Nějak to přežívám

Přátelé a sebevědomí

Na základní škole jsem ke konci měla sebevědomí velikosti oříšku. Víte, já nikdy nebyla ta typická "cool" holka, co se řídí populárními styly oblékání, ráda chodí mezi lidi, nebo dělá něco nezákonného. Bohužel o tom je převážně druhý stupeň. Moji spolužáci byly nezodpovědní, kouřili, nadávali a chodili pít. Já a moje skupinka tří, později dvou, kamarádek se tomu vyhýbala obloukem. Ne všichni byli ovšem takový. Byli tací, se kterými se dalo v těžkých chvílích rozumně promluvit. Byli fajn, a i když jisté již zmíněné věci zkoušeli, byli milí a chytří. Což v tomhle období je celkem vzácnost. 

Nicméně jsem si přišla sama. Jakoby i ti, kteří se snažili, mi nemohli porozumět. Nešlo to, protože ani já sama nevěděla jak. Díky mojí mladší sestře, která si prošla celkem tvrdým dospíváním, jsem utvářela svoji osobnost. Nikdy jsem neměla někoho jako inspiraci, jen ji. Ona byla mojí inspirací. Změnila to, co jí tak sužovalo a trápilo, a stala se z ní sebejistá a cílevědomá žena. Každému bych přála, aby měl někoho takového. 

Líbili se mi lidé, kteří mě nebrali ani na vědomí. Plácala jsem se ve všem. Kvůli pocitu samoty jsem myslela, že mi něco chybí. Takže jsem si snažila někoho najít. V mém případě to není snadné. Ne že bych byla snad ošklivá nebo tak, ale jsem nedůvěřivá a své city si chráním za každou cenu. Což byl kapánek problém. Když totiž chcete někoho mít, a chcete, aby vše bylo ok, tak musíte mít v prvé řadě rádi sami sebe. Já neměla. Líbil se mi můj spolužák. Byl milý. Jako jeden z mála se se mnou bavil. Bohužel kluci dávají povětšinou přednost sexy bad holkám, nebo jak je mám nazvat. Hodný, tichý a nesebevědomý holky nikoho nezaujmou. Prostě krutá realita. U kluků platí to samé. Pokud teda není muzikant, to potom je jiná pohádka. Tak, či tak jsem byla smutná. Hooodně smutná. Nejhorší to bylo na školním zájezdu do Itálie. Tam jsem byla opomíjena snad každým z mých kamarádů a spolužáků, včetně jeho. Jediná kamarádka, která se se mnou bavila, byla většinu času nemocná, a já byla sama. Jediným mým kamarádem se stala zmrzlina. Přísahám, že jí snad doteď mám jako tapetu na mobilu. Možná bych mohla počítat ještě moje zelené tričko, které jsem nosila, abych zakryla svoji postavu v plavkách, protože jsem byla nejtlustší ze třídy. A taky nenávidím plavky. V moři všichni okolo mě blbli a já tam plavala asi jako Dory v Hledá se Nemo - sama. Aby toho nebylo dost, tak onen spolužák začal chodit s jednou holkou z nižšího ročníku. Což vedlo k mému psychickému zhroucení a pláči. Skončila jsem zavřená ve skříni na pokoji a brečela. Nebudu lhát, ranilo mě to. Po pár dnech ho ta holka odkopla stejnou zprávou, jako kdysi mého jiného spolužáka. Ach jo... .  

Po návratu z úžasné dovolené... pro nechápavé, to je ironie... jsem začala nad sebou dost přemýšlet. Sebevědomí bylo pořád na extrémně nízkém levelu, ale snažila jsem si říkat věci jako: "jsi krásná" jsi úžasná taková jaká jsi" apod. Moc to nezabralo. Ještě jsem zapomněla zmínit, že díky té mojí zmrzlině jsem dost přibrala, opět.  

Tomu spolužákovi jsem ke konci roku jaksi neúmyslně řekla, že se mi líbí. Byli jsme spolu pak venku a musím přiznat, bylo to celkem divný. Převládala  tam taková trapná a lehce nervózní atmosféra. Snad už podruhé, co jsme byli venku se mě zeptal, jak to teda bude. To byla upřímně ta největší pitomost. Můj mozek, jak jsem již zjistila, reaguje na určité fráze a podměty dost nevyzpytatelně. Je to asi jako, když začne někde hořet a vy se snažíte ze všech sil utéct. Bohužel to nejde. Pro pocit štěstí jsem řekla, na otázku "jestli budeme spolu", ano. Doufala jsem, že tentokrát nezmagořím. No co. Člověk se plete. Byla jsem šťastná asi tak hodinu. Pak na mě padla divná, nepříjemná nálada a já začala panikařit. Jinými slovy jsem byla v háji. Byl na mém koncertě, ve škole, no prostě všude. Jak je asi tohle normálně správně, tak tohle bylo jedno velký špatný. Po pár dnech jsem mu řekla, že to byla chyba. Jemu to bylo asi fuk, alespoň na to vypadal. A já si oddychla. Na konci školního roku byla rozlučka. Byla jsem psychicky v háji. Moje nejlepší kamarádka se s ním začala bavit a sbližovat. Nojo chemie. Já jim dělala křena. Tak tomu bylo ještě několik dní, než skončili spolu. A vlastně i potom. Už jsou to dva roky a jsou stále spolu. Všechno zlý je k něčemu dobrý. 

A přichází střední škola. Jeeej. O mém nástupu už jsem psala. Celkem sranda. Na střední škole jsem získala nové kamarády. Chovala jsem se jak já chci, a  bylo mi úplně jedno, co si kdo myslí. Chtěla jsem vše změnit. Chtěla jsem, aby všechny ty proplakané noci nepřišly vniveč. Našla jsem si lidi, se kterými si rozumím. Ať už jsem byla sebevíc odtažitá, tak mě toho rychle zbavili. Nejsou to typičtí oblíbenci, ale to je na nich to skvělé. Vidí svět jinak. Vidí ho podobně jako já. Přijali mě takovou jaká jsem - moji šílenost, impulsivnost, moje sklony k nimrání se ve svých citech. Já je za to miluji! 

Díky tomu všemu jsem našla samu sebe. Dokonce jsem změnila svůj pohled na okolí. Přestala jsem všechny srovnávat se mnou. Brala jsem se, a beru se, jako unikát. Nikdo není jako já. Nepřetvařuji se, dělám si, co chci a ne co po mě chtějí ostatní. Oblékám se podle sebe. Už nevypadám jako stařenka, no možná někdy. Našla jsem svůj styl a přestala se zbytečně ve všem omezovat. Naučila jsem se i na podpatcích, což bylo dost těžký. Moje chůze zprvu připomínala chůzi postižené žirafy. 

Teprve nedávno mi došlo konečně i to, že nepotřebuji nutně někoho mít, abych byla šťastná. Mám sama sebe a lidi, se kterými si rozumím. A nic víc vlastně ani nepotřebuji.