Hřbitov židlí

Ležím s hrůzou na posteli a snažím se usnout. Ale hrůza z mé židle mi to stále nechce dovolit. Pokoj osvětluje jen slabé měsíční světlo a vše v mém pokoji vrhá strašidelné stíny. Nejvíce moje stará kolečková židle. Chvílemi se mi zdá, že v tom stínu vidím, jak něco na té židli sedí. Přitom tam nikdo není. Čekám až se židle otočí a to, co na ní sedí, se na mě vrhne... Přitom to začalo takovou blbostí.

Před dvěma týdny po škole jsem spěchal domů, protože k nám měla přijet teta s bratrancem. Nebyl jsem z toho nadšený. Mike je o hlavu vyšší a robustnější. Navíc se rád pere s mladšími kluky, jako jsem já. Ale mají přijet jen na chvíli a pak ho zase dlouho neuvidím.

Jak jsem tak přemýšlel nad tím, čím novým mě bude šikanovat, nevšiml jsem si, že procházím kolem parku, kde se vždycky scházel Matt s dalšími kluky, se kterými jsem zrovna nevycházel. Tentokrát s nimi byly i Marry a Luci. Vyhýbal jsem se tomu místu, ale dnes jsem neměl na výběr. Byla to nejkratší cesta domů. Proto jsem se snažil, aby si mě nevšimli. Jenže to se mi nepodařilo. Všimla si mě Lucy. Seděla na opěradle jedné z laviček vedle Matta a s jejími plavými vlasy si pohrával větřík. Znovu jsem si bolestivě uvědomil, jak moc se mi líbí. Zamávala mi a tím si mě všiml i Matt, který na mě zavolal: „A helemese, Johny! Pojď sem." Nesnášel jsem, když mi někdo říkal „Johny". Ani rodiče mi už tak neříkají. Vždyť už mi je přece 13! Ale Matt to moc dobře věděl a proto mi tak říkal. Rád mě ponižoval před ostatními.

Chtěl jsem ho ignorovat, ale i Lucy na mě zavolala: „Pojď za náma." I když jsem musel jít domů, ta chvilka, abych zjistil, co po mně chtějí, mě snad nezabije. Vydal jsem se k nim. „Co je?", zeptal jsem se když jsem k nim došel. „Já jen, že chceme jít dneska na Hřbitov židlí vyvolávat duchy." Řekl Matt jakoby nic. Moje první reakce byla naprosté zděšení. Vždyť se toho místa všichni bojí tak proč by tam chtěl někdo chodit? Navíc vyvolávat duchy. Snažil jsem se znít lhostejně: „A co jako?" „Pojď s náma," odpověděla Lucy. „Já dneska nemůžu...", nestihl jsem domluvit a Matt mě přerušil: „Vidíte, nemá na to. Já to říkal," řekl posměšně. Nechtěl jsem, aby mě zesměšňoval i před Lucy a Marry. Proto jsem řekl: „Ale já neříkám, že tam s váma nepudu." Úsměv v Mattově tváři trochu ztvrdl. Lucy se pousmála: „Fajn, tak se v šest sejdem u zadního vchodu." Už jsem z toho nemohl nijak vycouvat, proto jsem se taky jen pousmál a nic dalšího neřekl kvůli knedlíku, který se mi vytvořil v krku. Nakonec jsem se otočil a šel zpátky. Když jsem se ještě naposledy otočil k lavičce uvědomil jsem si, do čeho jsem se to zase nechal ukecat.

Když jsem přišel domů, přivítala mě máma tím, že mě seřvala za to, kde jsem byl a že teta s Mikem už tu dávno jsou. Neměl jsem náladu jí nějak odporovat, proto jsem se jí jen omluvil a následoval do obývajícího pokoje, kde seděla teta s Mikem. Poté následovalo nekonečné vyptávání na školu a spousta jiných ponižujících otázek. Myslel jsem, že už musí být kolem šesté, ale když jsem zkontroloval čas bylo teprve tři čtvrtě na pět. Stále jsem měl čas. Ale také jsem stále nevěděl, jak se mi podaří nepozorovaně vypařit  z domu. Kdyby byla doma jenom máma, tak by se mi to i podařilo, ale Mike mě pořád pozoroval, jakoby věděl, že něco chystám. Čas rychle utíkal a za chvíli bylo půl šesté. Nejspíš přijdu pozdě, pomyslel jsem si. Musel jsem něco rychle vymyslet. Nakonec mě napadla celkem dobrá výmluva. Řekl jsem mámě, že potřebuju poradit s úkolem, který je na zítra a že to dřív nešlo, protože měl George (můj nejlepší kamarád) trénink. Máma se na to zprvu moc netvářila, ale teta na to skočila a navíc řekla, že škola především. Rychle jsem se zvedl, znovu se podíval na hodiny, už bylo tři čtvrtě na šest, a vystřelil ke dveřím. Už už jsem je otevíral, když v tom na nich přistála velká Mikova ruka, která je zabouchla. „Ale ale kampak nám to zdrháš Johny?" Další člověk, který mě štval tím, jak mě oslovoval. „Jak jsem řekl. jdu za Georgem." Snažil jsem se znít co nejpřesvědčivěji, ale i tak mě prokoukl. „Přece nechceš, abych  tvý mámě řekl, že jdeš někam jinam než k tomu tvýmu kamarádíčkovi." Neměl jsem čas se sním o tom dohadovat, proto jsem odstrčil jeho ruku, otevřel dveře, vyšel z nich a řekl mu: „Nebudeš to mít jak dokázat." Potom jsem za ním dveře rychle zavřel.