Oběť

4

Sesula jsem se na podlahu. Přitáhla jsem si nohy k tělu a objala si pažemi kolena. Nebyla jsem schopná se pohnout, vstát. Nemohla jsem ani myslet. Jediné co jsem viděla před očima byl jeho obličej, který se mi vysmíval, jeho zlé oči, které bloudily po mém nahém, chvějícím se těle. Stále jsem cítila jeho ruce, které mi hrubě přejížděly po těle, a jeho dech na své tváři, když mi šeptal do ucha tu zvrácenost. Jako bych to už ani nebyla já. Mé tělo už mi nepatřilo. Vzal si ho násilím a bez ptaní a já jsem proti němu nic nezmohla. Jako by mi s panenstvím sebral také kus mé duše.

Několik minut, nebo možná hodin jsem ležela na zemi. Věděla jsem však, že se brzy vrátí můj táta a nemohla jsem dopustit aby zjistil, co se mi stalo... Nedokázala jsem to přiznat ani sama sobě. Proto jsem vstala. Na rukou mi okamžitě naskočila husí kůže. Překřížila jsem ruce přes prsa a začala si třít paže. Rozhledna jsem se po místnosti. Bylo zde přítmí, místnost osvětlovala jen světýlka na záclonách. Kusy mého oblečení byly rozházené po celém obýváku. U okna jsem zahlédla tričko a tak jsem si ho oblékla. Poté jsem si posbírala učebnice a zbytek oblečení, a vyšla po schodech do svého pokoje. Učení s prádlem jsem hodila pod postel. Poté jsem se obrátila k zrcadlu.Vychýlila jsem hlavu ke straně a dívala se na své tělo, jako bych ho viděla poprvé. Vlasy jsem měla rozcuchané, řasenku rozteklou po tvářích. Po celém těle se mi objevily modřiny. Některé měly tvar otisků prstů a dlaní, jiné byly od toho, jak mě hodil na stůl. Přejela jsem prsty po podlitině na břiše a sykla jsem bolestí. Do očí mi vyhrkly slzy.

Nedokázala jsem jasně myslet. Jako bych pořád nevěděla, co se mi vlastně stalo. Vzala jsem župan a odešla do koupelny, kde jsem si napustila horkou vanu. Vyklouzla jsem z trička a přitom jsem se zachvěla. Před očima se mi vybavily jeho ruce, které ze mě strhaly oblečení. Objala jsem si rukama pevně v pase a schoulila se do klubíčka. Vytřásla jsem tu vzpomínku z hlavy a vlezla do vany. Ponořila jsem se do horké vody až po krk. Najednou se mi v mysli vynořila neodbytná myšlenka; jaké by to bylo se utopit? Prostě bych zůstala pod vodou a už se nevynořila. Už bych ho nikdy nemusela znovu vidět. Ponořila jsem hlavu. Pod vodou jsem otevřela oči a zírala nad sebe. Vypustila jsem pár bublin vzduchu a sledovala, jak mizí na hladině. Pud sebezáchovy mě však přinutil se znovu vynořit. Rozkašlala jsem se a přerývaně dýchala.

Nenáviděla jsem se za to, že žiju, za to, že jsem byla tak hloupá, nenáviděla jsem všechny na světě, že dopustili aby se mi tohle stalo, a hlavně jsem z celé duše nenáviděla Kyla, že mi tohle provedl. Nenáviděla jsem ho, nenáviděla!!!

Drahé čtenářky,
Napište do komentářů, co si myslíte, že Maggie udělá nebo co by měla udělat. Je neunesitelné, být v též životní situaci jako Maggie, ale řešit ji tím, že si sáhne na život není správné řešení. Je trvalé a nelze vzít zpět. Navíc by to neovlivnilo jen ji, ale i všechny její známé, příbuzné a kamarády. Proto pokud znáte někoho v podobné situaci jako Maggie, nebo jste se v ní samy ocitly, můžete se obrátit na linky důvěry, kterých existuje velké množství.
Vaše Kersti Berenice ❤️

https://www.poradna-rr.cz/sit-pomoci/krizove-linky-a-linky-duvery-v-cr/