Bleach v ČR

Díl první

---Katuše---

  Nahoře v podkroví, co mám pokoj pro hosty, jsou ubytováni moji 3 kamarádi. Tedy, nejsou to přímo moji kamarádi, jak jsem už říkala. Ale jmenují se Robin, Gabriela a Andrej. 

Sedím na posteli v mém pokoji. Pomalu vstanu, a jdu ven na dvůr. Tak abych mohla jít za těmi třemi nahoru. Po schodech pomalu nahoru do patra, otevřu dveře na chodbu a slyším jak si povídají. Ale jakmile uslyšeli zavrzání dveří, najednou utichli. Ach jo, tohle mě ničí jak mě nemají rádi. Zavřu za sebou a pomalými kroky jdu ke dveřím, které vedou k jejich pokoji. Chytnu kliku, a ještě naposledy se pořádně nadechnu a vydechnu. Vezmu za kliku a pomalu dveře otevřu. První co vidím je to, jak sedí všichni na jedné velké posteli a hrají karty. Všichni tří na mne upřeně hledí.

"Lidi, vymyslete nějakou hru, kterou byste chtěli hrát. Jinak ji vymyslím já, a nevím zda by se vám líbila." Pomalu odcházím z pokoje, a jen po očku se podívám na ně. Jak sedí na posteli a pozorují se navzájem, vůbec nic nechápali. Jakmile vyjdu ven, zavřu za sebou dveře a pořádně vydechnu. Kliku pomalinku pustím. Přejdu k dalším dveřím které jsou v místnosti už čtvrté. První vedli ven, druhé na záchod, třetí do pokoje a čtvrté na půdu. Kam oni nesměli. Vyndám si klíč z kapsy, abych si mohla odemknout. Ano, raději je budu zamykat než jim říkat aby sem nechodili.

Odemknu dveře, jakmile vejdu na půdu, cítím se volná. Dveře zavřu, a zamknu za sebou aby za mnou nemohli. Je to tak mnohem lepší. Klíč nechám v zámku. Přejdu ke stolku který je u střešního okna, které otevři a ze stolku si vezmu svoji katanu. Začnu s ní trénovat. Různé výpady, triky, do toho rovnou kopy a chaty. Ale hlavně chvaty na obranu a útok.

Najednou se předemnou objeví Toushiro, jen tak tak a kopla jsem ho málem to obličeje. "Nazdárek Toushiro,   co pak tu děláš?" přestanu trénovat a usměji se na něj. "Nejsem Toushiro. Jsme kapitán desáté jednotky, Toushiro Hitsugaya!" zvýšil hlas, ale moc dobře ho znám že tohle už u mne myslí jen ze srandy.

"Však já vím, a co pak tu tedy vůbec děláš? Co tě sem přivádí?" dívám se na něj, a jsem zvědavá co mi řekne. "Posílá mě za tebou Yamamoto, mám pro tebe rozkaz. Prý je odteď tohle tvůj rajón, a tvůj předchozí rajón si teď bere na starost Ichigo Kurosaki."

"Aha. Tak to jo, a zvládne to tam Ichigo? Je to dost velké město, a dost hollow. Ano vím, že měl na starost celou Karakuru. Ale i tak." řekla jsem to dost smutně ale ani se nedivím. "Neboj, Ichigo to tam jisto jistě zvládne. Hlavně to zvládni ty tady." a najednou se usmál, jak já ho mam ráda.

"Já to tu určitě zvládnu levou zadní, o to se bát nemusíš." naoplátku se na něj usměju. Najednou oba zpozorníme. Uslyšeli jsem hollow vytí. "To si ze mě děláš srandu, že už je tu nějaký hollow! Toushiro, prosím tě zabiješ ho?" mile se usměji. Třeba se slituje. "Tak si to krásně užij." usměje se od ucha k uchu. "To ti vážně moc děkuju, Toushiro."

 Vytáhnu si svůj odznak zástupce shinigamiho a přiložím si jej na tělo. Díky tomu se moje duše dostane ven z těla a já jsem plnohodnotný shinigami. Tělo nechám ležet tam kde je. Stejně se sem nikdo nedostane, když je zamčeno a klíč v zámku.

Oknem proskočím ven. Rychle ho najít, a hned se vrátit zpět domů. Jakmile ho najdu, v rychlosti mu setnu hlavu a vracím se zpět do chaty. Toushiro už tam nebyl, ale bylo už hodně pozdě.

Jakmile se znovu ocitnu doma na půdě, rychlostí blesku si vlezu do vlastního těla. Chtěla jsem jít ven, ale nemohla jsem. Klíč nebyl tam kde měl správně být. Ležel na zemi, ale měl být v zámku. Klíč tedy seberu ze země a pomalu odemknu. Ještě si vzpomenu že musím katanu uložit na místo kam patří. Rychle to udělám, jdu ke dveřím a rovnou ven na chodbu. Zase jako vždy za sebou zamknu a klíč si vezmu k sobě.

Jdu pomalinku ke dveřím do pokoje. Vejdu dovnitř, všichni si dělají svoje. "Tak už jste něco vymysleli nebo mám něco snad vymyslet já?" otázka byla spíše ironická, protože mi bylo jasné že určitě nic nevymysleli. "Ne ani nechceme." řekli to všichni najednou, s takovým odporem. "Tak to máte lidi smůlu, dej mi papír a tužku!" zvýšila jsem hlas.

"Tady to máš!" řekl myslím Robin. Podal mi tužku a papír. "Díky." Papír přehnu, tak aby byly dva sloupce a na jeden napíšu A, a na druhý napíšu B. Nakonec se napíšu do prvního sloupce. "Tady máte papír, každý se napište do jakéhokoliv sloupce. Je to jen na vás, kam se napíšete. Za chvilku přijdu, tak se rozmyslete." Vyjdu z pokoje a zavřu za sebou.  Pomalu se vydám ven, na dvůr a pak rovnou do kuchyně v přízemí. 

---Andrej---

Sedím na manželské posteli, a hraju karty s kamarády. No s kamarády, to se ani moc říci nedá. Gabrielu a Robina znám, to je dobrý. Ale dole je Katuše, i když jí znám už nějaký ten rok, tak teď je nějaká jiná. Vůbec ji nepoznávám. Najednou slyším vrzání dveří a rachot na chodbě, jak tam někdo jde. Ve dveřích se objeví Katuše, pozoruje nás jak hrajeme. "Lidi, vymyslete nějakou hru, kterou byste chtěli hrát. Jinak ji vymyslím já, a nevím zda by se vám líbila." ještě chvíli na nás koukala a pak odešla.

Dost by mě zajímalo kam šla. Nebylo totiž slyšet vrzání dveří. Musela jít jedině tam, kde jsou zamčené dveře. Dost by mě zajímalo co tam tedy dělá. Ti dva hráli dál karty a nějak mě neřešili. Má zvědavost byla velká na to abych se nešel podívat. Odešel jsem tedy z pokoje, a přešel k těm zavřeným dveřím.

Když stojím před dveřmi, sednu si na zem a pokusím se kouknout skrz klíčovou dírku. Ale je tam daný klíč. Škoda... ale co kdybych ho tam zkusil strčit. Zkusím to a uvidím, bud to uslyší nebo uvidí. Klíč zkouším strčit nějak dovnitř a modlím se, aby to nezacinkalo o zem. Nakonec nebylo slyšet vůbec nic, a já si mohl oddychnout.

Potom se tedy koukám, co tam dělá. Ona tam vážně cvičí? To jsem nečekal. Ale s čím to tam trénuje, s nějakým mečem nebo s čím, to vážně nevím. Koukám skrz dírku nějakou chvíli, ale najednou přestala. To si vážně povídá sama se sebou? Najednou uslyším jak říká, "Nazdárek Toushiro, co pak tu děláš?" 

Koukám a nic nechápu. Nevím zda mám halucinace, nebo ne. To jako fakt. Pak najednou zase promluví. "Však já vím, a co pak tu tedy vůbec děláš? Co tě sem přivádí?" Nastalo hrobové ticho.

"Aha. Tak to jo, a zvládne to tam Ichigo? Je to dost velké město, a dost hollow. Ano vím, že měl na starost celou Karakuru. Ale i tak." Ichigo? Co je to vůbec za jméno. Asi nějaké cizí, ale odkud to fakt netuším. Co je to hollow? A také co je ta Karakura? S kým si tam vůbec povídá?

"Já to tu určitě zvládnu levou zadní, o to se bát nemusíš." co zvládne? Jak to všechno co řekla vůbec myslí. Začínám se trochu bát co mě tu čeká. "To si ze mě děláš srandu, že už je tu nějaký hollow! Toushiro, prosím tě zabiješ ho?" kdo je kruci ten Toushiro, a jak to že tam nikoho nevidím. Bud jsem si něco dal a ani to nevím nebo je to vážně tohle všechno pravda. "To ti vážně moc děkuju, Toushiro." 

Najednou něco brala do ruky a přiložila si to k tělo. Následně spadla zničeho nic na zem, vůbec se nehýbala. Vypadala, jako kdyby byla mrtvá. Co se to děje. Tohle snad není možný. Raději jdu do pokoje, a budu děla že se nic nestalo. Bylo to fakt divné. 

Přijdu tedy do pokoje a lehnu si na postel, stejně nad tím vším co jsem viděl musím přemýšlet. Co jsem to tam vůbec viděl. 

Asi tak po půl hodině slyším rachot na chodbě. Najednou se otevřeli dveře do našeho pokoje. A ona tam vážně stala živá a zdravá.  "Tak už jste něco vymysleli nebo mám něco snad vymyslet já?" všichni jsme určitě protočili očima. "Ne ani nechceme."  Najednou na nás zvýšila hlas. "Tak to máte lidi smůlu, dej mi papír a tužku!"

"Tady to máš!" Robin ji všechno podal.  "Díky." jako kdyby jsi tohle měla říkat. Myslím že papír přehnula a něco tam napsala. "Tady máte papír, každý se napište do jakéhokoliv sloupce. Je to jen na vás, kam se napíšete. Za chvilku přijdu, tak se rozmyslete." A šla dolu. Kam jinam by tam mohla jít že. Jedině tam či do té místnosti.