Já a vztahy

13 0 0
                                    

Jsem jako každá patnáctiletá holka. Můj život není nějak zvláštní. Jediné, na co myslím, jsou přijímací zkoušky. Jsem v 9. ročníku. Upřímně nevím, proč to sem píšu, ale .... .

Bude to něco jako deníček, klasická holčičí kravina. Nikdy jsem nebyla na takové ty "slaďárny". Jasně, když jsem byla menší, koukala jsem na filmy, kde si princezny braly prince, a pak byli všichni šťastni, jako kdyby dostali miliardu dolarů. Prostě žili pohodový a šťastný život, samozřejmě plný lásky a radosti. Nechápu ty jedenáctileté holky, co mají kluka. Co to sakra je?! Je jim jedenáct proboha. Možná je to v téhle době normální, ale fakt nevím proč. Já jsem ohledně kluků trochu jiného názoru. Někdy, když někoho odmítnu, říkají mi ostatní, že jsem zlá, krutá a bezcitná. Pak ale na druhou stranu vám lidé říkají, že máte s někým být teprve až na to budete připraveni. Takže, co mají sakra za problém?! Je mi 15. Jasně... teď zapomeňte na filmy pro teenagery, ve kterých se pořád cicmaj a nemůžou bez sebe žít. Pak se vezmou a všechna romantika je fuč.

Už se mi stalo to, že mě měl někdo rád. Psal mi samé slaďárny. Šlo vidět, že mě má hodně rád. Znali jsme se jen chvíli, tak jsem to všechno moc nechápala. Jednoho dne mi ruplo v bedně a napsala jsem mu, že ho mám ráda. Blbej nápad! Další den se mě zeptal, jestli s ním nechci chodit. Nevěděla jsem, co na to říct. Ještě jsem s někým být nechtěla, ale pak mi nějak přeskočilo a já napsala, že s ním budu. Přišla jsem si jako v pasti, jako kdybych se o něj musela starat každou minutu mého bytí. Jako kdybych byla svázaná provazem, který se každou minutu utahoval. Je hnusný to takhle říct. Po třech dnech jsem to skončila. Možná by to skončilo líp, kdyby se to všechno neuspěchalo, a kdyby nebydlel bůhví jak daleko. Nojo.... to už je dávno. Jen si na to sem tam vzpomenu.


8.3.2018 1:04 ráno.

 Hlavou mi prolétávají různé myšlenky. Dnes jsem viděla několik filmů. Je zvláštní, co s vámi dokáže udělat nějaký příběh na obrazovce či na plátně. Hned vás zblbne. Pak vám, stejně jako mně, začne hlavou procházet jedna myšlenka za druhou. Pak vás napadne i něco jako ,,Chovala jsem se k těm, co mne milují dobře? Nejsem netvor, jenž pohrdá láskou?" Ne nejsem cvok. No možná někdy tak trochu působím, ale nejsem. Vždy záleží i na tom, co jste viděli. Pak přidáte pár vlastních zkušeností, a už vám hrabe. Je již 1:14 ráno. To je o 10 minut víc (a prý, že neumím počítat). Asi půjdu spát. Jen doufám, že se mé představy nestanou snem, páč po tom by mi hráblo. Dobrou noc.

Nějak to přežívámKde žijí příběhy. Začni objevovat