Oběť

5

Celou noc jsem probděla. Vždy když jsem zavřela oči, vybavil se mi jeho obličej. Jeho ruce, které mě přitlačovaly k zemi. Jeho horký dech na mém krku; jeho tělo, které se ke mě pevně tisklo. Když se mi podařilo usnout, objevil se v mých snech. Celé se mi to dělo znovu a znovu. Byl v mé mysli. Zastiňoval mé myšlenky. Znovu se ke mě tisknul a nutil mě dělat věci, které jsem nechtěla. Bylo to jen v mých snech, ale bylo to jako skutečné...

S výkřikem jsem se probudila a schoulila se na posteli do klubíčka. Objala jsem si kolena a třásla se strachy. Otisky jeho rukou na mém těle jako by pulzovaly. Dotkla jsem se jednoho z nich a do očí mi vyhrkly slzy. Ne tak moc bolestí, ale kvůli vědomí, co se stalo. Co mi provedl. „Proč jen to vůbec udělal?" Ptala jsem se sama sebe. „Jak jen mohl udělat něco tak zvráceného?” Nemohla jsem dýchat, ani se pohnout. Jen jsem seděla na posteli, rukama si objímala kolena a třásla se.

***

Z transu mě vytáhl zvuk budíku. Ještě pořád jsem seděla na posteli s rukama kolem nohou a zírala před sebe. Po chvíli jsem vypla budík a vydala se vstříc novému dni. V koupelně jsem ze sebe shodila oblečení a mlčky se pozorovala v zrcadle. Otisky jeho rukou se zdály ještě výraznější, než předešlou noc. Oči jsem měla rudé a podlité krví z toho, jak jsem půlku noci zírala do prázdna.

Vešla jsem do sprchy, pustila horkou vodu a začala se mýt. Vzala jsem si žínku a vší silou jsem si drhla kůži, až byla celá zarudlá. Připadala jsem si však pořád nečistá a tak drhla jsem se až málem do krve.

Když jsem se umyla a osušila, zdvihla jsem hlavu a znovu se zhlédla v zrcadle. Mé tělo se mi hnusilo a zdálo se, jako by mi už ani nepatřilo. Pak jsem se rozhodla, že zapomenu, že se včerejší noc odehrála. Vymažu ji z mysli, že snů, i svého těla. Nikdo se o tom nikdy nedozví. To nedovolím. Oblékla jsem si župan, a vydala se do šatny najít oblečení, které by co nejlépe zakrylo mou rudou kůži a otisky prstů, které pod ní dosud fialově prosvítaly. Po chvíli jsem už scházela ze schodů v dlouhých tmavých riflích a bílém přilehlém roláku. Na krk jsem si zavěsila přívěsek od maminky, který jsem nosila vždy, když jsem potřebovala být silná a odvážná. Byl to malý stříbrný ptáček, holubička, symbolizující naději. Už teď mi díky němu bylo o něco lépe. Kuchyňské hodiny ukazovaly 7:45, tedy nejvyšší čas vyrazit do školy. Popadla jsem svou černou kabelku, nazula si kecky a šla k autu.

Když jsem přijela na školní parkoviště, uslyšela jsem první zvonění, a tak jsem rychle běžela do učebny matematiky, kde mi dnes začínalo vyučování. Naštěstí jsem dorazila včas a tak jsem si vklidu vytáhla z kabelky sešit do matiky. Když jsem se dotkla těch lesklých desek, před očima se mi vybavily jeho ruce, shazující tento konkrétní sešit ze stolku, na kterém mě o poté znásilnil; jeho ruce, které mě uvěznily, které mi ukradly část mé duše. Zajíkla jsem se a vyskočila ze židle, která se následně s hlasitým rachotem skácela k zemi. Vtom jsem si uvědomila, že na mě všichni zírají. Zatmělo se mi před očima a hlava mi začala následkem probdělé noci třeštit. Zdálo se mi, že omdlím. Všichni kolem si začali šeptat... „Co se stalo?!" zaslechla jsem ze zadní části třídy. „No jo, naše barbína zas chce upoutat pozornost! Dramaqueen!" zašeptala dost hlasitě na to, abych ji slyšela, jedna z holek v první lavici. „Seš trapná Margaretto!" vykřikl někdo. Na další poznámky na můj účet jsem nečekala a vyběhla ze třídy. Po cestě jsem málem srazila pana Morgena, kterého máme na matiku. Ten se za mnou ohromeně otočil a zařval; „Margarett, okamžitě se vraťte do třídy, čeká vás písemka!" Ignorovala jsem ho a běžela dál. Do té třídy jsem se nemohla vrátit...

Znovu jsem do někoho narazila. Když jsem zvedla hlavu, zjistila jsem, že je to on, Kyle... Zírala jsem na něj s vytřeštěnýma očima jako na přízrak. Za posledních dvanáct hodin jsem ho viděla tolikrát, že jsem si ani nebyla jistá, jestli se mi to znovu nezdá... Pak mi však došlo, že tentokrát je to doopravdy. Na celém těle se mi objevila husí kůže a jako by mě ovál ledový vítr. Začala jsem se klepat; nevím, jestli zimou, či strachy... Popadl mě za paži a odtáhl mě stranou. Na tváři se mu objevil spokojený úšklebek.

„Tak hele, ty nádhero!" řekl náhle s nádechem ironie a do obličeje mi zavál jeho mentolový dech, který mi ještě před pár dny připadal okouzlující. Nyní se mi z něj spíše navalovalo. „Doufám, že tě ani nenapadlo o tom včerejšku někomu vykládat! A pro případ, že jo, tak se podívej na tuhle skvostnou fotečku. Ta je vážně vydařená! Možná si ji vytisknu, a pověsím si ji doma na zeď." řekl posměšně a otočil na mě display svého mobilu. To co jsem spatřila, mě doslova umrtvilo. Byla to fotka mě, ležící na stolku v našem obýváku. Byla jsem nahá a vypadala jsem jako tři dny po smrti. Ostatně, v tomhle okamžiku jsem nejspíš nevypadala o moc lépe... „Nebo že bych ji rovnou vyvěsil na zeď... na Facebooku? Co ty na to?" zeptal se se šklebem na jeho kdysi tak pohledné tváři. Srdce se mi téměř zastavilo, když jsem zaslechla jeho lehký a jako kdyby žertovný tón hlasu, kterým říkal ta smrtelně vážná slova. Stačilo by, aby tu fotku poslal jednomu člověku, a do hodiny ji uvidí každý člověk ve škole, ne-li ve městě. A co teprve, kdyby ji dal na sociální sítě?

Kyle se sklonil a zvedl mi hlavu abych se mu dívala přímo do očí. „Takže... Vidím, že jsme si rozuměli puso. Ani ceknout, jasný?!" řekl důrazně a ještě víc mi zvedl bradu a pak mě do ní strčil a odkráčel. Po cestě si spokojeně pobrukoval. Zhroutila jsem se na zem a snažila se vstřebat, co se zrovna stalo. Znovu se mi vybavila ona osudná fotka a to, že by stačilo jediné kliknutí, a můj život by byl rázem v troskách... Z toho pomyšlení se mi zvednul žaludek a tak jsem rychle vstala a utíkala na záchod, kde jsem ze sebe vyzvrátila celý obsah svého žaludku... Jen těch pocitů a vzpomínek, kterých bych se chtěla zbavit nejvíc, těch se nijak zbavit nedalo. A pokud se Kyle rozhodne fotku zveřejnit, ani se jich už nikdy nezbaví...