Oběť

7

Rána na zápěstí mi s každým pohybem způsobovala nesmírnou bolest, jako by se do mne znovu a znovu zařezával onen ostrý předmět. Sice jsem si předloktí obvázala, ale cítila jsem, jak mi krev teče dál. Už téměř prosakovala obvazem. Snažila jsem se tu bodavou bolest nevnímat a soustředila jsem se na domácí úkol, který jsem měla před sebou. Myšlenky mi však stále odbíhaly ke Kylovi. Každých pár minut jsem kontrolovala facebook, abych se ujistila, že moji fotku nikam nedal. 

Znovu jsem na počítači klikla na ikonku internetu a nervózně jsem si okusovala nehet na palci, zatímco se mi facebook načítal. Když se konečně otevřel, ztuhla jsem strachem. Na horní liště svítilo upozornění. Zhluboka jsem se nadechla a klikla jsem na svítící ikonku. Třeba to není to, co si myslím... doufám. Když se upozornění otevřelo, vydechla jsem úlevou. Žádný nový příspěvek... Jen zpráva od Marissy, že se u mě večer zastaví. Už jsem chtěla facebook znovu vypnout, když vtom cinklo upozornění, že mi přišla další zpráva. Co jen zase Marissa chce? Roztěkaně jsem rozklikla ikonku zpráv v horní části obrazovky a zatajila dech... Zpráva, která mi totiž přišla, nebyla od Marissy. Byla od Kyla.

,,Ahoj krásko" stálo ve zprávě. To jako vážně? Řekne mi krásko, po tom všem, co se za poslední dva dny stalo? ,,Neříkej mi tak, Kyle. A už mě nech být na pokoji. Nikomu o tom neřeknu, dobře?" napsala jsem. Tímhle to bude vyřízené. Přestanu si s ním psát, přestanu o něm přemýšlet. Úplně ho vymažu ze své hlavy. Už s ním nikdy, nikdy nepromluvím, a pak se vše zase vrátí k normálu. ,, Jasně, kočko." odpověděl vzápětí. ,,Tak hele, aby bylo jasno. Já o tom nikomu neřeknu, ty tu fotku vymažeš, přestaneš se se mnou bavit a budeme předstírat, že jsme spolu nikdy nechodili, ok?" napsala jsem mu, a doufala, že už se ho konečně zbavím. On mi však odepsal něco, co mi vyrazilo dech... 

,,Říká kdo, že tu fotku smažu? Vlastně si ji hodlám ještě dlouho ponechat. Ale neboj, jen u sebe v mobilu. Nikdo to neuvidí... Teda, pokud budeš hodná holka." ,,Co tím myslíš?" zeptala jsem se. Ruce se mi u toho tak klepaly, že jsem tu kratičkou větu musela třikrát přepisovat. Z očí mi vyhrkly slzy, jako by věděly co přijde, dřív než já. Po chvíli se objevila na monitoru další zpráva. ,,Nikdo tu fotku neuvidí, pokud budeš spolupracovat." Zprávu jsem si musela několikrát přečíst, protože mi vůbec nedávala smysl... Spolupracovat? Na čem? Co to má vůbec znamenat?

A pak jsem to najednou jsem to pochopila... úplně všechno. Nikdy neměl v plánu tu fotku smazat, ne. Už nikdy už mi nedá pokoj a já budu muset dělat - cokoliv, cokoliv co jen bude chtít.

Obličej jsem měla zbrázděný slzami. Už jsem se je ani nenamáhala utírat. Jen jsem tam seděla a zírala do monitoru, který se mi díky slzám celý slil do jednolité zářící plochy. Proč se mi jen tohle děje? Co jsem komu udělala? Proč já?

Počítač znovu cinkl a oznámil tak příchozí zprávu. Bála jsem se podívat, co mi napsal, ale sebrala jsem veškerou odvahu a zobrazila jsem si zprávu. ,,Takže, máš 24 hodin na to, abys mi poslala svou fotku, ale budeš se muset ještě moc snažit, aby byla lepší než ta minulá. Protože... jestli se mi nebude líbit, nebo ji nepošleš včas, víš co tě čeká."

Už jsem nedokázala být dál statečná. Rozbrečela jsem se, jako ještě nikdy předtím. Nevěděla jsem, co mám dělat. Někomu se svěřit? Zavolat na policii? Nebo mu poslat tu fotku? Ale co když to pak bude jen horší? Nacházela jsem se v bludném kruhu a nevěděla, jak se dostat ven. Popravdě jsem ani netušila, jak jsem se dostala dovnitř. 

***

Cítila jsem na sobě jeho ruce. Znovu mě přitlačovaly ke zdi tak silně, že jsem jen stěží mohla dýchat. Nedokázala jsem se ani pohnout. Chtěla jsem utéct, ale všechno se zdálo těžké jako z olova. Jeho tělo, kterým mě přitlačoval ke zdi. Jeho ruce, které mi svíraly paže, abych nemohla proklouznout. I mé ruce byly ztěžklé, jako by mi v cévách proudila rtuť místo krve. Nedokázala jsem je zvednout, abych ho odstrčila stranou. Nemohla jsem ani vykřiknout o pomoc. Hlas se mi zadrhával v krku, jako by mě někdo škrtil... A opravdu. Jeho ruce se mi z paží přesunuly na krk, a znemožňovaly mi se znovu nadechnout. Lapala jsem po dechu a cítila, že ze mě pomalu vyprchává život. 

V tu chvíli jako by se zastavilo úplně vše. Vzduch byl nehybný a i on nehnul ani brvou. Přemýšlela jsem, jaké to bude umřít... Co vlastně přijde po smrti? Nebe? Peklo? Nový život? Nebo černé, prázdné nic, které bude trvat zbytek věčnosti... ,,Neměla bych už být mrtvá?" napadlo mě najednou. Před očima se mi zatmělo a celý svět se ponořil do tmy. Najednou už jsem nebyla v našem obýváku. Viděla jsem sama sebe, jak ležím na smrtelné posteli. Vypadala jsem náhle tak stará... Za ruku mě držel muž, který se díval, jak ze mě pomalu vyprchává život. Něco mi zašeptal do ucha. Zaposlouchala jsem se. Šeptal: ,,Probuď se!"

***

,,Maggie?! Probuď se! Něco se ti jen zdálo!" křičela Marissa. Prudce jsem se posadila a začala lapat po dechu. Mlátila jsem kolem sebe rukama, abych ho od sebe odehnala. Chytila jsem se za krk a přerývaně dýchala. Do očí mi vyhrkly slzy. ,,Nech mě! Dej mi pokoj!" řvala jsem na něj a nevnímala nic kromě bolesti, která mi proudila všemi údy. Oči jsem si zakryla dlaněmi a tiše plakala. Horké slzy mi stékaly po pažích. Najednou jsem ucítila na svých zádech dotek ruky. Reflexivně jsem sebou škubla, ale najednou jsem si uvědomila, že to byl jen sen, a že ruka na mých zádech patří Marisse. Objala jsem ji a položila si hlavu na její rameno. Chvěla jsem se potlačovanými vzlyky, a cítila, jak mě můj strach pomalu opouští.