Oxford - město příběhů

Don't be nervous

Ráno mně probudil otřesný hlas mého budíku. Nezálež, jestli mi hraje moje oblíbená písnička, když je jako zvonění na budík, každá je ohavná. Neochotně jsem otevřela oči a zamžourala nad světlem, které procházelo přes nezatažené žaluzie do mého pokoje. Bylo 5.32 a já se neochotně zvedala z postele. Zabiju ty, který vymysleli budíky a zabiju i ty, co vymysleli, aby se zahřívala postel, protože to dělá vstávání ještě horší. Hodila jsem přes sebe župan a pomalým a rozespalým krokem se vydala do kuchyně, kde jsem napustila rychlovarnou konvici s vodou, připravila si hrníček se sáčkem mého oblíbeného Irish Cream čaje a hodila dva toustové chleby do vyskakovacího toustovače. Poté jsem odešla do koupelny, kde jsem se vysprchovala a umyla si vlasy. Ten krásnej pocit čistoty a svěžesti po ránu je k nezaplacení. Z koupelny jsem si to namířila zpět do pokoje, kde jsem se oblekla do světle modrých jenasů a bílé mikiny s katkami. S ručníkem na hlavě jsem šla opět do kuchyně, kde jsem si mohla dopřát mou snídani, kterou jsem dneska opravdu potřebovala. Ne jen, že potřebuju energii, ale když jím, nejsem nervózní. Teda jsem, ale mám pocit, že na to na chvíli zapomenu. Zapla jsem si televizi na óčko (neřešte , že v Anglii nemají óčko :D ), hodiny na obrazovce ukazovaly něco málo po sedmej hodině. Byl to čas, tak akorát, protože autobus mi jede až 7.45 a ve škole mám být, až v půl deváté. Ach ta škola. Vždycky jsem strašně nervózní, když mám jít někam kde nikoho neznám a horší na tom bylo to, že jsem s těma lidma tam měla vydržet dlouhých osm let. Klasické obavy jako, že si tam nenajdu nikoho, s kým bych tam ten čas mohla strávit a strach z toho, že mezi ně nezapadnu se mi honily hlavou. Když jsem dojedla, šla jsem si do koupelny vyfénovat vlasy, nežehlila jsem si je ,protože většinou, když si je vyfénuju, jsou rovný samy od sebe. Po chvíli jsem si už suché vlasy hodila přes jedno rameno a na obličej postupně nanesla make - up, pudr a trochu silnější dávku řasenky - mé každodenní líčení. Když už jsem byla hotová, popadla jsem světle béžovou kabelku, která stála pod stolem v mém pokoji a hodila do ní klíče, peněženku, nějakou bagetu, kterou jsem měla s sebou, pití a vypojila si mobil z nabiječky. Monil ukazoval, že je 7.33 a 2 nepřečtené zpravy. Přejela jsem prstem po obrazovce, abych ho odemkla (heslo jsem si už dávno zrušila, protože psaní ho bylo akorát tak ztrácení času). První zpráva byla od mamky: ,,Míšo, tak jak ses vyspala? Zvládáš to zatim? Hlavně prosim tě nezaspi. XOXO mamina''. Musela jsem se pousmát na touto zprávou. Odpověděla jsem, že je všechno v pohodě a že jsem vyjímečně nezaspala. Nad druhou zprávou jsem se musela zamyslet: ,,Ahoj kočko, nezajdem si zas někam do baru, minule to bylo úžasný. Greg''. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, kdo je Greg. Byl to nějakej starší slizoun a nedivila bych se, kdyby byl ženatej. Jen jsem nad tím protočila oči a mobil si hodila do kapsy u jeansů. Když jsem zkontrolovala, že mám všechno, zamkla jsem byt a vyšla rychlým krokem k výtahu a poté vyšla na zastávku, která byla hned přes ulici. Oddechla jsem si, když autobus čekal na zastávce, nastoupila jsem do něj, řekla řidičovi kam chci a šla k volnému místu, kde vedle seděla od pohledu vcelku příjemná paní. ,,Dobrý den, můžu si přisednout?''.

,,Ovšem'' řekla starší paní a já si k ní přisedla. Potom, co nastoupili všichni lidé, co se mnou stáli na zastávce se autobus konečně rozjel. Po chvíli to trapné ticho, které mezi mnou a tou paní panovalo bylo prolomeno. ,,Můžu se zeptat, vy jste ta slečna, která se přestěhovala do toho bytu na Walk Street?''. ,,No, jo, asi jo, jak to víte?'' zeptala jsem se nervózně. ,,Já bydlím v bytě naproti vám a včera večer jsem vás viděla přiházet domů'. ,,Aha, tak to jo'' řekla jsem s pochopením v hlase. ,,No, kdyby ste něco potřebovala ať už něco půjčit nebo třeba poradit, tak za mnou můžete přijít, já jsem Margarett Wilsowová, můžeme si tykat?'' vyvalila rychle a napříhla ke mě svou ruku. ,,Dobře, já jsem Michaela Tomsová'' usmála jsem se a stiskla jí ruku. Chvilku po našem seznámení jsme dojeli na zastávku, kde jsem měla vystupovat. Když jsem vystoupila, vytáhla jsem z kapsy svůj mobil a ťukla na ikonku s GPSkou, kde už jsem z domova měla nastavenou cestu, kudy se mám dostat do školy. Bylo to poměrně daleko. Zhruba po dvaceti minutách jsem došla před starou, velmi rozsáhlou budovu školy. Vypadalo to tu jako na zámku a to doslova. Rozešla jsem se k velkým dřevěným dvěřím a uchopila jsem velkou, asi železnou kliku do ruky a pomalu otevřela. Všude bylo mnoho lidí a já byla čím dál tím víc nervóznější. Co bych taky mohla od sebe očekávat. Došla jsem k velké nástěnce, kde bylo mnoho papírů s mnoha jmény a třídami. Když jsem po nějaké době našla své jméno, zjistila jsem, že mám svou třídu 1.F ve třetím patře tohoto paláce. Neochotně a pořád víc nervóznšjší jsem se vydala pomalu do schodů, protože k mé smůle tam neměli výtah. Posledních několik schodů už jsem doslovn lapala po dechu. Nechápala jsem, jak ostatní studenti této školy mohou vycházet schody třeba až do 5. patra každý den. Procházela jsem chodbou a hledala jsem dveře s nápisem 1.F, které byly úplně až na konci chodby. Opatrně jsem vešla do třídy. Srdce mi tlukalo až někde v krku. Rozhlédla jsem se po třídě a snažila se najít nějaké volné místo v zádních řadách. Bylo volné v předposlední lavici u okna, kde seděla nějaká holka. Rozešla jsem se k té lavici. ,,Můžu si sednout k tobě?'' zeptala jsem se nesměle. ,,Jasně pojď'' řekla s náhlým úsměvem blonďatá holčina. ,,Mimochodem, jmenuju se Nicole'' a podala mi ruku. ,,Já jsem Michaela'' řekla jsem jí s úsměvem a podala jí ruku. ,,Ty asi nebudeš angličanka, jak soudim z tvýho přízvuku'' řekla a povytáhla obočí. ,,No nejsem, jsem z Česka'' odpověděla jsem a zasmála se. ,,Tam se chci jednou podívat, je to tam pěkný? Jaká je Praha?'' ptala se zaujatě. Upřímně, nevim co je zajímavýho zrovna na Česku, já vždycky obdivovala všechny jiné státy, než je Česko, protože mi nepřišlo nějak zajímavý. Začala jsem jí vyprávět o České republice. přerušilo mě až zvonění. Náhle se ve dveřích objevila paní kolem čtyřicítky, došla ke katedře a otočila se směrem k nám. Všichni jsme stáli, jako bylo normálně zvykem všude na školách. ,,Dobrý den, posaďte se, prosím, jmenuji se Wolfová a budu vaší třídní učitelkou možná celých 8 let'' řekla a na konci se trochu usmála. Najednou se rozrazily dveře.......

-------------------

Tak guys, je tu další díl :3 Doufám, že se vám líbil a budu ráda za všechny vaše názory a votes, které mi dáte :))

Užívejte si díly a alohaaa :3

*Me*