem. Tvé srdce snad je ze zlata, co víc si přát.Jsi moje červená růže, lásko! Zůstaneš se mnou?
Zasněná mezi řádky, létala jsem přes oblaky. Ale pak přišel pád. A nikdo nebyl tu, aby chytil mě. Myslela jsem, že nejsem sama. Ale i se spoustou lidí kolem sebe, jsem se najednou cítila osamělá.
Pád přelámal mi kosti. Důvěru lehko ztratila jsem, těžce zpět nabyla. Byla to láska? Cítila jsem lásku nebo jen lež. Avšak lež někdy chce pravdou být. my ji v tom jen svými slovy bráníme.
Možná mám kosti zlomené. Ale můj sen je stále přede mnou nesplněný. Září na tom nebi a čeká až splní se. Do toho, schoďte mě! Ale vstanu zas.Nechci být sama.Najdu lásku.
Už žádná maska, žádný stín. Jen já, pouze já! Květ konečně vykvetl, listy se rozvinuly. Vstaň bojuj, neutíkej! Řekla jsem si.
Chtěla jsem vidět světlo, ale bylo moc temno. Bylo mi jasné, že naděje se vícekrát na jednom místě nenajde. Ale mýlila jsem. Prosím řekni: Mám někoho pro tebe.
Den přišel a za sebou vlečku svatební tahal po zemi. Viděla jsem chlapce, co okouzlil mé srdce. Andre jméno bylo jeho. Krása jeho, co dostala mě z plna, líbila se mým očím. Tvá krása mě dojímá.
Řekla jsem si: Chci tě poznat.
Časem zjistila jsem, že ty jsi moje naděje, s tebou se nic zlého neděje. Ale také strach podmanil si moji mysl. Každý se něčeho bojí. Já se bála, že budu sama, že tě ztratím. Chybíš mi každým dnem, když nevidím tě z dálky. Bojím se na tebe promluvit. Ty jsi ten, o kterém každý ví, kudy kráčí. A já zas ta, co se skrývá před pozorností ostatních, tak jako myš před sovou.
Doufám, že si myslíš též, že strach není předsudek. Vím, že na tebe nemám. Vím, jak nepravděpodobné je to, že by jsi mě někdy miloval. Ale nepřestávám doufat a věřit v naději. Přepíší tvá očekávání. Jen Andre, otevři oči.
Záblesk v mojí mysli, změní zas moje vidiny. Nejdříve jsem tě chtěla potkávat, teď se ti ze zvláštního důvodu stranit chci. Jako bys dělal to samé. Kdykoliv naše duše se přiblíží, nikdy nejsi šťastný z tohoto okamžiku, co nám asi osud přidělil.
Nerozumím tobě ani sobě. Mluv se mnou. Slyšela jsem od někoho, čím si procházíš. Je pravda, že nevím proč. Ale chci ti pomoct. Chápeš mě?
Asi mi nerozumíš, ale cítím toto: Neopustím tě. Jsem tu lásko.Buď šťastný.
Dny nás od sebe odtahují, čím dál více. A hlavně strach, co proudí v mých žilách. Avšak vidiny mé, sny, představivost nás zas dávají k sobě jako zamilované hrdličky. Čekám na tebe. Čekáš na mě taky?
Zoufám, ale nevím, co si dál myslet mám? To, co cítím, je to láska?
Můžu ti však pravdivě a jasně říct: Lásko, pojď ke mně. Lásko, neopouštěj mě. Neopouštěj mě, bezdůvodně. Jsme spolu, ne sami. Chybíš mi. Mohl bys mě někdy milovat? Napověz.
Láska je má vysněná rovnice. Cíl je blízko, jen duše je od něj daleko.
Najdi mě. Znáš mě.
